Zdeněk Rotrekl
Skryté tváře
Atlantis 2005, 536 s.
Do druhé poloviny vstoupilo vydávání spisů básníka, prozaika a esejisty Zdeňka Rotrekla. Zbývá ještě vydat svazek publicistiky a netrpělivě očekávané paměti. Ostatně paměť a kontinuita jsou Rotreklovi jedním ze základních kamenů lidské identity a kultury národa, o čemž také svědčí texty tohoto knižního souboru s jeho literárněhistorickou a esejistickou tvorbou. Tedy především „Skrytá tvář české literatury nejenom krásné“ a „Barokní fenomén v současnosti“, které už byly vydány samostatně (v exilu a samizdatu). Doplněné jsou eseji a reflexemi publikovanými v 90. letech. Skrytou tvář tvoří bezmála třicet portrétů autorů (celá větev křesťansky orientované literatury od Bablera až po Zahradníčka), kteří byli bolševickými ideology určeni k zapomenutí. Je nutné připomenout, že portrétní skici, ve kterých biografičnost převládá nad interpretací díla, vznikaly v 70. a 80. letech. Knížka byla nejen důležitým vynořením „zatopeného světa“, ale současně živým gestem proti totalitní diskontinuitě a podemílání hodnot. Pro mne byla Skrytá tvář na konci 80. let veledůležitým „ukazatelem na křižovatce“ a pro mnohé zůstává cenným pramenem i dnes. Také další Rotreklovy texty dokazují autorův základní tvůrčí a mravní postoj, v čemsi blízký Czesławu Miłoszovi: je-li svět rozbit na střepy, je umělcovou povinností postavit se proti silám destrukce tvořivou silou a pokoušet se střepy slepovat dohromady.
Miloš Doležal
Martin Pilař
Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře
Dokořán 2005, 183 s.
Soubor textů ostravského literárního historika je rozdělen do čtyř tematicky odlišných oddílů, které reprezentují autorovy odborné zájmy. Texty první části se dotýkají exilové literatury a její reflexe, druhá sdružuje portréty současných prozaiků (Viewegh, Šabach, Jandourek, Topol, Urban), třetí se soustřeďuje na předmět neoficiální literatury a poslední na ostravské literární dění v 50. a v 70. letech 20. století. Poněkud nesourodá stavba publikace je ale dále podrývána původním časopiseckým založením článků (žánrově jde jednou o úvahu, podruhé o recenzi, jindy jakoby o kapitolu z dějin…) a především pak jejich přehledovým charakterem, který není vyčerpávající ani důsledný. Nejvíce lze litovat, že leitmotivy jednotlivých oddílů zůstaly jen v záhlaví naznačeny a autor utekl k přehledům – a už vůbec nedošlo na inzerovaná klišé! V dalších ohledech vadí jakási mainstreamová poloha článků: střízlivé množství myšlenek, nevýrazná stylistika i kritická odvaha (když chce Pilař odsoudit publikaci o alternativní kultuře, musí si pomoci interním hodnocením editora knihy). Otázkou ale zůstává i skutečnost, proč Pilař články, z nichž nejstarší je již z roku 1995, pro knižní vydání alespoň trochu nepřepracoval.
Lenka Jungmannová
Jiří Sádlo et al.
Krajina a revoluce
Malá Skála 2005, 248 s.
