Silný pocit čistoty
Marek Turňa 2005, 154 s.
Povídková kniha mladého slovenského prozaika je pěkným příkladem díla autora, který sice umí psát, ale nemá o čem. Autor postmoderně smotává páté s devátým, jenže výsledek není svébytným dílem, ale exhibicí gymnazisty, který se opájí tím, jak mu jde psaní od ruky. A pokud snad literární kritici označí motivy jeho postav za (eufemisticky řečeno) nepřesvědčivé, nápady za nepůvodní a děj za vykonstruovaný, ba někdy i naivně podaný, může se vždy schovat za teze o postmoderní metapróze. Hvoreckému nelze upřít, že toho měl před vydáním své prvotiny hodně načteno. Jenže jeho exhibice mohou bavit snad jen lidi ze stejného „kulturního okruhu“, ostatní se brzy začnou ptát po smyslu toho všeho. A ten věru není valný – samoúčelnost jeho psaní zvlášť vynikne na povídce, která dala celému souboru název. Středoškolák Christián Ch. je nejprve skejťákem a huličem trávy, pak zavraždí svou milou superlepidlem, a nakonec se stane postrachem vlády. A úplně klidně by se z něj poté mohl vyklubat upír nebo vnuk Karla Marxe, Hvorecký by jen připsal pár stran. Nejlepší jsou poslední dvě povídky: krátká Mrakodrap, kterou bohužel degraduje závěr jak z béčkového amerického filmu, a opravdu dobrá Druhá vrstva, v níž se Hvorecký drží prověřených mustrů katastrofické sci-fi a nesnaží se čtenáře zbytečně oslňovat.
Kazimír Turek
Fred Vargas
Muž naruby
Přeložil Tomáš Kybal
Garamond 2006, 272 s.
Všechno začalo, když našli čtyři zardoušené ovce. A potom další a další, a pak našli jednu zardoušenou ženu. Mohlo by se zdát, že jde o mýtus, příběh z dávné minulosti, ale Fred Vargas (jde o pseudonym, za kterým se skrývá žena) zasadil děj svého černého románu do současnosti a klade hned na počátku zásadní otázku: Kdo vraždí? Vlk? Člověk? Anebo nedej bože vlkodlak? Před dvěma sty lety stačilo pachatele v lidské podobě rozpárat a podívat se, jestli má zevnitř srst, ale dnes? Současnost nabízí hned několik vysvětlení, přesto se najdou lidé, kteří existenci vlkodlaka nechtějí zavrhnout bez důkazů. A pak je tu komisař Adamsberg, který nabízí další možný úhel pohledu – co když se někdo rozhodl využít atraktivního mýtu, aby od sebe odvrátil nežádoucí pozornost? A tak každý sleduje svoji vlastní linii, svůj soukromý příběh a své individuální zájmy – komisař pátrá po pachateli, aby se přiblížil jisté ženě, jistá žena pronásleduje místního podivína, aby zachovala loajalitu, mladý muž pronásleduje vraha své matky, aby jí zajistil posmrtný klid, a starý bača prozíravě chrání všechny předchozí, aby pomstil smrt. A přitom je všechno tak trochu jinak… Přítomnost vlků jako rovnoprávných románových postav zbavuje příběh prvoplánově detektivního rázu a nabízí nesporný čtenářský zážitek. Muž naruby je důstojným zahájením nové edice nakladatelství Garamond, případně nazvané Černá káva.
Magdalena Wagnerová
Radana Divínová
Cybersex
Triton 2005, 168 s.
