Pavel Hnilička
Sídelní kaše – otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů
ERA 2005, 131 s.
Místo pomalé suburbanizace, tedy růstu a postupného začleňování předměstí do městských jader, obklopily města v poválečných desetiletích hrozivé prstence panelových sídlišť, jež nerespektovaly město ani krajinu, do níž se zakusovaly. Po celá desetiletí navíc nemohla proběhnout urbanistická diskuse o povaze našich měst a předměstí. Většina ožehavých urbanistických otázek se zametala pod koberec i dlouho po revoluci. Skutečný průlom představuje kniha Pavla Hniličky o vztahu hustoty obyvatel a udržitelném exploatování, respektive neexploatování krajiny. První část knihy podává přehled příčin exodu na předměstí, zejména ve vztahu k preferencím v oblasti bydlení a k dopravě. Druhá se zabývá kvalitou bydlení ve vztahu k hustotě osídlení. Třetí kapitola se příznačně nazývá Tvorba místa. Zejména tu by měla znát co nejširší veřejnost odborná i uživatelská, protože to, co dnes vzniká jako předměstí, je pouhé seskupování domů na principu tabula rasa. Seškrabat dějiny místa a poté vyfabrikovat sídelní celek, který nejen že postrádá základní atributy městskosti, ale svou beztvarostí připomíná poušť či ještě spíše peklo. Tato kniha by se měla stát předmětem intenzivní debaty o současné neutěšené situaci našich sídel a měla by orientovat dezorientované developery, architekty, urbanisty i klienty, kteří svou nekultivovanou poptávkou pomáhají současnému marasmu.
Michal Janata
Bohuslav Blažek, Jiřina Olmrová
Zvrácená pyramida
Sociologické nakladatelství (SLON) 2006, 200 s.
Zkraje devadesátých let mi zavolala bývalá spolužačka, kterou jsem znal jen letmo, a dožadovala se schůzky s blíže neurčeným příslibem dobré práce a výdělku. Vyklubala se z toho firma, podle níž jsem měl svým známým výhodně distribuovat bůhvíco, takže jsem ji slušně poslal do patřičných míst. Mnoho lidí však snu o až statisícových příjmech podlehne a platí za to ztrátou finanční nebo i přátel. Firmy využívající strategii multi-level marketing (MLM) vás nutí, abyste do svého distribučního řetězce zapojili všechny své známé a zaplatili nemalé částky za samotný vstup do firmy. Je zásluhou autorů, že na nekorektní (někdy i nezákonné) praktiky těchto firem upozorňují a ukazují některé jejich znaky (třeba pseudonáboženský charakter). Do jisté míry také utřídili způsoby, jakými lze o MLM uvažovat. Na druhé straně ovšem jejich kniha vzbuzuje určité pochybnosti. Jednak jde o způsob, jakým je napsána: autoři postupují mnohdy chaoticky a kvalita jejich textu kolísá. V mnoha případech je napadnutelná i jejich argumentace – například tyto firmy sice lidem sugerují, že po požití jejich výrobků budou zdravější, krásnější a šťastnější, jde ovšem o typický problém i mnoha jiných takzvaných potravinových doplňků na volném trhu. A konečně: autoři zhusta odkazují na internetové stránky, aniž by z nich citovali. Za pár let tak zřejmě budeme mít k dispozici knihu plnou nedostupných odkazů.
Kazimír Turek
Dionysius Areopagita
Listy, O mystické teologii
Přeložili Vojtěch Hladký a Martin Koudelka
Oikoymenh 2005, 196 s.
