V Oberhausenu skončil 9. května 2006 dvaapadesátý ročník nejstarší přehlídky krátkometrážní tvorby na světě Kurzfilmtage.
K renomé oberhausenského festivalu přispěly zejména dvě události ze šedesátých let. První byl manifest mladých domácích filmařů z roku 1962 proti takzvanému taťkovu kinu, který znamenal počátek nového německého filmu. Druhou byla festivalová politika ražení cesty k východním sousedům z komunistických zemí, která až do pádu berlínské zdi udržovala vědomí umělecké kontinuity se západní Evropou. Uvádění originálních filmů z Východu pomohlo prosadit v Evropě českou novou vlnu, jugoslávský černý film nebo polské kino morálního neklidu.
Pro Jana Švankmajera se Kurzfimtage staly odrazovým můstkem ke světovému úspěchu; jen výčet jeho zde vyznamenaných filmů z let 1960–89 by vydal na celý odstavec. Listina oceněných filmů z šedesátých let dokumentuje vítězné tažení československého filmu do světa: 1961 Jan Němec za Sousto; 1964 Pavel Juráček za Postavu k podpírání; 1966 Jaromil Jireš za Romanci; 1968 Juraj Jakubisko za Čekají na Godota; Jan Špáta za Respice finem a 1969 Karel Vachek za Spříznění volbou. K nim se později přidává už jen triumf Jiřího Bárty Zaniklý svět rukavic v roce 1983.
V devadesátých letech zažila přehlídka diváckou krizi, z níž ji před několika lety vyvedl současný ředitel Lars Gass. Vsadil na experimentální film, otevřel festival málo známým kinematografiím jihovýchodní Asie a Afriky a v posledních letech stále více podporuje politický film a videoart. Zájem mladých diváků zajišťuje přehlídkou vymykajících se evropských i německých hudebních videoklipů, jež jsou vybírány z příspěvků odmítnutých hudebními kanály MTV a VIVA.
Minuty mučivé tenze
Letošní ročník dokumentuje nastupující vývoj, který může v budoucnu pozitivně ovlivnit i celovečerní tvorbu. V krátkém formátu se zvolna stírají hranice mezi experimentálním filmem a videoartem: tradiční pointované filmové minipříběhy se fragmentarizují, zůstávají otevřené interpretaci či dokonce zcela mizí na úkor volného proudu obrazů. Videoart se zase kontaminuje narativními prvky, pracuje s úlomky příběhů. Z této interakce mohou profitovat obě strany: ubývá samoúčelného pokusnictví, jehož průvodním jevem bylo okouzlení z možností videokamery. Dokonce i začínající filmaři nebo videoumělci podřizují ideje a bezprostřední nápady striktnějšímu strukturálnímu principu. Konkrétně, nevrší na sebe náhodné více či méně zajímavé či vtipné záběry bez ladu a skladu, nýbrž udržují (sice rozvolněnou) narativní nebo aspoň asociativní linii.
Lekci pochybovačům, kteří si lámou hlavu nad tím, zdali ještě dnes existuje prostor pro smysluplný filmový experiment, udělil keňský filmař William Owusu. Filmem Me First – míněn je filmařův pohlavní orgán – avansoval do role afrického Godarda krátkého filmu. S decentností a vtipnými pointami na sebe Owusu řadí scény z všedního života svého silnějšího dvojníka a kombinuje je se záběry davů z nairobské hlavní třídy do ironického filosoficko-sexuálního traktátu. Protipólem této otevřené narativnosti byl videoart vycházející z performance estonské studentky Marianne Männiové Zvíře. V úzkém prostoru se pohybuje nahé ženské tělo. Jeho gesta vyvolávají dojem jakési tvrdé drezúry z vnějšku, ale nutkavá naléhavost pohybů sugeruje, že je tělo manipulováno vnitřním napětím. Tři minuty mučivé tenze jsou doprovázeny nelítostným rytmem bicích nástrojů.
Šetrnost?
Každým rokem objevuje oberhausenská přehlídka málo známou kinematografii – loni to byl film malajský, letos tvorba z Filipín a Tchajwanu. Snímek Bardo Tchajwance Lin Tay-žua byl jedním z největších překvapení festivalu. V syrových, někdy až apokalyptických obrazech, plných šokujících výjevů a fantaskních asociací, navázal asijský filmař na nejlepší výboje filmového surrealismu. Filmový ekvivalent pro bolestný přechod jedince ze smrti do nové reinkarnace.
Rovněž politická díla byla letos zastoupena důstojně. Uyuni Andrése Denegriho,rozkročený mezi videoartem a klasickým filmem, se technikou rozechvělých transparentních fotografií vyrovnával s dosud nevyřešeným dědictvím argentinské vojenské diktatury. Holandský dokument Goldberg vypovídal na bázi náhodně objevené filmové role z roku 1937 o velké rezonanci, kterou v Nizozemí měla fašistická strana, založená podle Hitlerovy NSDAP, už dlouho před německou okupací země. Holandsko se možná právě proto stalo zemí s neslavnou statistikou: má největší kvótu obětí holocaustu. Šetrní Holanďané totiž vynalezli mimořádně motivující prostředek – za každého prozrazeného Žida dostal denunciant odměnu ve výši odpovídající v dnešním přepočtu 200 eur. Na základě takové motivace byla objevena také Anna Franková.
A co český krátký film? Jako již mnohokrát předtím i letos propadl roštem ostrého výběru. Na přehlídku byl vybrán jen jeden ze sedmdesáti zaslaných filmů (jde o pětiminutový klip Petra Marka ke skladbě Sqele od skupiny Kryštof). Je český mladý krátký film tak konvenční, nebo Oberhausen jeho autory víceméně ignoruje? Asi platí obojí. Počet přihlášek českých filmů na Kurzfilmtage je v přepočtu na počet obyvatel jeden z nejnižších v Evropě.
Autor publikuje mj. ve Filmu a době, v Reflexu nebo polské Polityce.
Rozhovor s ředitelem festivalu Larsem Gassem viz s. 13.