Mezi periferií a okrajem

Vlna setkání, záplava publikací, reedicí, kongresů věnovaných Vídni a vídeňskému duchu, úspěch některých filosofů, malířů, sochařů, architektů, sociologů přitahovala pozornost k privilegovanému prostoru. K prostoru posvátnému. Počátek století podnítil vznik určitého retronáboženství, v němž vládne těžká nostalgie.

Utopie o mocnářství byla první utopií, jež mohla nahradit utopie povstavší z myšlení devatenáctého století. Utopie o mocnářství se vázala na další utopie, v udělovaných lekcích o agonii a smrti ne tak výmluvné. Vídeňská lekce podněcuje lekce o mocnářství, a mocnářství žilo v první řadě svými okraji. „Strukturu mocnářství“ nelze pochopit bez studia okrajů. Joseph Roth si se známou pozorovací schopností poznamenal, že jediné národy, které věří v Císaře, jsou národy okrajové, že rakouskou státní hymnu zpívají už jen Rusíni, Židé, Slovinci. Ostatní, obyvatelé Centra, Vídeňané, zpívají Wacht am Rhein, Stráž na Rýně.

Ti, kdo v Císaři viděli náměstka božího na zemi, ti, kdo žili náboženstvím mocnářství, byli lidé z okrajů, obyvatelstvo archaických oblastí, primitivové, kteří přežívali v koutech tohoto světa. Provinční města stavěla na odiv okázalý polycentrismus. Byla „zasvěcena Vídni“, věřila v císařskou rodinu a hodnoty, ale i v hodnoty národní, pokoušela se je zachovat a prosadit. Každé „provinční“ město mělo podobnou kavárnu, nádraží, poštu, kasárna; každý úředník byl kopií Císaře – chtěl být jeho kopií. A každé správní středisko se snažilo napodobit obraz Centra. Venkov věrně reprodukoval obrazy hlavního města. Řekli bychom, že poslušně znovuvytvářel jeho posvátnost.

(...)

Konec devatenáctého století a počátek století dvacátého nepoznamenal jen konec rakousko-uherské monarchie, nýbrž i zhroucení a pád turecké říše. Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko, Polsko byly touto říší ovlivňovány. Nemůžeme pochopit střední Evropu, pokud si neuděláme jasno v tom, jaký duchovní odkaz zůstává po pádu turecké říše. Z tohoto hlediska jsou pro nás stěžejními autory Krleža, Crnjanski, Blaga, Aron Cotruş¹, Ivo Andrić, Miodrag Bulatović, Andrzej Kuśniewicz, ale též Eminescu, Slavici a Sacher-Masoch.

Pokud jde o nás, musíme se zastavit u prostoru, který je pro tento druh analýz ideální – u Banátu. Anebo u jednoho typu výrazných podobností – podobností mezi bukovinským prostorem a prostorem banátským.

Existuje zde střední Evropa, která by mohla být Evropou východní nebo jihozápadní. Která prošla dlouhým obdobím úzkých vazeb na tureckou říši. Jsou to okrajové prostory, které žijí ve znamení styku různých etnik.Setkávají se tu, tak jak je dějiny svedly dohromady, přinejmenším čtyři etnika, čtyři kultury, čtyři způsoby kulturní seberealizace. Po roce 1918 si každá z těchto kultur vytyčuje vlastní formy kulturní migrace.

Mohli bychom napsat, že střední Evropu lze úspěšně studovat, začneme-li studiem provinčních měst po roce 1918. Temešvár, Záhřeb, Novi Sad, Černovice zaštiťují kulturní snahy, které se zásadně liší od snah Bukurešti, Prahy nebo Bělehradu. Jakožto hlavní města provincií, které si chtějí zachovat kulturní identitu, začínají prosazovat jiný tvůrčí režim. To proto, jak už jsem říkal, že se začínají opouštět hodnoty, které podnítily kulturní polycentrismus. Kulturními hrdiny střední Evropy jsou stěhovavé bytosti pokoušející se usadit v novém Centru, pokoušející se vymezit si novou identitu místo té mocnářské. „Co doopravdy dožívalo,“ píše Joseph Roth v Kapucínské kryptě, „nebyla ani tak naše vlast, jako naše říše, tedy něco většího, rozsáhlejšího, vznešenějšího než pouhá vlast.“ Pro mnohé ze spisovatelů tohoto prostoru začínalo – nebo znovu začínalo – hledání Mocnářství. Někteří se pokoušeli objevovat hodnoty mocnářství v zemi založené roku 1918, jiní oplakávali ztrátu těchto hodnot v literatuře, která vymezovala konec jednoho dějinného cyklu.