„Jako cybersex označujeme sugestivní nebo explicitně erotické vzkazy či sexuální fantazie, které jsou vyměňovány prostřednictvím sítě mezi lidmi, kteří jsou on-line,“ říká R. J. Noonan. Sex je jedním ze základních stavebních prvků utvářejících internetový cyberprostor. Heslo „sex“ je celosvětově nejvyhledávanějším internetovým termínem, zhruba 60 % ze všech přístupů na síť má určitý vztah k sexu, internetem proudí denně nepředstavitelné objemy pornografických dat a miliardy on-line utracených dolarů. Radana Divínová se v knize Cybersex touto specifickou formou vzájemné komunikace zabývá. Kapesní svazek s příjemnou obálkou navazuje na autorčinu diplomovou práci – je informačně nabitý, přitom se ale nejedná o akademický suchopár. Divínová postupuje od obecného ke konkrétnímu. Začíná historií internetu jako takového a pozvolna se dostává k jádru celé problematiky. Kniha je dobře strukturována, podpořena citacemi (převážně amerických) teoretiků internetu a položena na vědeckém psychologickém a sexuologickém základu. V poslední části textu se seznamujeme s výsledky výzkumu konkrétních (bohužel pouhých devatenácti) osob, které popisují zkušenosti se cybersexem. Knihu využijí zběhlí erossurfaři (mohou postavit své praktické aktivity na teoretickou bázi) i noví adepti (dozvědí se, co je to flame war či netiketa). Ti ostatní dají raději přednost off-line aktivitám…
Jan Jílek
Zbyněk Benýšek
Panoptikum ’75 & DramaamarD
Týnská literární kavárna 2005, 93 s.
Knížka, která připomíná bílý Mercedenz Benz. Ještě před pár dny z něj mávaly veselé ruce na kolemjdoucí, ale dnes stojí u motorestu Tři pivoňky v horní Nevadě a jako hlídací pejsek čeká na pána. Na tachometru je sice ještě málo, ale za stěračem je již drahnou dobu uschován jakýsi narychlo načmáraný dopis o několika větách. A po nájezdu na dálnici sviští jeden fungl nový sedan za druhým. V kufru se ukrývají dvě náramné láhve bílého vína. První láhev je pěkně polosuchá, má zelenkavou jiskru, matná je jakž takž a silná asi jako rulandské. Láhev vypráví příběh o záhadném panu Cestovi, který přijede stopem do Města na koncert pro vládce, v němž mnozí hravě poznají parodii na socialistickou spartakiádu. Brzy po svém příjezdu se dostává do pozornosti všech možných příjedlíků, přídušníků, přípětníků – příslušníků pořádkumilných sborů. Popisy událostí jsou marnoslovné jen místy;vesměs vytvářejí zábavné, živé obrazy. Druhá láhev je skoro sekt. Slavnostní bílé ke zvěřině s brusinkami. Chuť je o poznání plnější, světlo jasnější a jiskra živější. Povídka o lásce hrdiny Drama, který jezdívá rychlíkem do Městečka za padesát pět dvacet z druhého nástupiště k hrdince amarD. Cestou krade okýnku jeho kouzla a nevyklání se z okna. Šedavá realita ustupuje do pozadí a dějinný kolorit je veselý. V rybníce pluje ponorka a na hladině loví ryby tříoký rybář.
Kuba Pařízek
Jane Austenová
Mansfieldské panství
Přeložila Eva Kondrysová
Abonent ND 2006, 488 s.
Třetí, nejrozsáhlejší román Jane Austenové z roku 1814 je u nás méně známý a vychází zde teprve podruhé (poprvé vyšel až v roce 1997). Má sice mnohé znaky charakterizující romány Rozum a cit nebo Pýcha a předsudek, jinak je však dost odlišný a pro autorku atypický. Je zalidněn větším množstvím postav s jejich příběhy a osudy a přes všechnu romantičnost je také realističtější a kritičtější vůči tehdejší společnosti. Je také hlubší, temnější a vážnější a má nejširší záběr. Navíc na jeho konci zůstávají i nezodpovězené otázky. Nejde ani tak o romanci jako v ostatních románech Austenové, ale spíše o „portrét dámy“ od dětství až do dospělosti, v níž si hlavní hrdinka Fanny Priceová (jedna z nejlépe vykreslených autorčiných hrdinek) dokáže zachovat svou poctivost a skromnost a vyroste v přitažlivou, inteligentní a sebevědomou mladou dámu. Od deseti let žije u bohatých příbuzných na Mansfieldu a po čase se dostává do zvláštního milostného řetězce: povrchní Henry Crawford miluje Fanny, která miluje bratrance Edmunda, kněze, který je zamilován do Henryho neméně povrchní sestry Mary. Spisovatelčin jindy obvyklý ironický nadhled a humor je zde poněkud oslaben a ke slovu se dostává kritika poměrů na venkově a ve městě (obchodu s indiánskými otroky, jemuž se věnuje Fannyin strýc sir Thomas Bertram), generační rozdíly, žárlivost a nevěra a obecně i otázka hodnoty člověka.