Jednoznačně nejzajímavější knihou poslední doby na téma krajina, téma zároveň módní a zároveň ještě nevyčerpané, je kolektivní dílo Krajina a revoluce, sepsané pod redakčním vedením J. Sádla za spolupráce P. Pokorného, P. Hájka, D. Dreslerové a V. Cílka. Dvojí vydání v jediném roce svědčí o dostatečně početné skupině zájemců jak o krajinu, tak o dílo dnes už poměrně známých autorů. Dominuje výrazně expresivní Sádlův styl, zcela se vymykající obecnému povědomí o tom, jak má vypadat naukový text, vědomě popouští uzdu metaforice, stále něco dovysvětluje v poznámkovém aparátu, tematizuje rétoričnost výpovědi, připojuje nekonvenční tabulky. Lhostejnými čtenáře nenechají ani závěry: „Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé. Zlověstné není, jakou krajinu jsme to vytvořili, ale jak velmi si s ní nevíme rady při jejím zpětném hodnocení.“ Autoři se věnují několika zlomovým momentům proměny české krajiny, zvýrazňují radikalitu těchto proměn a jejich podání je rozhodně přesvědčivější než podobné pasáže v knize Jiřího Löwa a Igora Míchala Krajinný ráz. Popisují totiž revoluci revolučně, jako vědci, vědoucí, že věda je mýtotvorná a předávané vědění je vždy mýtem, ať už používá jakoukoli metodologii – v tomto případě především botanickou archeologii.
Jan Linka
Milada Součková
Neznámý člověk
Editoři K. Suda a R. Štencl
Prostor 2005, 160 s.
V ediční řadě Díla Milady Součkové vyšel jako sedmý svazek román Neznámý člověk. Termín „román“ je však v tomto případě poněkud nepřesný, i když si ho přesvědčený literární teoretik jistě bez větších obtíží obhájí – bude-li si ho chtít obhájit. Záleží na tom, jak knihu ten který čtenář začne číst – má totiž mnoho možností. Neznámý člověk může být románem stejně jako osobitým deníkem, beletrií jako vzpomínkovou mozaikou, kde do sebe s obdivuhodnou přesností zapadají i ty zdánlivě nejvzdálenější souvislosti konkrétní doby. V rozmezí druhé poloviny devatenáctého století a první poloviny století minulého se odehraje několik velkých dějinných událostí, které autorka považovala za stěžejní; rok 1866 a bitva u Hradce Králové, rusko-japonská válka 1904–1905, sarajevský atentát a 28. říjen 1918. Ale se stejným důrazem jsou popsány i události ryze osobního charakteru, dětská oslava narozenin, stařena v rádiovce na schodech Národního divadla během mezinárodního kongresu filosofů anebo okno v Záložně na Václavském náměstí, odkud lze pozorovat příjezd prezidenta T. G. Masaryka, předtím talíř polévky na stole během oběda… A právě linka jemné nitky, která půvabně, přesně spojila zdánlivě nespojitelné, protkla jakéhosi neznámého člověka s konkrétními místy, ději a zlomky z rodinných alb, činí z této knihy brilantní nabídku čtenářského zážitku.
Magdalena Wagnerová
Viliam Klimáček, Dezider Tóth
Noha k noze
Přeložil Joachim Dvořák
Labyrint 2005, 125 s.
Viliam Klimáček, slovenský chirurg, zakladatel experimentálního divadla, dramatik, básník, libretista a pohádkář, stvořil spolu s alternativním umělcem Deziderem Tóthem knihu, která může na přebalu hrdě nosit polské vyznamenání zařazující ji mezi 50 nejlepších dětských knih světa. Autor ji označuje za soubor pohádek, básniček, her a hrátek pro lidi od šesti do šedesáti šesti let. Vede nás po otiscích věcí a lidí ve světě, po stopách, které se zalesknou, zavoní a zmizí, tedy po všem, co spatří pouze člověk otevřený přerývání reality, spatřování krásy v běžném, ve stavění nesmyslu na roveň realitě i hledání způsobu, jak být v opakujícím se koloběhu života šťastný. Texty ve spojení s kresbami a fotografiemi tvoří interaktivní knihu, která vybízí děti ke hře a ve volných, oddychových chvílích jim nabízí moderní pohádky, hravé básničky a nevšedně všední příběhy. Jejich rodičům pak poskytuje možnost vracet se do světa dětí a ukazuje jim, jak se lépe dívat na svět. Způsob pohledu se obrací do literárních oblastí, kde můžeme najít jak básníky poetismu, tak Jiřího Suchého, Jiřího Žáčka či absurdní humor Ivana Vyskočila. Avšak snaha zavděčit se všem věkovým vrstvám vedla k tomu, že pro dospělé je text snad až příliš naivní, pro děti zas obsahuje místy nesrozumitelnou absurditu. I přesto však Nohu k noze není třeba zařadit do sbírek Univerzity Zbytečných Věd.