Za alternativní dějiny středoevropských literatur

Prototypem takovéhoto „mocnářského“ spisovatele, spjatého se starým světem, je Ioan Slavici. Jakožto „starý“ Sedmihraďan povýtce nazývá to, co píše, „étosem učení“, skvěle definovaným Virgilem Nemoianem². Mohli bychom Slaviciho posuzovat vedle sochaře Brâncuşiho: podobně jako Brâncuşi reprezentoval určitý kraj tím, co ho nejvíce spojovalo s archaickou civilizací. Tak jako Brâncuşi byli Coşbuc, Aron Cotruş či Slavici lidmi svého kraje, domorodci vyjadřujícími staré obyčeje. Brâncuşi se vždycky před prací pomodlil. Postil se. Tak to dělali staří bojovníci před bitvou: očišťovali se. Kdybychom měli jmenovat Guénona, mohli bychom poznamenat, že Král a Kněz jsou jedno a totéž. Nebo že Král tam daleko, v illo tempore, znamená jediného vůdce. Král a Kněz utvářeli tentýž obraz a tutéž naději. Oba existovali v určitém středu světa jako jeden.

Není těžké si povšimnout, že hrdinové mladého Emineska, Slaviciho nebo Arona Cotruşe přináležejí k jednomu středu světa. Anebo, pokud (teď) ve středu nejsou, vyvíjejí všemožné úsilí, aby se tam dostali. Nic u nich není laciné, nic není vyřčeno žertem. Někdy rušivá tezovitost stránek napsaných Slavicim se odvozuje z toho, že je součástí „étosu učení“. Mají to být knihy přinášející ponaučení.

Slavná povídka Pop Tanda (první slaviciovský opěrný bod) začíná veselým obřadem, při němž se seznamujeme s hrdinou včerejšího světa. Jmenuje se kantor Pintilie a „byl kantorem v Butucani, spořádané a velké vsi s mohovitými a uvážlivými lidmi, kde se rozdávaly almužny a pořádaly hostiny hodné bohatého člověka“.

V jedné příliš málo citované studii Ovidiu Cotruş spojoval idyličnost coşbukovské poe­zie s tím, že básník pocházel z hraniční oblasti, která nikdy nepoznala nevolnictví. Idyličnost literatury „polyvalentních center“ – Năsăud, Caransebeş, Oraviţa, Biserica Albă – bychom tedy mohli spojovat s tím, že hraničářské oblasti se vyznačovaly přímou podřízeností císaři. Závisely na Vídni. Účastnily se Velkého díla.

Když čteme první věty ze Slaviciova Mlýna na štěstí nebo Lesačky, zjišťujeme, jak započíná Velké dílo. Jinde obřadné věty prózy nezahajují, nýbrž ukončují: teď započíná Velké dílo, půda už pro ně byla připravena. Krásná kniha, příbytek k žití v povídce Tatínkův Budulea, je poselstvím, které si předávají celé generace kněží a učitelů. Na počátku tohoto poselství lze objevit nejen Mocnářství, nýbrž i nebeský řád tradice, který našel prozaik u Konfucia, tak jako jej Coşbuc objevil v Aeneidě nebo v Božské komedii. Sedmihradský spisovatel sestupuje nejen ke kořenům Mocnářství, nýbrž i k základům světa. Jeho pokus objevit prvotní svět ho spojuje s tvůrci epopeje.

