Parlamentní volby, které se v Itálii konaly v druhém dubnovém týdnu, sledoval s napětím celý svět. Podle očekávání se změnily v těsnou bitvu, a tak se počítal každý hlas – některé dokonce vícekrát. Po potvrzení verdiktu italským Nejvyšším soudem si ale strany neoddechly: oficiálně vyhrál Romano Prodi, ve skutečnosti však nikdo.
V italském tisku se krátce po volbách objevily patrné obavy z nestability země. Zaznívají varování a obava, že tak těsná většina bude největším nepřítelem nové vlády.
Středolevicová La Repubblica je sice poměrně optimistická a věří, že Prodi dokáže sjednotit svou nesourodou koalici, ale upřímně nemá žádnou silnou víru v to, že by tento spolek dokázal něco podstatně změnit. „Již není čas a již není Berlusconi, aby se na něj dalo vymlouvat. Tohle je vítězství bez oslavy.“
Konzervativní list Il Messagero zase napsal, že Itálie má velkého nepřítele, sebe samu. „Jako kdyby byla postižena nějakým broukem sváru, pojídajícím listy vzájemného respektu.“ La Stampa poukázala na to, že Berlusconi se nikam nevytrácí, „chce prohrát, jen když se on sám rozhodne prohrát“.
A konečně deník Il Giornale, který vlastní Berlusconiho rodina, říká, že nejhorší je riziko paralýzy a neschopnosti vládnout. Znovu tak poukazuje na to, že většina typu 50 + 1 %, kterou Romano Prodi obdržel, neznamená schopnost proměnit výsledky volební kampaně v platné zákony. Italské deníky se ve svých vyjádřeních bezprostředně po volbách shodovaly v jednom: žádný z nich nevěří, že by Jednota Romana Prodiho znamenala také reálnou alternativu vládě Silvia Berlusconiho. Koalice Jednota totiž vůbec není jednotná a Romano Prodi bude zejména v Senátu bojovat o každý hlas při schvalování reforem a zákonů. A pokračovat v reformách je přitom důležité. Podle všeho je však zatím jediné, co středolevou koalici spojuje, její „antiberlusconismus“.
Avšak ani opoziční koalice Silvia Berlusconiho, Dům svobod, se nevyznačuje pevnou jednotou. Populistická Liga severu, která jako první z poražené koalice uznala vítězství Romana Prodiho, se již před volbami nechala slyšet, že pokud Berlusconi prohraje, Liga odejde. Na konci června se totiž bude hlasovat o zákonu o federalizaci země a Liga se obává, že po volební porážce může být odmítnut i tento zákon.
Jen málokdo je dnes ohledně pevnosti nové vlády optimistický a dává Prodiho kabinetu delší budoucnost než dva roky – vždyť Romano si to již v roce 1996 zkusil a jeho vláda déle nevydržela.
Berlusconi se podle vydání nejčtenějšího italského deníku Corriere della Sera z 21. dubna i nadále považuje za „morálního vítěze voleb“ a nevěří, že koalice levého středu bude umět vládnout. Podle něho bude vláda Romana Prodiho pouhým mezičlánkem a pravicové strany ji postupně zneškodní. Silvio Berlusconi a koalice Dům svobod prý „nenechají zničit reformy a ubrání svobodu“.
Článek z 27. dubna v Corriere della Sera pak upozorňuje, že se ve třetím červnovém týdnu bude konat v Itálii referendum o devoluci (decentralizaci), ve kterém se bude hlasovat o schválení ústavních změn. Navazuje tak na první rozsáhlé referendum o posílení regionální samosprávy, které se konalo s pozitivním výsledkem v roce 2001 a přineslo řadu změn právě v regionální autonomii.
Itálie patří mezi země s nejrychleji stárnoucí populací na světě, přitom míru porodnosti má naopak jednu z nejnižších, varuje deník La Stampa ve svém vydání z 24. dubna. Jeden Ital z pěti je starší 65 let, procento mladistvých zase pokleslo z 18,4 % (v roce 1995) na 17,1 % v roce 2005. Jestli to půjde takhle dál, mohlo by v roce 2050 přibýt až 34 % lidí starších 65 let, zatímco mladistvých by mohlo ještě o téměř o dvě procenta ubýt. K těmto odhadům došel italský statistický institut Istat i přes skutečnost, že v letech 2004–05 byla v zemi zaznamenána nejvyšší porodnost během posledních 15 let. Regionem s největší dlouhověkostí jsou Marky (nacházejí se ve střední části země), a to jak u žen, tak u mužů. Naopak nejnižšího věku se dožívají obě pohlaví v Kampánii (italský jih).
Papež Benedikt XVI. je podle týdeníku Ansa z 28. dubna pod tlakem nejvyšších italských kardinálů, aby prohlásil svatým kontroverzního papeže Pia XII. Tento papež už byl na cestě k prohlášení svatým v roce 1965, avšak kvůli častým obviněním, že v období nacismu během vyhlazování Židů mlčel, se proces zpomalil. Ve svém štědrovečerním kázání roku 1942 Pius sice vyhlazení „z důvodu národnosti či rasy“ odsoudil, ale nepoužil slov nacisté a Židé. Během dvoudenní dubnové konference na papežské lateránské univerzitě v Římě, věnované Piovi XII., však byly pochybnosti rozptýleny. Oficiální pohled papeže Benedikta na blahořečení Pia sice není znám, v poselství lateránské konferenci však pochválil Piovo „nesmírné úsilí v bránění světové válce a zmírňování bolestných následků“. Zdá se, že procedury Piovy beatifikace (která je předstupněm svatořečení) se pomalu blíží k závěru. Otec Peter Gumpel, pověřený vatikánskou kongregací v záležitostech svatořečení, na konferenci potvrdil, že porota teologů by mohla dát hlavní zelenou této věci ještě do začátku léta.
Z italskojazyčného tisku vybírala Martina Rozsívalová.