Otázkou, kdy budou vyznamenáni další rasisté, uvozuje článek o vyznamenání kontroverzní žurnalistky Oriany Fallaciové italským prezidentem Ciampim, vydání Le Monde diplomatique z poloviny prosince. Fallaciová píše o „Alláhových stoupencích množících se jako krysy“ a přistěhovalcích, kteří „namísto aby se podíleli na pokroku lidstva, tráví svůj čas modlitbami pětkrát za den“ a její dikce připomíná argumenty prostodušších naziskins. Fallaciová, jejíž výroky autor textu Le racisme à l’honneur (Pocta rasismu) cituje, však není mezi evropskými intelektuály osamocena a má své stoupence i na vlivných místech.
Frankofonní prostor má svoji Orianu Fallaciovou v osobě dosud oficiálně nevyznamenaného filosofa Alaina Finkielkrauta. Ten na konci loňského listopadu otiskl v izraelském deníku Haaretz svoji vizi problému nepokojů na předměstích. V první řadě tvrdí, že jsou etnicko-náboženského původu. Jde prý o„antirepublikánský pogrom“, který je způsoben bytostnou nenávistí Afričanů vůči svým někdejším kolonizátorům, jejichž primárním cílem bylo podle něj „vzdělat divochy a přinést jim kulturu“. Konečně Finkielkraut tvrdí, „antirasismus bude pro 21. století tím, čím byl komunismus pro století dvacáté“.
Článek v Le Monde diplomatique přináší navíc Finkielkrautovo hodnocení Oriany Fallaciové, která podle něj „správně čelí realitě a odmítá sebemrskačský narcisismus, jehož se Západ stává obětí“. Na jiném místě cituje dalšího francouzského myslitele Bernarda-Henri Lévyho, který argumenty Fallaciové přirovnává k Célinovu nacistickému angažmá.
I polský dělník může být obětí, konstatuje v úvodu článku v Libération 3. ledna žurnalista David Revault. Naráží tak na většinové francouzské mínění, které se projevilo zejména před referendem o evropské ústavě. Podle něj je polský dělník, zastupující v očích Francie novou Evropu, zejména zlodějem pracovních míst. O polských instalatérech pracujících za mzdu, která je pro Francouze pod úrovní, bylo popsáno hodně papíru, o polských zdravotních sestrách naopak kolují drsné machistické vtipy. Polský dělník, a oběť? To jde ve Francii těžko dohromady.
A přece – v jisté betonářské firmě v blízkosti Marseille zaměstnávali donedávna Poláky, kteří si prací v jihofrancouzském stavebnictví vydělávali mezi 50 a 100 eur týdně. Pracovní týden pro ně trval šest dní, pracovali deset hodin denně. Sváželi je minibusy z Polska přímo na místo určené zprostředkovatelem práce. Ubytováni byli přímo na stavbách nebo v kempinku poblíž. Určitě je to lepší než podpora v nezaměstnanosti a vysedávání na úřadu práce v Siedlci nebo Tarnówě, kde práce není a perspektiva je mizivá, soudí autor článku. Polští dělníci jsou popisováni jako nesmírně skromní. Vzhledem k počátku pracovního dne v 6 hodin ráno usínají velmi brzy a nedělají nejmenší problémy. Většina z nich důvěřovala ústní dohodě se zprostředkovatelem, že výplaty dostanou před Vánoci. Společnost Provence Constructions, zaregistrovaná ve Spojeném království, si vzhledem k nižším nákladům na mzdy mohla dovolit o 30 % nižší ceny než konkurence.
Dělník Jerzy Roch Egier však pochopil, že s výplatami není něco v pořádku, a rozhodl se z kempinku odejít. Druhý den byl brzo ráno nalezen o 20 kilometrů dále přejetý autem. Majitel společnosti tvrdí, že Egier přijel do Francie kvůli pracovnímu pohovoru, který však ani nestihl proběhnout. Se společností nepodepsal nebožtík nikdy žádnou smlouvu, proto se majitel zříká jakékoli zodpovědnosti. Zbylých 28 dělníků se s příchodem policie do kempinku rozprchlo po okolních lesích.
Dne 13. ledna vyjde další číslo politického, uměleckého a kulturního čtyřměsíčníku Multitudes. V záhlaví avizovaného 23. čísla stojí odkaz na Michela Foucaulta a jeho výzvu „napadnout politiku od boku“. V minulých číslech v časopise anebo na spřízněném serveru samizdat.net publikovala řada současných myslitelů. Mezi mnohými Slavoj Žižek, Giorgio Agambena, Radu Iveković nebo Yann Moulier Boutang.
Číslo, které je v tisku, přinese dva hlavní body: téma francouzských předměstí a institucionálního rasismu. Další avizované články se mají týkat rozšiřování represí a deportací z hranic Pevnosti Evropa na okolní země (Maroko, Libye, Bělorusko) a změn v taktice mezinárodní politiky po 11. září (zvýšená afektivita a slovník války).
Článek v Le Monde ze 3. ledna analyzuje nový fenomén, v němž jsou tři miliony francouzských blogerů. Druhá je v počtu internetových diskutérů Velká Británie (900 000) a třetí Rusko (800 000 uživatelů). „Před několika lety byl pro vystavění vlastní internetové stránky potřeba program umožňující editaci HTML, znalost jeho jazyka a volba správného hostitelského serveru. Dnes je díky blogům velkých telekomunikačních společností tato možnost otevřena všem, kdo zvládnou napsat e-mail,“ tvrdí v článku Tristan Nitot, prezident společnosti Mozilla Europe.
„Blogosféra“ má tendenci průměrně zdvojnásobovat svoji velikost každých pět měsíců. Takto bude mít během následujícího půl roku každý desátý Francouz svůj deníček online. Obrovský potenciál uživatelů nenechává chladnými politiky, ale zejména ekonomy, kteří spočítali, že blog, který navštíví okolo 5000 surferů denně, může svému majiteli vydělat reklamou až 150 00 eur měsíčně.
Přehled francouzskojazyčného tisku připravil Felix Xaver.