Anebo s tvůrci náboženství. Mocnářský model, který převládá v písemnictví Sedmihradské školy, u Coşbuka³, Slaviciho, Agîrbiceana, Rebrea­na, Ciorana, se dosud nestudoval. Při vymezování Velkého Rumunska, založeného 1. prosince 1918, tento model nejednou zafunguje. Často citovaná Cioranova věta: „Sním o Rumunsku s počtem obyvatel, jaký má Čína, a osudem, jaký má Francie“ v zásadě není příliš daleko od bájných představ, s nimiž přišel v Trilogii kultury Lucian Blaga nebo v básních z 30. let Aron Cotruş.

Při jiné příležitosti jsem poukázal na to, že literatury „okrajů“ prosazují jako model epopej. Národní státy, které vzniknou po první světové válce, budou potřebovat (další) doklad o svém zrodu. Crnjanského Běženci panonských bažin, Andrićův Most přes Drinu, Antikrist Emilijana Staneva, ale i Osudy dobrého vojáka Švejka potvrzují statut epopeje. V údobí doznívající agonie po první světové válce se epopej vymezuje svou odvrácenou stranou.

Les oběšených, v němž Rebreanu uvádí na scénu antihrdinu, je přímo spjat s nehrdinským hrdinou antiepopeje Muže bez vlastností. Je součástí dlouhé řady děl, která spojuje Crnjanského knihy s knihami Andrzeje Kuśniewicze nebo Sorina Titela a Alexandra Ivasiuka. Jenže Rebreanu není přívržencem Mocnářství jako Joseph Roth, Stefan Zweig nebo Kuśniewicz. Přívržencem Mocnářství – a starého světa – zůstává Slavici. K stáru by byl Slavici mohl napsat jako Zweig o „zlatém věku stálosti“, který vládl světu.

Pandořina skříňka

Po roce 1918 si řada těch, kdo věřili v hodnoty Mocnářství, zvolila exil. Mocnářství zaniklo a jim nezbývalo než se s novým světem buď ztotožnit, anebo neztotožnit. Jedním z problémů občanů „někdejšího Mocnářství“ je najít svou zemi, určit si nové sídlo. Zhroucení starého Centra znamená hledání jiného, které by obnovilo ztracené duchovní hodnoty. Nepochybně pro velmi mnoho z nich se středobodem stává světová revoluce. Příslušným centrem se pak jeví Budapešť Bély Kuna. Ale i Vídeň je v roce 1918 připravena vzít pod ochranu republiku rad.

Řadu spisovatelů z „okrajů Mocnářství“ budou tato centra přitahovat. Lavírování mezi periferií a centrem bude příznačné pro spisy Banáťanů Zoltána Franyóa, Rodiona Markovitse, Franze Liebharda, Iona Stoiu-Udreu, Aurela Buteana či Józsefa Méliusze⁴. První dva se nakrátko stanou hvězdami světové revoluce. Pak je pohltí energická žurnalistika nebo uznávané překlady. Mají šanci stát se světovými hvězdami – a po jistou dobu jimi skutečně jsou. Fülöp-Miller v třicátých letech konkuruje Stefanu Zweigovi.

Banátští spisovatelé se vlastně začínají podílet na kulturní energii střední Evropy už počátkem třicátých let trojjazyčnými časopisy Camila Petreska⁵ či hraběte Jakabffyho. Důležitý trojjazyčný časopis Banát bude znamenat důležitý mezník v tvorbě Arona Cotruşe. Plán na vytvoření specifické kulturní oblasti, která by udržovala banátské hodnoty, ať už jsou rumunské, německé nebo maďarské, je Vůle (Vrerea) Iona Stoii-Udrey (1932–1937, 1945–1948), kam přispívali Virgil Birou, Franyó, Méliusz, Rodin Markovits. „Středoevropské“ knihy rumunských spisovatelů z Banátu nebo Bukoviny nejsou přijímány s nadšením. Kritika jim vytýká těžkopádný styl, melo­dramatičnost a biedermeierovský konzervatismus (u Virgila Biroua, Mircei Străinula či Gheorghe Atanasia). Ani pokusy německo­jazyčných autorů nemají valný úspěch, i když v Černovicích, Temešváru nebo Brašově neustále dochází k pozoruhodným kulturním počinům. Po přesídlení klužské univerzity do Sibině (důsledkem vídeňského diktátu) tamní Literární kroužek (Cercul literar) se svými učiteli i „žáky“ vyvíjí úsilí za obnovu místních „středoevropských“ tradic.

