„Tak co, seš tam, nebo nejseš?“ oslovil doktor Parma černou propast ztěžklým jazykem. „No ale esli tam seš, tak mi laskavě vysvětli, proč to máš tak blbě zařízený. Jako tenhle chlap – copak nejni dost, že sou sadisti na dospělý? Proč, ksakru, je jich tolik na děti? No jo – mlčíš jako vždycky – asi stejně nejseš, že jo – to by ti tak bylo podobný. Napřed blázni, sadisti, fašisti, komunisti, různý pitvorný nemoce – a ke všemu ani nejseš! No, tys nám dal!“ Doktor Parma zdvihl sklenici a připil prázdné černotě za oknem.
Jan Křesadlo, Slepá bohyně (povídka Rikitan)
Veřejnost je stádo sviní a dělat reklamu je totéž co harašit klackem v kýblu s pomejemi.
George Orwell, Bože chraň aspidistru
Říká se, že na světě existují dva druhy lidí. Když před ty první postavíte sklenici, která je přesně z poloviny plná, oni řeknou: „Tato sklenice je napůl plná.“ A ti druzí zase řeknou: „Tahle sklenice je napůl prázdná.“ Svět ovšem patří těm, kteří se dokážou zadívat na sklenici a říct: „Co je s tou sklenicí? Prosím? No prosím? Tohle že je moje sklenice? Tak to si nemyslím. Moje sklenice byla plná! A navíc to byla větší sklenice!“
Terry Pratchett, Pravda
Neměl jsem žádný archiv, nic, nad čím by zaplesalo srdce milovníka tajemství. Jenže když bydlíte nějaký čas na jednom místě, nahromadí se vám věci, které z rozličných důvodů považujete za důvěrné či milé vašemu srdci. Nejde jen o obligátní fotografie milenek a intimní dopisy, spíše o spoustu drobností, v nichž se skrývá kus vašeho letopisu. Co na tom, že nezasvěcený většinou nikdy nepochopí, v čem pro vás tkví půvab starých slunečních brýlí nebo pomačkaného lístku do divadla. Nejde přece o cizí lidi, ale o vás – o vaše vzpomínky, lásky, prohry i úspěchy.
Úděl dědiců: stát mezi relikty něčího života, trochu nostalgicky a trochu v rozpacích, listovat ošuntělým deníčkem, zkoumat zahnědlé momentky, nacházet novinové výstřižky či plesové pořádky, probírat historii, jež žila, ale teď je bezpečně a navždy mrtvá.
Václav Bartuška, Pochybnost
„Tak jaký to má smysl?“ zeptal se Mojžíš.
„Kdo říkal, že to bude mít smysl?“ odpověděl Bůh. „Ukaž mi, kde je řečeno, kde musím mít smysl? Smysl jsem nikdy nesliboval. Ještě smysl bys chtěl. Dám mléko, dám strdí. Ale smysl dávat nebudu... Kdo hledá smysl, nemůže mít náboženství.“
Joseph Heller, Bůh ví
Vypisoval Viktor Janiš, překladatel.