Jedním z fenoménů českého kulturního života posledních patnácti let je úspěch knih zabývajících se mystikou. Často povrchní publikace využívají drtivé náboženské a filosofické nevzdělanosti širšího čtenářského okruhu. Přesto i mezi haldami strusky najdeme opravdové drahokamy. Nyní nám přibyly překlady dvou inspirativních pramenů evropské mystiky, pocházejících z pera neznámého autora 5. či 6. století s fiktivním jménem Dionysius Areopagita (Diviš ze 17. kapitoly Skutků apoštolů). Svou nauku o negativní a pozitivní teologii Dionysius staví na napětí skrývajícím se ve snaze přiblížit se Bohu, jenž je vposledku nepojmenovatelný (a lze o něm s jistotou tvrdit jen to, kým není), ale na nějž se lze zároveň obracet mnoha různými jmény (jež jen zčásti, v jádru však přece pravdivě vyjadřují, kým je). Úvodní studie dokresluje, jakým rafinovaným způsobem se křesťanství zasnubovalo s pozdním novoplatonismem. K četbě vřele doporučuji sedmý z celkem devíti listů, v němž se klade otázka po racionalitě křesťanského učení. Dionysius tu přiznává božský status moudrosti, a ne věštbám nebo mimořádným úkazům – proto „snad není pod důstojnost v mnoha věcech moudrého muže, když s laskavostí přijme poučení o více než moudré pravdě křesťanského náboženství“. Výzva později mnohem naléhavěji zformulovaná Pascalem a Kierkegaardem a jeden z důkazů aktuálnosti Dionysiova myšlení.
Pavel Mareš
Jaroslav Smolka
Hudba českého baroka
Akademie múzických umění 2005, 82 s.
Studentům hudby bohužel tuto publikaci nelze doporučit. Srovnatelný titul sice na trhu není, problémů v Smolkových skriptech je ale více než dost. Nejzávažnější je autorova minimální znalost odborné literatury, nahrávek a notových edic, které vznikly od druhého vydání skript v roce 1993. Z obsahu příslušných kapitol je pak zřejmé, že se nejedná jen o technické opomenutí. Kvalitnější část skript je věnována J. D. Zelenkovi, cenné jsou autorovy analytické pohledy na (nejen Zelenkovo) polyfonní mistrovství, propracovanější by ale mohla být pasáž o instrumentaci, stejně jako charakteristika vokálního stylu. Rozpaky budí i otázky odbornějšího rázu (periodizace, citace literatury, zhodnocení stavu výzkumu). Skutečnost, že autor vydal z velké většiny 12 let neaktualizovaný text, dobře ilustruje také prohlášení v úvodní kapitole. Tvrzení, že skladby A. Mazáka a A. Reichenauera se neprosadily v dnešní hudební praxi, je pochybné, stejně jako to, že Josef Brentner „patří už k autorům dnes méně frekventovaným“. V tomto světle je pak pochopitelné, proč jsou menší skladatelé v publikaci pojednáni minimálně. Stručné komentáře ukazují, že Smolka jejich díla zpravidla dosud nepoznal. U přehledových prací se sice nepředpokládá, že autor bude znát všechny uvedené skladatele a díla, avšak čerpat z aktuálních zdrojů a poučit se jinde je naprosto nutné.
Marc Niubo
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha
Léto v Laponsku
Labyrint 2006, 87 s.
Reklamní přebal na útlé knížce upozorňuje, že hra získala Cenu Alfréda Radoka, a na zadní straně se dozvíme, že druhou. Těžko říct, jaké asi byly hry ostatní (první cenu dostal Viliam Klimáček s hrou Kto sa bojí Beatles, třetí Alice Nellis s Barikádami a Tomáš Syrovátka se Štítem), tato „hořká komedie“ však za moc nestojí. Viditelně se v ní odrážejí klišé českého filmu konce devadesátých let. Hlavní hrdina Leoš je typickým outsiderem své doby. Je mu dvaatřicet, bydlí u rodičů, přičemž na matce je silně závislý a navíc pracuje ve druhém suterénu ministerstva obrany (Lucie: „Fakt? No to jste se teda dostal docela vysoko, při svým věku…“ Leoš: „Naopak, už nikdo nemůže bejt níž…“). Lucie je na tom podobně jako Leoš, jen s tím rozdílem, že její matka se upila k smrti a nechala po sobě půlmilionový dluh. Lucie se cítí být Laponkou a pracuje v Náprstkově muzeu („Hlídám indiánský sněžnice a eskymácký kožešiny“). Oba se potkají na seanci jakési sekty, kterou propaguje Leošova matka (parodie na Vesmírné lidi), jejímž ústředním meditačním bodem je propojení s „astrální dálnicí“. Tu se Rudiš s Pýchou pokusili naroubovat na dálnici v Laponsku, které se má stát pro ústřední dvojici únikem z jejího outsiderství. Léto v Laponsku je nakonec jen jednoduchou a navíc vyčichlou (nezachrání to ani nálepka edice Fresh) hříčkou, která sotva někoho pobaví, natož aby donutila alspoň k chvilkovému zamyšlení.