Po druhé světové válce špatné představy o německém duchu a obsazení Rumunska Sověty zamezilo jakoukoli možnost navázat na tradice střední Evropy. Když se Rumunsko počátkem šedesátých let rozloučilo s budovatelským románem, literáti vsadili na jiné hodnoty, než jsou hodnoty středoevropské. Rumun je frankofil nebo anglofil, germanofilství je podezřelé. Skutečnost, že se roku 1964 vrátil do oběhu Kafka a Anatol Baconsky a Petre Stoica si pak vymohla rozpravu o „vídeňském duchu“, upoutává pozornost na literatury, jež budou posléze zpřístupňovány. Edičním počinem je vydání Soumraku mocnářství (výběr, předmluva a poznámky Dietera Schlesaka). Vynikající je úvodní studie, jedna z nejlepších, jaké byly v daném desetiletí napsány.

Po roce 1970 je patrný příklon generace šedesátých let k poetice francouzského nového románu. Ivasiukův Lovecký roh je však Pochod Radeckého v malém a Jiný pohled se inspiruje díly popisujícími agonii mocnářství. Ostatně Ivasiuc je v posledních svých knihách dobrým prozaikem agonie.

Avšak pravděpodobně nejpozoruhodnějšími prozaiky generace šedesátých let, kteří se budou moci úspěšně prokázat „duchem střední Evropy“, jsou Nicolae Breban a Sorin Titel. První z nich bude vždy v Sedmihradsku nacházet střed světa, výrazně zduchovnělou oblast. To ovšem nemění nic na tom, že Breban je ve své podstatě prozaikem groteskna, postupného úpadku. Že zažívá zkušenosti muže bez vlastností. Sádrový anděl, Zvěstování či Amfitryon se dají nahlížet spektrem základních středoevropských děl. Literatura „okrajů Mitteleuropy“ nachází hlavního představitele v Sorinu Titelovi. V tetralogii Vzdálená země (nazývejme tak cyklus tvořený romány Vzdálená země, 1974, Pták a stín, 1978, Prchavý okamžik, 1980, Hle, ženo, toť tvůj syn, 1983) vystupují Rumuni, Maďaři, Němci, Srbové, Poláci a všichni objevují Vídeň počátku století, všichni svorně prožívají období, kdy platily hodnoty mocnářství. Jestliže se Sorin Titel v první řadě svých románů (a povídek) rozhodl pro francouzský novátorský model, v cyklu Vzdálená země jsou mu vzorem „spisovatelé okrajů“, od Kuśniewicze po Danila Kiše.

V osmdesátých letech se „dobu mocnářství“ pokouší oživit celá plejáda spisovatelů. Próza Normana Maney⁶ sice bezprostředně nenavazuje na tento typ literatury, má však tu zásluhu, že tvoří pojítko mezi spisovateli, kteří se narodili v Bukovině a zažili holocaust (Paul Celan, Aaron Appelfeld atd.), a spisovatelskou generací, jež byla v Rumunsku odsouzena k vnitřnímu exilu.

Po roce 1989 se Norman Manea stal pro amerického čtenáře nástupcem Kafky a Schulze, ilustrujícím jednu vznešenou tradici tohoto prostoru.

Jsme ve střední Evropě, pokud si chceme přiznat, že se podílíme na vzpouře evropského ducha. Nebylo by marné vytvořit alternativní dějiny středoevropských literatur, které by zahrnuly polozapomenuté autory, odvrhnuté knihy, hodnoty ponechané v polostínu. A tyto alternativní dějiny by musely zahrnout dlouhou řadu banátských, bukovinských a maramurešských autorů, tvůrců v východní Haliče i z Terstu. A tak dále.