Kateřina Svatoňová
Tereza Brdečková, Jan Němec
Toyen
Argo 2005, 150 s.
Na české filmové scéně se po dlouhé době objevilo dílo o mnoha úrovních pevně spojených v jeden celek, které se může hrdě označovat titulem experiment. Film Jana Němce odnáší diváka do míst, kde se rozpouští hranice mezi životem soukromým a obecnými hodnotami, mezi vyjádřením vlastní duše a vyjádřením duše společnosti dané doby, mezi poezií a dokumentem. Je to umělecký artefakt, znásobený tím, že zachycuje ducha umělecké tvorby, i dokument pojednávající o hrůzách totalitních systémů. Odpovídající protiváhu nachází film i ve vydaném scénáři. Kniha je nejen zachycením filmu v psané podobě, ale působí zcela samostatně díky poetickému jazyku popisujícímu scény a děje, díky způsobu vytváření jednotlivých obrazů, které jsou spíše sledem jakýchsi fragmentů atmosfér a pocitů, zasazených do různorodých kulis. Literární stránka knihy se proplétá s malířčinými obrazy, které jsou často komentovány poezií Jindřicha Heislera. Ocitáme se opět v onom nadreálném světě, světě stínů, světě duší a jejich vyjádření, ve světě umělecké tvorby. Fotografie z filmu jsou komponované podobným způsobem, jakým tvořila sama umělkyně. Abstrakce a koláže, obrazy vpíjející se do sebe. Kniha i film jsou originálními uměleckými díly a zároveň dokumenty s univerzální platností, které vypovědí mnohem více než souhrn faktických údajů.
–ks–
Edvard Beneš
Německo a Československo
Masarykův ústav AV ČR 2005, 250 s.
Nedořešenost česko-německých otázek považuji za jeden z největších dluhů současného českého dějepisectví. Smršť v podobě druhé světové války a následného odsunu (či vyhnání) německých obyvatel z českých zemí uzavřelo dlouhou etapu vzájemného soužití dvou jazykových skupin. Z dnešního pohledu se zdá být nepřestavitelné, že by každý třetí obyvatel České republiky hovořil rodnou němčinou a „českou zem“ považoval za svůj domov. Vzájemný vztah mezi Čechy a Němci v politicky velice vyhrocené době analyzoval tehdejší prezident Československa Edvard Beneš a první dvě kapitoly knihy dokonce pod pseudonymem vydal v německém a anglickém jazyce. Další texty věnované národnostní politice ČSR, sepsané v roce 1938, již nevyšly. S odstupem téměř sedmdesáti let připravila editorka Eva Broklová první české vydání textů, které měly být obranou proti štvavé politice nacistického Německa. Přesná data, statistické údaje, historická i sociologická fakta jsou zde Benešovi zbraní, kterou chtěl argumentovat za správnost československého postupu vůči menšinám. První dvě části se zabývají politickým postavením Československa a jeho vztahu k Německu, třetí a nejrozsáhlejší část pak rozebírá národnostní situaci v Čechách a postavení německých obyvatel. K vytvoření liberální a národnostně tolerantní republiky, jak ji Beneš zamýšlel, však už nedošlo a z dnešní perspektivy ani dojít nemohlo.
Ivan Malý
Charles Darwin
O pohlavním výběru
Přeložila Hana Marsault-Rejlková
Academia 2005, 470 s.
