Už od autobusového nádraží se na mě směje černobílý Einstein, vyřezaný v životní velikosti do tvrdého papírového kartonu. Vlasy mu poletují kolem hlavy, dobromyslný výraz výstředního génia je rušen netradičním zarámováním. Vědec se v těchto dnech totiž v desítkách kopií řítí přeplněnými ulicemi Jeruzaléma na kole. Vyzývat takto nápaditě obyvatele půlmilionového města, aby svá auta vyměnili za obyčejná jízdní kola, mi okamžitě přijde velmi nezodpovědné. V Jeruzalémě je ještě méně cyklostezek než v Praze. Osobně znám jen jedinou, křižuje park pod Izraelským muzeem a rozhodně se vyhýbá centru. Ulice jsou ve dne v noci nahuštěné auty, autobusy, taxíky a motorkami, neustále někdo nervózně troubí, všude se tvoří zácpy a vzduch je přesycen zplodinami. Dokonce ani malebné jeruzalémské okolí neláká k vyjížďkám. Cestám zde opět vládnou především majitelé řidičských průkazů. Z východní strany navíc sousedí Jeruzalém s palestinským územím, kam – nehledě na relativně časté bezpečnostní uzávěry silnic izraelskou armádou – většina židovského obyvatelstva už několik let nevstupuje. Stejně těžké je představit si současného arabského výletníka-cyklistu, jak křižuje židovskými předměstími. Přesto počet tvrdohlavých vyznavačů alternativní osobní dopravy stejně jako obchodů s cyklistickým zbožím v Jeruzalémě neustále roste. Když popojdu blíž k prvnímu z nevšedních papírových sportsmenů, všimnu si nápisu na fyzikově bílé košili. Neláká jeruzalémské občany k projížďce, jen do nové expozice Muzea vědy.
Martina Křížková
Řada měst v naší zemi se domnívá, že dopravou ucpaná centra vyřeší stavbou silničního obchvatu. Pokud bude doprava stoupat jako dosud, jde ale jen o dočasné řešení. Podívejme se však na obchvaty z hlediska práv a svobod občanů. Jistě je špatné, když se občané ve středu měst dusí spalinami z dopravy. Je rovněž správné proti tomu protestovat a žádat řešení. Kde však „měšťané“ berou odvahu žádat, aby se „jejich“ spaliny přesunuly pomocí obchvatu na venkov a zapáchaly tam? Jak k tomu přijdou venkované? Jak je možné, že jejich svoboda dýchat čistší vzduch je menší než svoboda městských obyvatel postavit silnici na venkovské půdě, a to dokonce navzdory nesouhlasu venkovanů? Jde o závažnou trhlinu v demokracii. Z hlediska ekologického není obchvat nic jiného než použití již vyzkoušeného a pěkně hloupého principu z dob minulých – poslat problém smrdící pod nosem co nejdál pryč. Proto se v minulosti stavěly vysoké komíny. Kouř dolétl až do Skandinávie a zničení tamních jezer kyselými dešti nás nepálilo. Stejně tak dým z dopravy přesouváme pomocí obchvatů a dálnic venkovu. Bohužel ale takto rozšiřujeme neduhy města na celou krajinu a to není dobře. Ničíme tím totiž nejen životní prostředí venkova, ale šlapeme i po demokracii.
Jiří Malík
Když jsem minulé úterý dělal interview s cyklistou Janem Bouchalem do tohoto čísla novin, ptal jsem se ho na příliš mnoho věcí. Myslel jsem, že je to nutné. Chtěl jsem ho totiž představit jako vzor aktivisty. Vím, že tohle označení vyslovují často hlupáci na prvních stranách novin s mírným nebo větším pohrdáním. Já jsem ale přesvědčený, že spíše znamená příklad hodný následování. Bouchalovy zmínky o tom, že si na nebezpečí a proplétání mezi auty v ulicích Prahy již zvykl a že ho vlastně baví, jsem při přepisu vypustil. Především jsem ale vůbec nepřepsal jeho odpovědi na mé otázky ohledně boje organizace Oživení s korupcí a střetem zájmů na pražských úřadech. Vysvětlení aktivit Auto*matu, jichž se Bouchal účastnil, jsem také úplně vynechal, ostatně jsme o tomto projektu psali v minulém čísle A2. Jeho vychloubání zdůrazňující úspěch, kterým bylo uzavření nábřeží během Světového dne bez aut, také vypadlo. Musel jsem se vejít s rozhovorem na jednu tiskovou stranu. Chtěl jsem text Honzovi poslat k autorizaci ve čtvrtek, ale nestihl jsem to. V pátek už bylo pozdě. V půl osmé večer ho na nábřeží Kpt. Jaroše srazilo z kola auto. Z bezvědomí se ještě neprobral. Lékaři říkají, že je jen malá naděje, že vážná zranění přežije. Chtěl bych toto vydání věnovat jeho minulým, současným a budoucím, nejen cyklistickým bojům. A doufám, že o nich ještě někdy natočíme rozhovor.
Filip Pospíšil