O konferenci věnované „jičínskému rodáku a světoobčanu“ Karlu Krausovi (Jičín, 21.–23. 4. 2004) referovala v 18. svazku sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší (2005) Eva Bílková.
Dva úryvky z řeči Jiřího Kuběny o vztahu Otokara Březiny a Anny Pammrové najdeme ve Věstníku Společnosti Anny Pammrové č. 34 (prosinec 2005). – V témže periodiku píše Josef Karola o samizdatové edici dopisů A. Pammrové rodičům Václava Havla.
Ve dvou částech publikoval Karel Kolařík studii o básnickém díle Jiřího Karáska ze Lvovic z hlediska knižní kultury (Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze č. 1–2/2005).
Sté výročí narození psychologa, básníka a esejisty Roberta Konečného (1906–1981) připomněl v dubnové příloze brněnského kulturního přehledu Kam Ladislav Soldán.
Život Jaroslavy Moserové „mezi senátem a detektivkami” zrekapituloval v Naší rodině č. 16/2006 Zdeněk Lebl.
Na knižní publikace reportérkyPetry Procházkové se v Revolver Revui č. 62 (březen 2006) zaměřil kritik Michal Kosák.
S prozaikem Edgarem Dutkou rozmlouvala v Reflexu č. 15/2006 Petra Konrádová.
Publicistu a dramatika Karla Steigerwalda pozval k rozhovoru Jiří Peňás v Týdnu č. 17/2006.
Rozhovor Radima Kopáče s Irenou Douskovou Humor je druhem duševní hygieny (Právo 20. 4. 2006) se hrubě nelíbil politickému komentátorovi Haló novin Václavu Jumrovi (3. 5. 2006).
Pod titulkem Baroko a baroko recenzovala Marta Ljubková v Souvislostech č. 1/2006 romány Jiřího HájíčkaSelský baroko (Brno, Host 2005) a Miloše Urbana Santiniho jazyk (Argo 2005). – V Mladé frontě Dnes 7. 4. 2006 se J. Hájíčka na jeho román dotazoval Vladimír Kučera.
Dosavadní filmové podoby dělMichala Viewegha porovnala v Mladé frontě Dnes 15. 4. 2006 Mirka Spáčilová.
Encyklopedii pro děti básníkaMichala Černíka Malovaný svět a já ho chci vidět (Knižní klub 2005) recenzoval v Ladění č. 4/2005 Martin Reissner.
V Týdnu č. 15/2006 recenzoval Pavel Mandys prozaickou novinku Ireny Douskové Oněgin byl Rusák (Brno, Druhé město 2006).
František Knopp
USA
Jen těžko byste našli v Americe někoho, kdo by neznal Oprah Winfreyovou. Schopné moderátorce černé pleti se za léta jejího působení v médiích a showbusinessu podařilo něco mimořádného, a to i na americké poměry: pronikla snad do každé domácnosti. Její talkshow má astronomickou sledovanost, časopis O, the Oprah Magazine si kupují miliony žen. Oprah Winfreyová je zkrátka vlivná žena, a to i v oblastech, o kterých se jí kdysi ani nesnilo. Jedinečným příkladem je její Knižní klub, založený v polovině devadesátých let. Podařilo se jí totiž díky němu něco, nad čím kroutí hlavou profesionálové z literárních periodik, včetně těch z literární přílohy New York Times, kteří mohou jen tiše závidět. Princip je prostý: v rámci své televizní show, později i prostřednictvím svého časopisu a webových stránek začala představovat knihy, které jsou jí nějakým způsobem blízké. Knihám, které měly tu čest být veřejně uvedeny, se bez ohledu na jejich kvalitu závratně zvýšil prodej a jejich autoři se přes noc stali literárními celebritami. Právě výběr knih, které Winfreyová ve své show představila, se stal hlavním terčem kritik. Velký prostor tu má jižanská literatura, například knihy Toni Morrisonové či Williama Faulknera, objevují se ale i příručky typu Jak se stát milionářem... nebo Francouzky netloustnou: aneb Jak jíst pro radost – tedy tituly, které by se jinak jen težko prosadily a už vůbec by neměly šanci stanout na předních místech žebříčků prodeje. Není proto divu, že se někteří autoři odmítli této show zúčastnit: třeba Jonathan Franzen v roce 2002 nechtěl stanout po boku „obskurních knih“, které Oprah ve svém pořadu měla. Po vlně kritiky byl klub na nějakou dobu pozastaven, poté se však jeho autorka vrátila s něčím, co předčilo všechna očekávání. Začala představovat klasiku a podařilo se jí nemožné. Hned první z knih, Na východ od ráje Johna Steinbecka, opustila zaprášené regály a během několika dnů se jí prodalo přes milion kusů. Podobný efekt mělo uvedení Anny Kareninové nebo Sta roků samoty. Objevit se u Oprah znamená, že se knize zvedne prodejnost o tisíce procent a druhý den bude známá po celé zemi. Bohužel, Winfreyová se po čase opět vrátila k zavedenému scénáři a od klasiků pomalu upouští. Dává přednost podivným titulům od autorů s podivnou minulostí, jako u uvedení kontroverzní knihy A Million Little Pieces v září 2005. Ta byla vydávána za autentickou zpověď člověka, který prošel drogovou závislostí, jak se však nakonec ukázalo, šlo pouze o zručnou stylizaci. Oblibu nenalezl literární klub Oprah Winfreyové především v odborných kruzích. Celá show je sice koncipována jako beseda, kam jsou přizváni odborníci na daný typ literatury, ti jak se však všichni shodují, jsou ale obratně manipulováni, jakým způsobem mají o knize hovořit, a jejich projev je nakonec sestříhán tak, aby to odpovídalo záměru a charakteru show. Podobně je spravována i internetová diskuse: některé příspěvky bývají vyškrtnuty s tím, že svým zaměřením neodpovídají koncepci programu. Všichni se však shodují v jednom: Oprah Winfreyové se podařil husarský kousek. Dokázala přilákat zlenivělé americké čtenáře zpátky do knihoven, přivedla je zpět ke knihám, a to i k takovým, k nimž chovali kvůli povinné školní četbě odpor. Internetový čtenářský klub má přes milion členů – a není to jen tím, že mají slevy v knihkupectvích.
Markéta Musilová