Jiří G. Růžička
Robert Bloch
Vlak do pekla
Přeložili Pavel Medek a Oldřich Černý
Epocha 2006, 304 s.
Vlak do pekla je názvem legendární antologie angloamerické vědecko-fantastické literatury, která u nás poprvé vyšla v sedmdesátých letech. Povídku, která dala název celé sbírce, napsal Robert Bloch – a nyní pod stejným jménem vyšel česky i výběr povídek tohoto autora. Bloch byl autor dosti všestranný, jeho nejznámějším počinem je zřejmě Psycho (byť spíše ve filmové než v původní románové podobě). Povídky v souboru sahají od klasické sci-fi po horor, lovecraftovské obrazy se mísí s okouzlením světem filmu, černý humor se střídá s překvapivými pointami, Muž, který sbíral Poea je pak půvabnou variací na Pád domu Usherů. Texty si nekladou vysoké ambice, jsou ale dobře napsané (a přeložené), často překvapivě vypointované a především zábavné. Autor netvoří uměleckou fantastiku či magický realismus, ukazuje ale, že i v žánrech mimo hlavní proud má své místo chytrost a řemeslo. Na klasické Blochově sci-fi je přece jen vidět určitý zub času (jakmile se v povídce z šedesátých let objeví počítač nebo raketa, zestárne text z dnešního pohledu celkem nutně), povídky inspirované blouznivější fantastikou H. P. Lovecrafta (Enoch) na své působivosti ale neztratily vůbec nic. Výběr Blochových prací je překladem antologie vydané v roce 1977, kromě vlastního Vlaku do pekla a povídky S úctou Jack Rozparovač, která se objevila v antologii Hlas krve, vychází dalších 16 prací v češtině nejspíše poprvé.
Pavel Houser
Carlos Eire
Čekání na sníh v Havaně – vzpomínky kubánského chlapce
Přeložila Daniela Feltová
BB art 2005, 412 s.
Vysokoškolský profesor Carlos Eire je jedním z početné skupiny spisovatelů, kteří se k psaní dostali na základě vlastní neblahé životní zkušenosti. V autobiografickém románu se ohlíží zpět na své dětství, do roku 1962, kdy mu bylo jedenáct let a bezstarostná léta pro něj předčasně skončila. Právě v tom roce byl převezen z Kuby do Spojených států amerických a odtržen od rodičů. S matkou se setkal o tři roky později, otce už nikdy neviděl. Období svého dětství, situovaného do bezproblémové rodiny, sleduje dětským pohledem. Kniha sestává z mnoha běžných dětských prožitků, odlišných pro nás snad jen mírně exotickým a politicky doutnajícím prostředím, ve kterém vznikaly. Přes snahu o autentičnost se autor neubránil pohledu dospělého, a tak se v knize mísí dva různé náhledy, jež v některých kapitolách působí názorově mírně protichůdně. Čekání na sníh v Havaně je však kniha, která i přes několik svých nedostatků stojí za přečtení.