Britský přírodovědec Charles Darwin během své vědecké kariéry v průběhu 40. až 70. let 19. století nabyl dojmu, že živá příroda podléhá vývoji. Pomineme-li skutečnosti, že lidé jsou pořád stejní a nic se nemění, co z Darwinovy teorie zůstává? Jen přesvědčení o vývoji jako metafyzickém motivu hmoty a naprostá absence uvažování o změnách forem anebo konstituci ducha. Hierarchii živé přírody naznačují již autoři Talmudu, příroda je však spiritualizována, a pokud je kladen komár před člověka stářím komářího utvoření, je to vybídkou k pokoře člověka vůči přírodě. Darwinova evoluční teorie má své časové omezení. V době vzniku podpořila doktrínu nadřazenosti takzvaného muže bílé rasy a oprávněnosti násilí vůči společenským skupinám, jak se dosud zhusta děje v současných diktaturách – tam má evolucionismus pré. Ostatně na tom není nic nového, v popírání duchovnosti jsou materialisté kádři. Je to však jedna stránka mince – z druhé odráží evoluční teorie stav biologických zkoumání v 19. století, romantický stav objevování tváře Země a pokus o vysvětlení rozmanitosti forem živé hmoty. V této perspektivě má evoluční teorie význam pro systematickou biologii a kategorizaci organismů. Současná biologie však hledá univerzální koncept. Poznání je neukončený proces.
Vilém Kozelka
Jiří Kratochvil
Nesmrtelný příběh aneb Život Soni Trocké-Sammlerové čili Román karneval
Petrov 2005, 214 s.
Hlavní hrdinka knihy, Soňa Trocká-Sammlerová, předurčená vdát se za Bruna Mlocka, se narodí 1. 1. 1900 v Brně, ústředním to místě všech Kratochvilových románů. Bruno se sice tři dny po jejím narození utopí, ale opakovaně se jí po všechen její život, který obsáhne celé 20. století, zjevuje v různých zvířecích podobách. Děj vychází z třecích míst mezi dvěma rozdílnými světy. Sváří se zde svět zvířecké pudové přírody a svět lidské racionální společnosti, kterou ten první obklopuje. Lidé se snaží vydobýt si svůj prostor v divočině, aby jí byli nakonec nelítostně pohlceni, neboť vše se opakuje a lidský život a lidské dějiny jsou krátké a síla přírody nezměrná. Zemřelý Bruno, jenž teď obývá tento druhý, temný a divoký svět, se jako Kristus, ale ve zvířecím těle, opakovaně vrací zpět k lidem, a přijímá tak roli jakéhosi zprostředkovatele. Tento motiv prolíná celým románem – Bruno-opičák pro osmiletou Soňu pořádá pašijové hry a sám hraje roli Krista. Hrob Alžbětky, což je Sonina žačka a její “fátum”, je ozdobený ukřižovaným andělíčkem (Alžbětkou), předjímajícím zase její budoucí návrat. A stará Soňa žije v bezdomovecké kolonii, která má dvanáct kontejnerů pro žebráky a třináctý pro Krista. Cokoli nadpřirozeného a nelogického je zde však podáno se samozřejmostí, neboť vše je autorovou rukou pevně uchopeno a do děje přirozeně začleněno.
Markéta Hofmeisterová
James Brodrick
Rozšíření jezuitů
Přeložil Josef Pazderka
Refugium Velehrad-Roma 2005, 228 s.