Milan Valden
Romano džaniben/Jevend 2005 – sborník romistických studií
Romano džaniben 2005, 306 s.
Sborník Romano džaniben vychází již od roku 1994 a systematicky se věnuje romské problematice. Vydání Jevend 2005 je věnováno otázce Sintů a Manušů. Zařazeny jsou stati o současných názorech na „rasy“ a vnitrodruhovou variabilitu člověka, o slovesnosti a hudbě Sintů s ukázkami a notovými záznamy, vzpomínky na meziválečný život, rodinné paměti, medailony umělců. Jako ilustrace jsou reprodukovány obrazy švýcarské malířky Brigitty Enz, jejichž tématem jsou Manušové z jihozápadní Evropy. Rozhovor s výtvarníkem Alfredem Ullrichem doprovázejí barevné reprodukce jeho rytin. Ohlédnutím do historie národního socialismu je popis pseudologického „rasového výzkumu“ zmocněnkyně Rasového střediska Evy Justinové, která v letech 1936–45 poskytovala svými scestnými vývody teoretický podklad rasové ideologii a holocaustu – v podstatě žalostná kýčovitá parodie vědy. Pro detailisty a vzdělané amatéry je skutečným potěšením odborná část lingvistická (zabývající se komparací syntaxe sloves v hindštině a romštině) a etnologická (zaznamenávající rozšíření komunit v evropské části). Text má archivní fotografický doprovod, připojena jsou jinojazyčná résumé, recenze tuzemské i zahraniční literatury. Přílohou je hudební CD s nahrávkami šansonů, skládaných a zpívaných paní Magdou Kokyovou.
Vilém Kozelka
Korespondence T. G. Masaryk – Karel Kramář
Masarykův ústav AV ČR 2005, 517 s.
Karel Kramář (1860–1937) byl významný politik mladočeské strany, odsouzený za první světové války rakouskými úřady k smrti, první československý předseda vlády a později vůdčí osobnost odpůrců politiky Hradu. Korespondence mezi ním a Masarykem vychází v rámci výzkumu činnosti realistů v letech 1886–1893, k jejímuž jádru oba patřili. Vedle této publikace vychází ještě ve druhém svazku korespondence mezi Masarykem a Gustavem Eimem, Josefem Kaizlem a Antonínem Rezkem. Kniha obsahuje doprovodnou studii k problematice vztahu T. G. Masaryka a Karla Kramáře. Oba politici se seznámili v roce 1887, mladší Kramář zpočátku k Masarykovi vzhlížel jako ke staršímu, zkušenějšímu příteli. Masarykův rozchod s mladočechy znamenal i rozchod s Kramářem, nicméně ještě v počátcích československého státu byly vztahy zejména ze strany Kramáře poměrně vřelé. K zásadnímu ochlazení došlo především z důvodu Kramářova (protisovětského) rusofilství a slovanství, které vedlo ke konfliktu s ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Tato korespondence je pozoruhodná nejen historicky, podává ve svém závěru svědectví o tom, že oba významní muži, ač političtí odpůrci, se nikdy lidsky zcela nerozešli.