Enes Mustafović
Melanie Kleinová
Závist a vděčnost a další práce z let 1946–1963
Přeložila Pavla Císařová
Triton 2005, 408 s.
Psychoanalytické studie Melanie Kleinové jsou přístupné obecné veřejnosti, neboť uvádějí analytickou psychologii do souvislostí s kulturními mýty. Poskytují tím zajímavá tvůrčí východiska. Kupříkladu v analýze Oresteie – kde Klytaimnéstra měla opravdu pádný důvod k zášti vůči Agamemnonovi – popisuje Kleinová v kulisách archaického příběhu psychologické motivy jednajících postav. Jsou ale skutečně nevědomé? Ačkoli jde o přenášení anachronické – a Kleinová se v tom dopouští posunu, hraničícího s omylem (neboť duch v mytických dobách byl utvářen v jiných existenciálních proporcích, než jsou dnes), vypovídá o kulturní rexflexi mýtu v současnosti, anebo ji dává v potaz. Dalším analyzovaným dílem je román Juliena Greena If I were You (do češtiny dosud nepřeložený). V analýze jsou popisovány duchovní kategorie osobnosti – úspěch, duch, Ego, pud a Ďábel, dětství, sen a zdání, skutečnost. Melanie Kleinová byla vrstevnicí Anny Freudové, dcery zakladatele analytické psychologie Sigmunda Freuda. Od roku 1926 do své smrti v roce 1950 žila v Londýně. Odborně jí bylo vytýkáno, že v klinické praxi došla příliš daleko v přisuzování složitosti dětské psychice. Zároveň je fakt, že její výzkum schizofrenních a maniodepresivních psychóz v perspektivě hlubinné psychologie může být přínosný umělecké a životní praxi.
Vilém Kozelka
Manfred Clauss
Konstantin Veliký – římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím
Přeložil Vlastimil Drbal
Vyšehrad 2005, 144 s.
Frankfurtského profesora dějin starověku, který studoval historii, filosofii a teologii, zaujala postava Konstantina, prvního římského císaře, který přijal křesťanství, pro svou rozporuplnost. Konstantin byl především obratným politikem, který založil tisíciletou východořímskou říši. Ukazuje se, že možná ani nevěděl, oč jde, mluvil-li o jednotném Božím zákonu. Dědictví římského náboženství mezitím pronikalo do nově nastoleného kultu v podobě formalismu a schémat. Pozvolný přechod, o jehož jednotlivých projevech se tu lze dočíst mnohem víc, je inspirativní a často i zábavný pro současného čtenáře. Je jen potřeba prokousat se počátečním podrobným vysledováním politických zmatků, jimiž byla doba nabita a autor si je netroufl pojmenovat stručněji. Kniha obsahuje hojnou obrazovou přílohu, přehled římských tetrarchů, rodokmen konstantinovské dynastie, přehled chronologický, seznam literatury a samozřejmě rejstřík. Překladatel Vlastimil Drbal doprovodil text i vlastní studií o Karlu IV. jako Konstantinovu následníku, přiložen je i překlad textu soudobého historika Eusebia z Kaisareie od Magdaleny Křížové.
Jana Červenková
Milan Hlavačka
Zlatý věk české samosprávy – samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913
Libri 2006, 207 s.
Ke zdánlivě nudnému a nezáživnému tématu „české samosprávy“ se Hlavačka pokouší přistupovat čtivě. Základní ideu, tedy že rozvoj české samosprávy měl přímý vliv na vývoj společnosti a národa, rozvádí v kapitolách jako Vznik okresní samosprávy na Mělníku, Písecká hospodářská výstava 1867, Zemská železniční akce atd. Všechny úrovně zemské samosprávy (obec, okres a zemský sněm) a jejich aktivity se snaží vtěsnat do svých základních myšlenkových úvah o ekonomické a sociální emancipaci českého etnika, o vrcholné fázi dotvoření moderního českého národa na konci 19. století. Tato konstrukce je podložena statistikami o vzrůstající gramotnosti, počtu škol, okresních silnic, městských vodovodů, nemocničních zařízení, rozvoji bohatého spolkového života a nárůstu celkového sebevědomí národa. Východiskem pro možnou komparaci je tvrzení, že česká samospráva byla tou nejvyspělejší v Předlitavsku, a nejen tam. Bohužel úprava knihy s podivně oříznutou horní částí stránek mírně pokulhává.
