V roce 1929 navštívil Thomas Mann poprvé Nidu, rybářskou osadu na Kuršské kose (úzkém písečném výběžku pevniny mezi Klajpedou a Kaliningradem, mezi Kuršskou zátokou a Baltským mořem; kosa je v nejužším místě široká necelých pět set metrů, v nejširším čtyři kilometry). Místo se mu – především pro fantastické duny, romantickou zátoku se sladkou vodou na jedné straně a bouřlivými vlnami Baltu na druhé straně poloostrova – zalíbilo tak, že si tu postavil letní vilku. V té Mannova rodina trávila celé léto roku 1930, 1931 a 1932. Po emigraci do USA už Nidu nikdy nenavštívil. Pozdější osudy vilky byly více než pohnuté. Kuršská kosa po roce 1938 připadla Třetí říši, po roce 1945 získala jednu její polovinu Litva (tehdy Litevská SSR), druhou Ruská federace. Thomas Mann nebyl v SSSR v té době příznivě hodnocen a vilka sloužila ,,různým“ účelům. Teprve později byl spisovatel vzat na milost a jeho rodina vilku darovala státu. Bylo tu zřízeno Muzeum Thomase Manna a jeho Kulturní centrum.
Od roku 2000 zde nezávislá organizace Lietuviškos knygos (Litevské knihy), založená nedlouho předtím, každé dva roky pořádá pro překladatele litevské literatury z celé Evropy i z USA seminář, na němž literární kritici a vědci seznamují zhruba 25 až 30 překladatelů se současnou knižní produkcí, poezií, prózou i dramatickou tvorbou. Denní přednášky tu doplňují večerní čtení poezie, debaty s autory, koncerty. Na závěr semináře si účastníci u takzvaného kulatého stolu navzájem sdělují, co kdo přeložil, uspořádal, vydal, případně natočil – některým se podařilo proniknout i do televize. O litevskou literaturu je tradiční zájem v Polsku a Německu, nově v Itálii, Chorvatsku, Slovinsku a Skandinávii, hlavně ve Švédsku. Objevili se tam totiž mladí překladatelé. Jedni vystudovali lituanistiku na svých mateřských univerzitách, jiní se soukromě vypravili do Litvy, vyučovali zde svému mateřskému jazyku, aby se uživili, a přitom studovali litevštinu, další využili výměnných akcí a nejrůznějších stáží mezi univerzitami, zkrátka možností je plno a záleželo – a záleží dodnes – na každém jedinci.
Je s podivem, že se z litevské literatury hodně překládá poezie. Vychází knižně v antologiích, časopisecky, někdy i v souběžné dvojjazyčné verzi (litevsky-polsky, litevsky-maďarsky-italsky apod.) Z prózy se v překladech objevují zejména módní autoři. Zájmu o litevskou literaturu ovšem napomáhají mezinárodní knižní akce, pokud vyhlásí Litvu čestným hostem svého veletrhu. Alespoň tak tomu bylo po Frankfurtu i po Göteborgu. Češi by se mimochodem z vlastního zájmu měli o Frankfurt pokoušet také.
U nás je situace naprosto odlišná. Zatímco v českých zemích v letech 1970–1990 vycházela průměrně každého půldruhého roku jedna litevská kniha, od roku 1991 jako když utne. Podobně tomu bylo v oněch letech v ostatních socialistických zemích a přetrvává to i v zemích postkomunistických. Naproti tomu zájem Litevců – tedy především nakladatelů – o českou literaturu neklesá. Pravda je, že se soustřeďuje na několik jmén: Jaroslav Hašek, Karel Čapek, v posledních šestnácti letech také Václav Havel a Milan Kundera. V letech sovětského režimu vycházela rovněž česká klasika (B. Němcová, A. Jirásek, J. Havlíček, B. Hrabal, O. Pavel, V. Nezval aj.) a dětská literatura. Je to ale dobrý základ pro překlady mladších autorů. My takovou bázi litevské literatury musíme teprve dotvářet. Může to jít i bez Mannovy vily.
Alena Vlčková, Nida, Litva