Kamila Míková
Jaroslav Jan Gloser
Litomyšl – městem krok za krokem
Argo 2005, 367 s.
Na putování městem „podivuhodných panoramat i zákoutí“ zve svým osobitě pojatým průvodcem litomyšlský patriot a učitel Jaroslav J. Gloser. V první, obsáhlejší kapitole se věnuje dějinám města, následující kapitoly, většinou s místopisným názvem (např. Smetanovo náměstí, Od bia Sokol k Lidovému domu…, Ulicí Boženy Němcové…, Na Zámek či Hřbitov), nás již provádějí litomyšlskými ulicemi, parky, náměstími, zastavují se u pamětihodných staveb, míst spojených s významnými (H. G. Schauer, Václav Tille, Bedřich Smetana) či méně významnými (Antonín Tille či knihkupec J. Q. Veselík) osobnostmi českých i regionálních dějin. Historie města, pojatá od dob pradávných až po současnost, kdy se Litomyšl může chlubit jedinečnou vysokou školou, se prolíná s jejím odrazem v dochovaných stavebních památkách. Jiskru dodávají textu tradované historky z každodenního života dřívějších měšťanů a dnešních litomyšlských občanů. Čtenář je vtažen do odpolední procházky starým městem a dle autora i malebným okolím. Šetrně vybrané dobové pohlednice a fotografie z doby před padesáti či sto lety doplňují dnešní fotografie v černobílém provedení, které dotvářejí historizující pojetí typografie celé knihy.
Ivan Malý
Petr Koudelka
Helena Trojská
Foibos 2005, 125 s.
Televizní redaktor a fejetonista Petr Koudelka zvolil poetistickou metodu prolínání stylů a dějů, skládaných jako zpravodajské pásmo. V poemě s vysvětlujícími poznámkami defiluje současný příběh lásky, jejího vzdálení a návratu spolu s vhledy do minulosti přes romantické období, renesanci a klasické mýty až k příběhu Stvoření. Poetická cesta ke kulturním zřídlům s hojnými odkazy a citacemi naznačuje, že se jedná o umělecký čin, jehož styl je možné nazvat „novým klasickým romantismem“. Formálně autor střídá rýmovaný verš s volným a směřuje k podstatě uměleckého sdělení. Lyrický vypravěč a Helena byli na dlouhou dobu odloučeni – on zůstal doma, ona odjela do Nového světa. Po jejím návratu vzpomínají na své odloučení. Děj příběhu probíhá v meandrech a neočekávaných návratech – „reportážních vstupech“, v nichž se autor věnuje estetickým a filosofickým kategoriím, jak „přicházejí na tapetu“ v proudu příběhu. Příběh Stvoření s legendární ženou – Helenou Trojskou má znaky historického mýtu, a přesto je v něm kulisou přítomnost. Je vyjádřenou touhou zachytit faustovskou Chvíli, vplést ji s minulostí do jednoho pramene a konečně už ji žít.
–vk–
Reflexe 28
Nejzajímavějším článkem revue je studie I. Dubského o dějinném chápání Augustinova porozumění času. Augustin poprvé klade čas do souvislosti s lidskou duší či duchem, čehož se posléze chytil E. Husserl a vytvořil svou analýzu času jako fenoménu vnitřního vědomí. Tak vzniklo podle autora subjektivní, psychologické pojetí času. Ani Heideggerův přístup k lidskému bytí se neobejde bez Augustinem a Husserlem načrtnuté zkušenosti času; filosof může dojít k závěru, že lidské bytí je v jádru časovostí. Čas sám je pak definován jako „trojnásobně rozložené seberozpřažení“, jež v sobě sjednocuje minulost, přítomnost a budoucnost. V jiném textu J. Karásek ukazuje, že Kantova fenomenologie spěje k transcendentální ontologii, v níž záleží především na naší zkušenosti, ze které poznávající subjekt může určovat pravdu o jsoucnu. Nově se vracet k čisté struktuře rozumu a osvětlovat poznávací strukturu lidské subjektivity pomáhá chápat svět vcelku. J. Franěk se ve svém článku zabývá pojetím spravedlnosti a poznání u Hobbse, Locka a Platóna. Vychází ze západního postoje ke světu a zjišťuje, že Platónovo pojetí poznání a spravedlnosti je inspirativní i pro současnou politickou filosofii. Poslední část časopisu se týká disputace nad „filosofií nepředmětnosti“ L. Hejdánka; zdůrazněno je pojetí pravdy jako nepředmětnosti, to, že na nepředmětnou oblast poukazovala vždy metafyzika s jejím tíhnutím k transcendenci.