Ivan Malý
Weles 24–25
Poslední dvojčíslo Welesu je plné nové české poezie a literatury, z níž vybírá to lepší, takže pochopitelně vkus neuráží, avšak nepřekvapuje. Pokud bychom jej přirovnali k autu: solidní výkon, dobré parametry, ale za srdce vás příliš nevezme. Blok básníků otevírá Viola Fischerová a Vít Slíva. Z dalších několika autorů ani po několika přečteních nezůstane nic moc v paměti, až na několik záblesků, u nichž ovšem raději nebudete rozebírat jejich smysl nebo původnost: Zloději kradou se,/ v závějích/ jsou výmluvní, že by se štěkot nad tichem/ ustrnul (Ladislav Zedník). Byl jsem/ pro tebe kradl// za bílého dne// tajemství/ z nahých/ rtů// lhal jsem/ pro tebe byl// v temnotě// raboval/ stohy/ příběhů (David Charvát). Bílá kočka/ přes černou cestu/ Jen negativ? (Ivan Petlan). Nejlepší z nich je Martin Švanda, z něhož lze číst i vícero básní, třeba tuto: Napíšu jí/ takovou báseň/ že se při jejím čtení/ kousne do rtu// myslel jsem si. Následují prozaické texty Martina Fibigera, Kateřiny Kováčové a Stanislava Berana, ale tím, co vás vytrhne z letargie, je (politicky nekorektní) esej (?) Václava Kahudy Několik poznámek ke skutečnosti. Studii o trilogii Vladimíra Macury od Františka Všetičky doporučuji s klidem vynechat, v dalších textech vás Petr Pazdera Payne a Petr Hrbáč zpraví o tom, že navštívili Mexiko, respektive Mokropsy, a jaký že to na ně mělo vliv.
–kt–
Eduardo Lago
Llámame Brooklyn
Destino 2006, 398 s.
Prozaickou prvotinou překvapil Eduardo Lago (1954) španělské čtenáře i kritiku a získal za ni dokonce Nadalovu cenu (Premio Nadal). Jedná se o složitě komponovaný metaliterární text, v němž Néstor Oliver-Chapman vypráví příběh spisovatele Gala Ackermana, kterému před jeho smrtí slíbí dokončit autobiografický román, nazvaný Brooklyn. Opírá se přitom o rodinnou korespondenci, deníky, výstřižky, fragmenty, pomocí nichž se snaží poskládat celou mozaiku života zesnulého autora. Néstor přitom postupně odhaluje skutečný Ackermanův příběh, který se mnohdy značně liší od nedokončeného rukopisu. Hlavním dějištěm románu je newyorský Brooklyn, kde Ackerman vyrůstá a prožívá životní lásku. Zároveň se vypravěč při hledání Ackermanových kořenů dotýká období španělské občanské války, během níž se hrdina příběhu narodil a později byl adoptován americkým párem. Román charakterizuje prolínání několika vyprávěcích rovin, kde je skutečnost nazírána z mnoha perspektiv. Jednotlivé epizody ze života hrdiny nejsou řazeny chronologicky, jako by se zdánlivě jednalo o nahodilé kladení jednotlivých částí skládanky, která nikdy není dokončena. K vyústění mnoha zápletek tedy nedojde a sdělení často zůstává pouze v rovině symbolické. Pomocí komplikované struktury románu se autorovi jedinečným způsobem podařilo vykreslit jeden lidský osud na pozadí traumatických událostí ze španělských dějin.
Daniel Nemrava