Mnohá místa, snad kromě šedých, plytce racionalistických sídlišť, ve kterých jsme nuceni tak často přebývat, mají svůj genius loci formovaný vlastní historií. Jedním z nich je i železniční stanice Žilina-Zariečie.
Nezajímavé, zapadlé místo kdesi na Slovensku, železniční domek jako každý jiný, smutná, nehostinná čekárna, která ožívá a naplňuje se osudy lidí jen ve chvíli, kdy na nástupišti zahouká vlak připravený k odjezdu. Vlak, který neodjíždí pouze do neznáma, za novými, nečekanými příběhy a setkáními našeho života, ale i vlak, který osudově míří k tragickému konci. Například do plynové komory, tak jako mnohé transporty slovenských Židů mířily do koncentračních táborů v Polsku, kam byly právě z této stanice vypravovány.
Bezvýznamné místo bez osobitosti a duchovního rozměru, místo bez výraznější hodnoty se rázem stává dalším nenápadným střípkem ve skládačce tragiky evropské civilizace 20. století. A stává se zároveň místem, které není třeba pietně zakonzervovat, ale naopak rozpohybovat dynamikou všedních situací, současností, protože, jak píše Maurice Blanchot, citovaný v programu, “naší povinností je nejen žít vlastní život, ale zároveň se i pokusit žít nikoli život někoho z mrtvých, ale alespoň vzpomínku na něj“. A vzpomínka, nikoli jednostranná, nikoli patetická či uměle vyfabulovaná, ale syrová, přímá, převedená do těl účinkujících, se zhmotňuje v nové inscenaci Čekárna souboru Farma v jeskyni v režii Viliama Dočolomanského.
Zažité místo
Po inscenaci Sclavi – Emigrantova píseň, za kterou režisér obdržel Cenu Alfréda Radoka, přichází mezinárodní divadelní studio s novým palčivým tématem, mísícím naši realitu s opomíjenou historií, nereflektovanou či popíranou tradicí, s nedostatkem vzpomínek. Prolog Čekárny se odehrál již v roce 2003, kdy Viliama Dočolomanského pozvalo občanské sdružení Truc sphérique, aby inscenoval slavnostní otevření kulturního centra Stanica, jež vzniklo právě rekonstrukcí železničního nádraží Žilina-Zariečie.
Setkání s tímto prostorem, kam by nikdo z nás zřejmě záměrně nezavítal ani by se o něm nedoslechl, je pro Dočolomanského příznačné svou tíživostí, protože, jak sám podotýká, až při práci na úvodní performanci k otevření kulturního centra si uvědomil, že se už dál nedokáže vyhýbat tomu nejbolestnějšímu, co se zde stalo. A totéž se zřejmě týká i účinkujících v Čekárně, kteří letos v lednu zkoušeli během rezidenčního pobytu Farmy v jeskyni v prostorách stanice.
Zkušenost z místa, vstřebání již zmiňovaného genia loci, obeznámenost s duchem doby čtyřicátých let paralelně promítané do současnosti je v celku inscenace dobře patrná. Herci vybírají útržky ze svědeckých výpovědí, z politických projevů, z nahrávek s těmi, kteří přežili hrůzy cílené genocidy na židovském národu, aby je propojili s vlastními pocity z místa, s vlastní životní zkušeností, s osobní interpretací historie. V dokonale rytmicky a pohybově připravených fyzických výpovědích, které předvádějí na scéně experimentálního, industriálně strohého, ale o to působivějšího prostoru NoD/Roxy, herci neukazují a neprožívají pouze obecná témata. Tady se jde hlouběji do skutečného prožitku, do nitra člověka, do osobní, zainteresované výpovědi. Emoce jsou to silné a neskrývané, přesto věrohodné, herci netrpí žádnými umělými přeexponovanými výrazy, které tak často vznikají ve jménu alternativního či fyzického divadla. Nepatrné příběhy, jež každý z herců prezentuje, jsou vypjaté, nabité erotikou, ukázkou těžko potlačitelných emocí na pozadí historické katastrofy. Herci statečně bojují a záměrně překonávají základní motto z první strany programu: „Mrtví ať drží hubu!/ Živí mají vždycky pravdu!“ Příznačné nikoli pouze pro minulost, ale odrážející se i v současnosti.
Mezi minulostí a současností
Přenášíme se tedy v prostoru, rozdělovaném ostrým či naopak čekárensky potemnělým světlem, nejen do atmosféry odjíždějících transportů, podkreslené depresivně povznesenou hudbou staničních amplionů, které mají přehlušit křik beznaděje nastupujících, ale i do nálady předešlé bezstarostnosti poloviny třicátých let. Hned úvodní scéna začíná „radostně“, poněkud ironicky: z plechových dveří uprostřed scény vycházejí dva muži ve sněhobílých oblecích se slovenským tangem na rtech, aby se dali do tance se stejně extatickou mladou dívkou. Nadnesená scéna uvolněnosti s tušením tragické předurčenosti okamžitě přechází do současné čekárny a nynějších příběhů. Minulost se bagatelizuje současností, nikoli však na dlouho, protože dívka, naše neznámá průvodkyně mezi dobou dávno minulou a moderním mobilovým šílenstvím, v představení trefně parafrázovaným, začíná do příběhů vstupovat, prolínat se jimi, ukazovat podobnost problémů minulosti i současnosti. Celek se rozvíjí v krátkých výstupech, povětšinou smutně bezvýchodných, avšak s pozitivním vyústěním v závěrečném objetí muže a ženy, symbolu harmonického splynutí, lásky a naděje.
Všechny tyto možné interpretace (a rovněž mnohé další) herci svými hluboce prožitými výkony skutečně vyjadřují, vycházejí totiž z nitra, z těla, ačkoliv emoce je naznačovaná, letmá a symbolická. Poněkud nezúčastněně a toporně snad působí pouze představitelka neznámé dívky (Hana Varadzinová), procházející různými rovinami minimalistických situací. Jako by svým odstupem vyjadřovala i náš osobní odstup od historie, vzpomínek i současnosti. Toto vyznění ale není zcela čitelné, spíše se zdá, že Varadzinová v některých situacích nenachází vnitřní vysvětlení pro to, co předvádí. Identifikace s tím, co na scéně prezentuje, u ní není na rozdíl od jejích kolegů úplně patrná, její pohyb neplyne vždy přirozeně, některé výstupy jsou příliš promýšlené a racionalizované. Podobně pak vypadá i scéna zesměšňující současné politické projevy, tematicky pochopitelná, svou aktuálností ale poněkud účelová a mnohomluvná.
Farma v jeskyni nicméně připravila další inscenaci inspirující nejen otázkami, které otevírá, a nenuceným fyzickým herectvím, vycházejícím z obsahu a nikoli povrchově z formy, ale i tím, že Viliam Dočolomanský opět potvrdil svůj výrazný cit pro světelnou i hudební kompozici. Ostatně výborný výběr a interpretace hudby je pro atmosféru představení zcela rozhodující a posiluje tak neustále hlavní motiv inscenace: člověk má sice rozumět své minulosti, ale žít má nyní, svou přítomností.
Autor je doktorand na katedře divadelní vědy FF UK.
Čekárna. Režie, dramaturgie, hudební dramaturgie Viliam Dočolomanský, dramaturgie Jana Pilátová, scéna a kostýmy Markéta Sládečková, hudba Dan Kyzlink, světlo Pavel Kotlík, pohybová asistence Iona Mona Popovic. Farma v jeskyni, premiéra 28. 4. 2006 v Universal NoD/Roxy Praha.