Vzdálení a bližní
Miluju tvou hranatou tvář
Ostrou bradu
Šikmé oči
Popelavou pleť ženský nad třicet
Vlasy černé jako stav duše
Všechno se kýve a motá
jako když strávíš noc ve městě
Otáčím se za každým, kdo šilhá, kdo kulhá
a vlasy, jak si je po ránu spěšně stáhla do drdolu
Nikdy mě neomrzí koukat na ospalé oči
v autobuse, na ruce zaťaté v koženém poutku
V noci má ruce přivázané jiným poutem ke zlatým sloupkům pelesti
jak tlučou a tlučou o podlahu
když si ji cizí chlap znovu a znovu bere
Autobus staví na každé zastávce
Každého nahradíš
pro každého se místo najde
Miluju tuhle denní dobu, miluju své bližní i vzdálené
Miluju tenhle autobus i to, kam míří.
Přeložila Jana Holá.
Kārlis Vērdiņs
Jako obraz
Vyzvedni mě z plochy, z velkého obrazu v těžkém
zlatém rámu. Vidíš – stojím po kolena
v hromadě kompostu. Druhý zleva,
v obleku, květiny v ruce. Sevřené rty, po
bradě mi stéká úsměv. Potají
se dívám – šel jsi k někomu jinému
a později zůstaneš na večírek.
Těší mě, já jsem dýně. Jenže tvoje ruce mě dnes
v noci promění v kočár. Odveze tě na širé,
blátivé pole, otevře dvířka a bude se dívat,
jak se ti déšť drobnými
tahy snaží přičrtat obličej.
Přání
...a abys měl ještě větší teplotu, abys věčně ležel
v naší staré posteli bezmocný a podobný
slepému štěněti. Strč si
do pusy teploměr a lež.
Bez zlých a proradných přátel, cizích, divných
rodičů, důležitých prací – budu ti matkou
a otcem, bratrem, ženou a mužem.
Při planých neštovicích a zápalu plic,
psychóze, neuróze, příušnicích, spalničkách.
Mluv se mnou. Lechtej mě. Povídej mi, co si myslíš.
Znamení
Jakmile se ti něco nelíbí, okamžitě
to dávej najevo – signalizuj to
skloněným čelem a přivřenýma očima,
nenech mě napospas
pochybám a domněnkám.
Ať se prudší pohyb hlavy nebo sotva
znatelné chvění rtů stane
jednoznačným znamením, že planeta
dvojího osamění je v ohrožení, že
Malý princ marně hledá její kruhový
obzor, aby se zachytil, přidržel, aby
nedopadl daleko na černé oběžné dráhy.
Ať hovoří sevřené pěsti a deka přehozená
přes hlavu – můj hlukem
tlumený adresáte, moje učebnice sémiotiky,
otevři oči aspoň na chvíli,
alespoň vyplázni jazyk.
Liāna Langová
Kusy rukopisu
—
Pojď, zimo života! V rohu parapetu sýkorka klove špek,
bělejší nežli městský sníh. Dudy citronově žlutých paprsků,
uvízlých ve větvích stromů, hrají smuteční marše. Rozběhlá oblaka
se lepí na nebe jak drobky sušenek na ústa nemocného. Křupavý hmyz
popela lásky leze po dopise, který možná sepsal
Bůh. Přes stránku formátu A4 kluše ideální písmo, řetězy
slov bez paměti. Pomalu se zahřívají teplem těla zajatce
čtoucího dopis. Spoutaný slabikuje a nerozumí ani slovu,
jen naslouchá, naslouchá nezvučnému řinčení okovů.
Pojď, zimo života! Až sýkorka ulétne z domova pohledu
a chlad bude takový, že slova zmrznou v rampouchy a budou větší
než slovo máma v sladkých, žádostivých ústech, až se dopis schová
v nekonečných závějích a budeme ležet vybuchlí a nazí uprostřed této krajiny
jako část rukopisu, jako písmena, z nichž se splétají nové dny a noci
a špek pro sýkorku, tehdy zima přijde zajatce spasit a ještě jednou
za nepatřičného křupání sestaví jídlo, kouř z komína krematoria,
potlesk, motory, dehet, něžnost, líh, špinavé ulice, štěněcí
dech, barvy vánočních poštovních známek, první ledový povlak na letošním sněhu.
—
Královna zahrádky usedá do vlaku Aizkraukle – Riga.
Na nohách gumáky, šedý knírek nad svraštělými rty.
V igelitce veze okurky, královna zahrádky je unavená.
