Snímek Repríza pro mne byl obrovským překvapením především pro originální a svěží filmovou řeč. Kde se ve vás vzal takový potenciál inovace a současně i schopnost udržet tak rozvětvený příběh pohromadě?
J. T.: Jsem syn filmové dokumentaristky, otec byl editorem filmového zvuku. Navíc patřím k téhle pohyblivými obrazy posedlé generaci – filmy jsem točil už jako puberťák. Bylo nás hodně, co v tomhle věku jen tak pro radost točili filmy – nejdřív na super osmičku, později už na video. Když mi bylo devatenáct, pocítil jsem poprvé potřebu vyprávět příběhy. Tehdy jsme začali natáčet krátké filmy spolu s Eskilem Vogtem, který je nejen scenáristou, ale i spoluautorem Reprízy. Soudržnost vyprávění při množství zdánlivých odboček má asi základ v tom, že v Repríze jde o pokračování dlouhého procesu. Použité filmové postupy jsme si již předtím vyzkoušeli na videu a v krátkém filmu.
Fascinující je už váš ironický prolog, oněch pár minut, které běží před titulky. Jaká byla historie jeho vzniku?
J. T., E. V.: Úvodní scéna byla v konečné podobě už ve scénáři. Chtěli jsme ukázat jakési resumé filmu a prezentovat jednotlivé postavy nikoli tradičně, ale jako jejich budoucí projekce. Natočili jsme ji s off voice, který vývoj událostí komentuje s odstupem. Tak se nám podařilo dosáhnout ironické distance. Navíc jsme chtěli, aby byl prolog nejen ironickou apoteózou literární tvorby, ale také fragmentárním portrétem současné norské společnosti. Ironie je takříkajíc náš skrytý program.
Myslím, že máte oba široké kulturní znalosti, a to nejen v literatuře. Mohli byste k tomu říct něco víc?
J. T.: Můj dědeček byl uznávaný norský malíř. Ale já jsem už v pubertě propadl skateboardu a ztratil tím hodně času. V devatenácti jsem se seznámil s Eskilem, který studoval literaturu a filosofii. Na několik let jsme společně propadli filmu, literatuře i modernímu umění. Pak jsem odešel studovat filmovou režii do Londýna a Eskil odjel do Paříže. Tam vystudoval režii a nedávno mu Philipp Garrel nabídl asistenci při natáčení Les amants réguliers, ale on musel kvůli práci na Repríze odmítnout. Eskil je vlastně tak trochu intelektuální složkou Reprízy.
E. V.: Musím mírně protestovat. Asi se to tak klasifikovat nedá. Máme totiž spoustu stejných literárních i filmových lásek.
Například?
J. T., E. V.: V literatuře Marcel Proust a Robert Musil. A samozřejmě Henrik Ibsen. Ten odešel z Norska do Itálie, země našich snů. Milujeme Felliniho Osm a půl a Bertolucciho Před revolucí, jeho nejspontánnější film. A také fenomenální Tarkovského Zrcadlo, a vlastně všechny jeho filmy. Nesmíme také zapomenout na první práce Nicolase Roega Performance a Nedívej se zpátky!.
Mám dojem, že jedním z pilířů Reprízy je také hudba...
J. T., E. V.: Při psaní scénáře jsme si pouštěli muziku punkové skupiny White Birch. Ve filmu na sebe narážejí dva proudy: punk a rock. Punk vlastně vznikl jako reakce na rock šedesátých let, ale byl víc než jen hudbou. Punk, to byla a ještě dnes je antikultura – anarchistický a v Norsku také ironicky zabarvený společenský protest. Různá hudba nám sloužila k charakterizaci pětice přátel ve filmu.
Můžete trochu charakterizovat kulturní situaci Norska, které na rozdíl od ostatních skandinávských zemí nemá prakticky žádnou kinematografickou tradici?
J. T.: Norsko je velmi liberální země, ale bohužel má jen úzkou střední třídu. Proto generace Norů vyrůstají na četbě japonských komiksů, milují anglickou muziku šedesátých let a americké filmy. Je to jakási mix culture a náš film z ní těží.
E. V.: I když milujeme autorský film od francouzské nové vlny až k Tarkovskému a Larsi von Trierovi, nechtěli jsme být snobští. Záměrně mísíme prvky autorského filmu a mainstreamu. Myslím si, že současní diváci budou vůči takovému přístupu otevření – sledují hudební klipy a hrají počítačové hry. V příběhu i v postavách je notná dávka ambivalence. Mají mladí spisovatelé psát populární knihy, nebo zašifrovanou Prosopopeiu jako Erik? V nás je podobný rozpor, protože nám není jasné, jakou cestou se bude film vyvíjet.