Básníci

Práh pokoje přestoupí svíce – a bledá

v předsíni zhasíná. Dál v zornicích

znak plamene pluje, než temná noc najde

v zmodralých větvích vlastní obrysy.

 

Už přišel čas, půjdeme... tak mladí, v rukou

soupis snů, které nebudeme snít;

jdem s posledním slábnoucím přísvitem Ruska

v světélkujících rýmech posledních.

 

Proud života, knížek nás nesl... i chvíle,

kdy k veršům inspirace přilétá,

však múzy bez vlasti nás zahubily,

a teď je čas odejít ze světa.

 

Ne, vůbec ne z obav, že nespoutaností

můžeme ranit dobrotivý lid.

Náš čas se naplnil – a líp z očí ztratit

vše, co je skryto zraku ostatních:

 

víc nevidět bolest a nádheru světa,

okno, kam záblesk sedá jako pták,

a vojenské stejnokroje lunatiků,

vysoké nebe a všímavý mrak;

 

ty výčitky, kouzla; i děti, co hrají

na schovávanou v letním přístěnku,

jenž v pomalém smrákání víří a krouží;

výčitky, kouzla červánků;

 

to všechno, co mučí a rozdírá, dusí;

pláč reklam tam za řekou na rohu,

tekutých smaragdů kanoucích v mlze,

vše, o čem dál už mluvit nemohu.

 

Tak přecházíme práh zdejšího světa

do těch míst... jméno pranic nezmění:

smrt, pustina, zřeknutí se slova,

anebo prostě: lásky mlčení.

 

Mlčení daleké vozové cesty,

kde v pěně květů mizí kolejnice,

mlčení vlasti – lásky bez naděje –

mlčení zrna, ticho blýskavice.

 

Paříž, 1939

Přeložil Petr Borkovec