Ale v igelitce má vlastní rukou vypěstované okurky, znamenitou odrůdu.
Jestlipak jsem nenechala hrábě mezi záhony, přemýšlí.
Oči jí klesají ještě hlouběji do důlků, když přemýšlí.
Sousedův pes často přichází na její zahrádku, aby si ulevil,
a pošlapává astry, někdy i sazenice jahod.
Vagon není plný. Jeho opotřebovanost se tak nějak hodí
k jejím gumákům, ke zpoceným prstům uvnitř.
Královna zahrádky náhle ví, že vagon a gumáky
jsou jedno a totéž. Prsty u nohou jsou pasažéři.
Hlavní je, že ve vagonu je všechno velice čisté.
Nikdy nechápala, co znamená slovo nervy a pedikýra.
Štíhlé břízy se míhají za okny vagonu.
Královna zahrádky pozoruje studenta, co sedí opodál.
Na klíně knihu. Ten mladík je dobře oblečený, podřimuje.
Stanice Světlá s hromadami uhlí mizí v nedohlednu.
Oči královny zahrádky lezou z důlků jako malá veverčata.
Zvířátka oslepuje příliš prudké světlo.
A přece stařenka dál pozoruje studenta,
připomíná jí Štěpána, s nímž se jednou potkala.
Štěpán, mladý voják, ji v lese po večírku
naučil tři tisíce nebo ještě víc variací polibku.
Pamatuje si nekonečno Štěpánových polibků.
Nekonečno chutnalo po krému na boty a kasárenském komisárku.
Bylo léto, den podobný dnešnímu: zelený voňavý odvar všude kolem,
a noci průhledné jak černé silonky.
Rty královny zahrádky se pohnuly.
Křeče v prstech u nohou povstaly proti příznivému osudu.
Amanda Aizpurieteová
Slibuji racka
—
Fotografii jsem spálila.
Bolelo to, jako bych si pálila prsty
anebo dům, v němž pro ni nebylo místo.
Očima plnýma popela
už nevidím svět, jaký je.
Děti se koulují. Zdá se mi, že je léto.
Musíme koupit stromek. Není snad léto?
Věšíme ozdoby, na špičku
napíchnu slunce,
odcházím ze spáleného života
do fotografie, kde v cizím městě
začíná léto, otvírám dveře
do cizí vášně, přitéká do mě
naráz jiná krev, světlo
v mých očích – lesk vášně.
Chci se vrátit do útulného soumraku,
chci pokračovat v tamtom životě – ale
cožpak se schovám v popeli? Snažila jsem se přece,
spálila jsem tu fotografii.
—
Racek se přerodí v dívku.
Uhodni její jméno.
Předpověz její bouři.
Očekávej ji jak sváteční den.
Nikdy nebude stará.
Zjeví se na okamžik –
po vlnách bude skákat,
od rána do rána sršet.
Bude mít zelené oči
a na sobě bílé šaty,
možná ti poví, že na tvém břehu
je život přespříliš chladný.
To já ti slibuji racka,
který se promění v dívku,
poletí tam, kam jsem odešla –
tvůj život pak bude tak krátký.
Přeložili Pavel Štoll a Petr Borkovec.
Vigdís Grímsdóttir
Milencovy boky
Loučím se s dětmi
v noci
rukama jim hladím
tváře
životem jim hladím
těla
loučím se s dětmi
v noci
bílá obloha
holá země
—
Vracím se
za svítání
rukama jim tisknu
líce
životem jim tisknu
těla
vracím se
za svítání
bílá obloha
holá země
—
Zapálím bílé svíce
ve zlatých svícnech
rozestavím je kolem
milencovy postele
prsty pročísnu
plameny
láskou zahalím
jeho vlasy
jeho čelo
jeho ústa
jeho hruď
jeho úd
láskou zahalím
jeho život
zahalím ho
svým pozdravem
svým životem
—
Vydávám se na cestu
Vše je pod starým měsícem
pod nohama mi nezáří kosti
v téhle zemi nesvítí
bílá obloha
holá země
noc za mnou
noc přede mnou
den za mnou
den přede mnou
—
Vyběhnu do tmy
do světla
pryč od domu s modrou omítkou
bílé okenní rámy
se smějí do noci
do dne
tulipány
podél chodníku
sklánějí květy
mé děti spí
v odestlaných postýlkách
můj milenec
zabalený do plamenů svíček
na mě čeká
na mě čeká
čeká
—
Běžím pryč
Mé bosé nohy tančí
ve větru
Tady jsme bydleli
Tady bydlíme
Vyběhnu do tmy dne
jasu noci
oslepená semínky vzduchu
—
Mám radost
vyběhnu na
žluté neoseté pole
kolem bílých lilií
kolem věže lesklé jako zrcadlo
kolem
a kolem
a kolem
—
dál
a dál
a dál
skrz
svištění větru
oblačný závoj vzduchu
lomoz ticha
slova
ozvěnu
sny
odraz všeho
a čas
čas
a čas
a čas
Přeložila Marta Bartošková.