Jiří Olšovský
Host 4/2006
Host už také podlehl infekci šířící se po literárních časopisech a vydal monotematické číslo. Jaká slast asi čeká čtenáře, až jim redaktoři přestanou vnucovat myšlenku, že literatura se vyvíjí v jakýchsi blocích. Host je věnován romské literatuře a dlužno říci, že téma je připraveno pečlivě a opravdu se o něm něco dozvíte; jen v doprovodných komentářích by bylo třeba ubrat na aktivistické rétorice. Ta totiž jen zdůrazňuje skutečnost, že romská literatura je záležitostí spíše etnografickou než literární. „Přestože dílo Ferkové jen stěží snese srovnání se současnou majoritní literaturou (což by ostatně bylo anachronické vzhledem k absolutnímu času existence romské literatury a k jejímu statutu), čistě romská zkušenost a horizonty širší se v něm mísí v takovém poměru, že jsou prózy sdělné i pro neromského čtenáře: v neposlední řadě tím, že svým insitním charakterem znovu oživují mnohé otázky, které již v literatuře majority utichly nebo byly umlčeny,“ píše Alena Scheinostová. Ač mohu být nařčen z rasismu, nemohu neříci dvojí: 1) pokud se někdo snaží stát součástí literatury, musí snést srovnávání s kýmkoli jiným, ať chce, nebo ne; 2) jmenujte jedno téma, které takzvaná majoritní literatura opomíjí, a máte u mne láhev. Ne že by všechny otištěné texty byly špatné, ale u většiny je to jako tvorbou jednoho romského výtvarníka: „O jeho práce je velký zájem jak mezi sousedy, tak u odborné veřejnosti.“
–kt–
Sebastain Barry
A Long, Long Way
Viking Adult 2005, 304 s.
Není mnoho historických událostí, které by byly z irských dějin vymazány s takovou pečlivostí jako účast irských vojáků v bojích první světové války. Loajalita ke koruně a působení v rámci britské armády je v přímém rozporu s událostmi, které válečným Irskem hýbaly mnohem více než zákopová válka na západě Evropy. Jedním z mála, kdo se pokusil upozornit na tuto pozapomenutou část irských dějin, je básník, prozaik a především dramatik Sebastian Barry. Ve svém posledním románu vypráví příběh Williama Dunnea, syna dublinského policisty, který spolu dalšími irskými dobrovolníky narukuje do války. Stinnou stránkou románu je jeho zarážející podobnost s dílem E. M. Remarqua, především knihou Na západní frontě klid. Barry se stejně jako on zaměřuje na líčení důsledků zavedení nových válečných zbraní – bojového plynu a kulometů, a především závěr je naprosto totožný s koncem Remarquova románu. Pokud necháme stranou zmiňovaný irský rozměr, který je v mnohém průkopnický, musíme si položit otázku, v čem tkví přínos podobného díla. Když autor příliš okatě a otrocky následuje svůj vzor, provokuje tím zaslouženě debaty o původnosti a smyslu vlastního díla. Budeme-li A Long, Long Way brát jako román o problematickém působení irských vojáků v první světové válce, nelze mu nic vytknout, jako válečný román však bude jen jedním z mnoha, který navíc v ničem nevybočuje z řady.
Markéta Musilová