Autor se v knize snaží přiblížit čtenáři jezuitskou ideologii. Použil v ní spoustu obrazových i písemných dokumentů, z nichž se můžeme dozvědět mnoho o myšlení jezuitů, jejich komunikaci, problémech se šířením víry i o vnitřních, často konfliktních záležitostech. Brodrick se předkládaná fakta nesnaží příliš interpretovat, což však rozhodně nelze považovat za nedostatek knihy. Z jeho přístupu k dané látce je totiž patrné, že chce čtenáři předložit fakta a nechat mu jistou volnost ve způsobu jejich chápání. Neznamená to však, že by si Brodrick svoji práci ulehčil. V jednotlivých kapitolách předkládá profily nejvýznamnějších představitelů řádu, k nimž se v různých souvislostech opakovaně vrací, aby přiblížil a upřesnil jejich význam. Uvádí také bohaté dějinné souvislosti – i takové, které jistou další interpretaci čtenářům nabízejí. Ačkoliv může být někdy trochu obtížné prokousat se některými pasážemi, v nichž Brodrick cituje z dobových materiálů, kniha je rozhodně přínosným prostředkem k proniknutí do problematiky jezuitského řádu, i když autor tuto obsáhlou látku zcela nevyčerpal.
Šárka Kysová
Elsa Moravek de Perou de Wagner
My roots continents apart. A tale of courgage and survival
Universe 2005, 191 s.
Už na obálce se setkáme s neobvyklým propojením pohledu na Karlův most a na incké zdi, vytvořené neznámými staviteli. Autorka líčí předky své matky od inckého královského rodu, usazené ve vysokohorské Bolívii, až po datum svatby s českým inženýrem Janem Morávkem, který byl krátce před druhou světovou válkou v Jižní Americe nabízet české zbraně. Po svatbě a narození dvou dětí se Morávek vrátil do Prahy, právě v době, kdy byla na spadnutí nacistická okupace. Autorka vzpomíná na dusivé ovzduší, které rodina přežila díky zásahům bolivijského velvyslance z Berlína, a v neposlední řadě i díky Albertu Göringovi, jenž – na rozdíl od svého bratra Hermanna – zachránil mnoho lidí před nacistickou perzekucí. Anabáze rodiny pokračovala vystěhováním do Rumunska a po jeho osvobození sovětskými vojsky pak do Ameriky. Elsa Moravek poté žila v Argentině a v Bolívii, pak ještě řadu let ve Venezuele a nakonec se usadila v USA. Kniha je velmi svěže napsána a snad by po určitých úpravách – zejména historických pasáží, které musely být výkladově zacíleny především na zahraničního čtenáře – mohla vyjít i u nás.
Pavel Štěpánek
Čtenářská recenze
Jan Pavel
Jizvení
Arieta 2005, 128 s.
Když jsem si v Lidových novinách z 24. 11. 2005 přečetl recenzi na novou knihu Jana Pavla Jizvení, (ne)mohlo mě (ne)napadnout, že pisatel článku nepochopil, o co v knize jde. Na první pohled nás totiž zaujme autorova práce s kompozicí. Dala by se přirovnat ke splétání lana. Jednotlivé dějové linky jsou vlákna, vzájemně se do sebe vplétající, až se nakonec spojí a pevně táhnou. Autorovo balancování na hraně mezi parodií a klišé je někdy zábavné, občas ale sklouzne na úroveň laciné hry. Hlavní linii příběhu tvoří dobývání dívky na opuštěném zámku. Nalezneme tu fantomatické sluhy, dva zvláštně zbarvené psy, temnotu, prach a tlející těžké závěsy. Do tohoto příběhu jsou vplétány jednak zážitky z dětství, jednak epizody s reáliemi „příběhu ze současnosti“. Vypravěči a postavy pohybují dějem bez omezení a bez ohledu na zákonitosti vypravěčské perspektivy, přítomnosti a minulosti nebo skutečnosti a snu – přechody jsou sice náhlé, ale zcela samozřejmé a ze všeho nejvíc připomínají sled obrazů filmového scénáře; scenáristiku ostatně autor vystudoval. I přes určitou pohádkovost podává příběh svědectví o skutečných lidech a jejich životě. Jan Pavel samozřejmě neobjevil nový literární tvar, napsal „jen“ knihu o démoničnu, sebeklamu a jizvení z dávných ran. Jeho plyšový medvídek má ve tváři odporný škleb. Každý člověk ho v nějaké podobě zná.
Jíří Ráček