Stránka byla připravena ve spolupráci s organizací Literatura bez hranic.
Básně K. Vērdiņše, L. Langové a A. Aizpurieteové vyjdou v antologii současné lotyšské poezie (Fra).
Na veletrhu Svět knihy vystoupí Marcus Birro, Liāna Langová, Kārlis Vērdiņš a Vigdís Grímsdóttir.
Magdaléna Jetelová: Projekt Atlantic Wall, 1994–95
Marcus Birro (1972, Göteborg) se hned svou první sbírkou V jiném světě (I den andra världen, 1992) zařadil mezi nejzajímavější švédské lyrické autory. Druhá kniha básní Zastřel ty, co milují (Skjut dom som älskar, 1997) měla tři reedice. Po románu Všichni příšerní cizinci (Alla djävulska främlingar, 1999) začal pracovat v televizi a v rádiu (rozhlasový pořad Frank, určený mladým). Jeho autorská čtení patří k oblíbeným po celém Švédsku. Zatím posledním jeho dílem je román Na útěku (Flyktsoda) z roku 2005. Birrův otec je Ital, matka Švédka.
Kārlis Vērdiņš (1979) působil jako novinář a nakladatelský redaktor, od roku 1999 je redaktor časopisu mladých autorů Luna. V současné době na Lotyšské univerzitě dokončuje doktorskou práci o lotyšské poezii v próze dvacátého století. Časopisecky publikuje básně, eseje a literární kritiky, sestavil několik básnických sborníků a výborů. Překládá poezii T. S. Eliota a dalších anglických a amerických modernistů. Vērdiņš často užívá volný verš a píše básně v próze. Vydal sbírky Ledoborci (Ledlauži, 2001) a Tvaroh se smetanou (Biezpiens ar krējumu, 2004); ukázky jeho tvorby byly přeloženy do několika jazyků, v angličtině vyšly v antologii mladých básníků střední a východní Evropy Dobrá linie (A Fine Line, 2004).
Liāna Langová (1960, Riga) pracovala jako restaurátorka a učitelka. Poezii publikuje od roku 1988. První polovinu devadesátých let strávila ve Spojených státech, kde studovala filosofii a moderní americkou literaturu. Překládá z ruštiny a angličtiny, spolupracovala na projektu Literární expres Evropa 2000, je předsedkyní Národní kulturní rady. Moderuje televizní literární pořad Černé na bílém (Melns uz balta). Vydala dvě básnické sbírky: Tady je nebe, tady ciferník (Te debesis, te ciparnīca, 1997) a Zatrub, Štíre! (Iepūt taurītē, Skorpion!, 2001). Za své současníky považuje básníky Johna Donna, W. H. Audena, Edgara Allana Poea, Konstantinose Kavafise a Josifa Brodského.
Amanda Aizpurieteová (1956) je z Lotyšska. Vydala sedm básnických sbírek, román Noční plavkyně (Nakts peldētāja, 2000) a mnoho překladů z němčiny, angličtiny, ruštiny a ukrajinštiny. Uspořádala několik antologií lotyšské poezie. Americký skladatel Eric Funk složil symfonii a operu podle jejích textů.
Vigdís Grímsdóttir (1953) patří v současnosti k předním islandským autorům. Píše poezii, povídky, romány. V románech často tematizuje dětství a jeho prolínání s obdobím dospělosti. Vigdís Grímsdóttir se noří do temných stránek dětství, zobrazuje hrůzu a děs jako součást vnitřního světa dítěte. Její román Kaldaljós (1987) v roce 2004 zfilmoval Hilmar Oddson. Uvádíme část dlouhé historické poémy z knihy Milencovy boky (Lendar elskuhgans, 1991), která pojednává o cestě časem z moderní doby do světa mýtu. V básni promlouvá žena, která ve snu opouští své děti a milence a vydává se na cestu. Zaznívají v něm i hlasy několika dalších hledajících žen.