Nepochybně by se vyskytlo mnoho nástrah, které by literární historik musel překonávat. Protože literární historie velice často své hvězdy – své sváteční postavy jen tak bezdůvodně neopouští. A někteří autoři, které lze do těchto dějin zařadit, nás mohou překvapit svou… nedůstojnou volbou. Měli své chvíle pobloudění. Po sjednocení v roce 1918 se někteří rumunští spisovatelé „skrývali“ na venkově, protože svědčili v protirumunských procesech vedených rakousko-uherským režimem. Vsadili na maďarskou nebo rakouskou kartu. Byli (jako Lucian Costin, dobrý překladatel z němčiny, plodný esejista a průměrný básník, dopisovatel Arona Cotruşe a Camila Petreska) tajnými agenty c. k. policie. Jiní měli neblahé chvilky, kdy sklouzli na pozice Železné gardy, Hitlera nebo Mussoliniho. Jak se to stalo s Anişoarou Odeanovou, která po roce 1947 sama odešla na ten nejvenkovštější venkov. Nebo na jiné úrovni s Fülöpem-Millerem. Jiní oslavovali po roce 1948 Stalina. Pro mnohé únik někam na periferii světa znamenal pokus uniknout represím ze strany vítěze: sestoupili do střední Evropy.

Pronásledování a pomsta vítěze, jeho pokusy podrobit si literaturu, změnit ji v přívažek propagandy středoevropské literatury, tolik ovlivňované diktaturami, hluboce poznamenaly.

Úryvek z předmluvy ke knize Mitteleuropa periferiilor, Editura Polirom, Iaşi – Bucureşti 2002.

Přeložil Jiří Našinec.

¹ Lucian Blaga (1895–1961), rumunský básník, dramatik a filosof. V reflexivní lyrice vycházel z národních folklorních zdrojů přizpůsobených expresionistické poetice. Jeho koncepce filosofie kultury je poznamenána německou Lebensphilosophie, gnoseologicky se přimyká k bergsonovskému intuitivismu. V letech 1927–28 působil jako tiskový přidělenec v Praze; přispíval do Prager Presse.

Aron Cotruş (1881–1961), básník, silně poznamenaný expresionismem a rumunským nacionalismem. Zemřel v americkém exilu. (Ostatní jmenovaní autoři jsou dostupní v českých překladech.)

² Virgil Nemoianu (nar. 1940), literární kritik, filosof kultury a esejista, od roku 1975 usazený v USA. C. Ungureanu jej považuje za nejlepšího rumunského analytika středoevropské kultury (zejména v díle The Taming of Romantism. European Literature and the Age of Biedermeier z roku 1984).

³ Sedmihradská škola – kulturněpolitický proud, výraz národního a obrozeneckého hnutí sedmihradských Rumunů v 2. polovině 18. století,vycházející z tradic osvícenského racionalismu a kriticismu. Svou ideologií předznamenala tradičně moralistní a didaktivní ráz rumunské sedmihradské literatury.

George Coşbuc (1866–1918), sedmihradský rumunský básník a překladatel, horující za umělecké zhodnocení národních dějin, tvůrčí využití lidových tradic a šíření osvěty na venkově.

Ion Agârbiceanu (1882–1963), prozaik a publicista. V krátkých prózách velebil patriarchální sedmihradský venkov, rozsáhlejší prozaické útvary mají silný moralizující ráz.

 (Další autoři jsou známi z českých překladů.)

⁴ Jde vesměs o autory spjaté studiemi s Vídní či Budapeští.

⁵ Camil Petrescu (1894–1957), významný představitel rumunského psychologického románu mezi světovými válkami. Působil v Banátu jako středoškolský profesor.

⁶ Norman Manea (nar. 1936), profesor východo­evropských literatur na newyorském Bard College, dnes nejpřekládanější rumunský autor. Zúčastnil se předloňského pražského Festivalu spisovatelů; ukázky z díla vyšly v LtN a Salonu Práva.