Pravoslav Kneidl
Setkání s Prahou
Perseus 2005, 435 s.
Chronologicky uspořádaná encyklopedie osobností od Petrarky po Ginsberga přináší medailony, lokalizaci míst, kde bydlely, biografické i bibliografické údaje a ukázky z děl, jež jsou pokud možno pragensijní. Kniha je důkazem toho, že pragensijní a knihovědná činnost je nevyčerpatelná a že lze přinášet další nepoznané stránky české metropole, a tvoří tak pandán Tisícileté Praze očima cizinců od Josefa Polišenského. Autor snad mohl prozradit klíč, podle něhož z knihy vyloučil ty, kteří rovněž neminuli Prahu, ale z nějakých důvodů nebyli zařazeni do pragensijních souvislostí. Paul Claudel si jistě místo v tomto slovníku zaslouží, pobyt jiných však vzhledem ke krátkosti patří spíše ke kuriozitám. Absence základního časového kritéria, podle něhož by bylo možno vylučovat i zařazovat mezi pragensijní a nepragensijní persony, je bohužel největší slabinou knihy, ač se jí listuje vděčně zejména tam, kde je opravdovým svědectvím doby. Na jedné straně Arthur Schopenhauer, na straně druhé „autoři“ ze zemí spřáteleného třetího světa; je možné nechat se okouzlit hloubkou uhrančivých očí Mariny Cvetajevové i se pobavit nad nepříliš chytrými výrazy heroldů Stalinova režimu. Zvláštním panteonem je ta Kneidlova sbírka osobností, kam se vejdou jak velikáni a mistři oboru, tak lidé, jež proslavila naopak jen jejich nicotnost a ochota sloužit perverzní moci do roztrhání těla!
Michal Janata
Jiří Olšovský
Niternost a existence – úvod do Kierkegaardova myšlení
Akropolis 2005, 264 s.
Při pročítání knihy Jiřího Olšovského zaujme čtenáře poměrně častý výskyt příjmení Kierkegaard a jeho tvarů. Frekvence se pohybuje v rozmezí 2–7x na stránce. Protože Olšovského kniha má 264 stran textu, vzal jsem do ruky tužku a spočítal, že pouhé opakování jména „Kierkegaard“ v textu obnáší 15 720 znaků, což je 5–6 stránek v celé knize. Je to moc, anebo málo? Ačkoliv je svým založením So/eren Kierkegaard filosof idealistický, spiritualistický, reflektující lidského ducha před Absolutnem, bývá klamně prezentován jako existencialista. Obrací se k univerzalismu náboženství, jeho zoufání nad sebou je zoufáním před Věčností. Olšovského komentář vyznačuje linie, po nichž se pohybuje duše dnešního člověka – směřování k boholidství a bohorovnosti, k pyšnému nadčlověčenství, rozkyv mezi dětinstvím a strejcovstvím. Je varovný a vede k vybíravosti až zásadní. Pro kazatele filosofem, pro filosofa kazatelem – a opravdovým umělcem, volícím literární umělecké formy ke zdůraznění svých idejí. Upřímně řečeno: u nás Kierkegaarda téměř neznáme, možná proto, že ho provází aureola složitosti. Ale co není ve světě složitého, pokud není člověk tele? Důležité je, že formuloval filosofii zbožnosti, oporu v bezbřehém chaosu. Nechci si hrát na jasnovidce, ale zřejmě ještě zažijeme Kierkegaardovo retro.
Vilém Kozelka
Michel Jacq-Hergoualc’h
Zlatý věk Siamu
Přeložili Miroslav Nožina a Petr Komers
Nakladatelství Lidové noviny 2006, 240 s.
Na rozdíl od dějin Číny nebo Indie toho o historii území mezi nimi mnoho nevíme, po troše přemýšlení si nejspíš vzpomeneme na Angkor Wat na území dnešní Kambodže. Ale co sousední Thajsko (Siam)? Kniha je zajímavá právě tím, že vyplňuje tuto mezeru a cestovatelům doplní turistické průvodce. Nejedná se o průřez dějinami země jako celku; text mapuje období mezi 13. stoletím, kdy se Thajci začínají poprvé výrazněji prosazovat, až do jednoho z vrcholů říše ve století osmnáctém. Thajsko vychází z autorova líčení jako stát lehce idylický – země, kde všechno „roste samo“, kde de facto neexistují hladomory. Jenže na rozdíl od „desátku“ zde i osobně svobodní lidé museli obvykle polovinu času odpracovat pro svého vládce, nehledě na další daňové či vojenské povinnosti. Jednou z možností, jak se tomu vyhnout, bylo stát se buddhistickým mnichem. Místní buddhismus, na rozdíl od jiných východoasijských zemí, byl jen jakýmsi nátěrem na starším animismu; z líčení v knize vychází poněkud mělký, jako způsob, jak se někam zašít (královští úředníci mnichy občas zkoušeli a ty nejméně vzdělané posílali zpátky do civilu). Výhodou thajského přístupu byla náboženská tolerance, člověku přivyklému dějinám antiky, ale i Číny, jako by však na historii Siamu něco scházelo, proměny idejí/filosofie, vědy či technologie, čehokoliv. Jako by se před námi v obrovském vedru odvíjel pomalý příběh lidí napůl spících.
Pavel Houser
Vladimír Holan
Mozartiana
Mladá fronta 2006, 56 s.
Holan se hudebnímu skladateli věnoval ve dvou vlnách: jednak v Mozartově roce 1937 a pak na počátku 50. let. Typicky holanovským jazykem plným protikladů tu ožívá především Mozartova genialita, kterou básník vyzdvihuje a kterou se snaží naznačit, souznít s ní. Mozartovou odpovědí na život byla jeho „zázračná“ tvorba, on sám byl „zázrakem“, jak Holan několikrát básnicky vyjadřuje. „Dokud se neobjevil on“, nebylo tu nic tak krásného, tak „andělsky rajského“ a zároveň „démonického“, co osudově rostlo ke své schopnosti a síle vyjádřit hudbou všechnu krásu světa. Ano, nakonec se holanovsky přitaká životu, ovšem po projití hrůzou, která se zjevuje především jako osamění. Jedinec je zprvu redukovaný na „ryzí pouhost“, jež „houlí se tu žalem“, jak Holan napíše v počáteční básni Bertramka. V samotě nemáme nic, a přece jedině z tohoto „nicu“ lze posléze zaslechnout metafyzickou „nadpovětrnou“ harmonii bytí. Ta může jakožto osud propůjčit nakonec i dotek polibků těch dvou, kteří se našli, sešli a zas rozešli. Vzpomínka na lásku však u Holana „nikdy neroztává“, od té chvíle, co ji (Mozart) poznal, „žasl“ a sám začal zpívat, jakoby zajat v koloběhu věčného ženství. Tak může vznikat krása „a milost, s kterou nám ji sdílel!“. V závěrečné básni sbírky Holan píše, že „génius je ustavičná přítomnost“. Jedině dospěje-li sám k sobě, dotkne-li se zdroje bytí, může stále tryskat jako pramen.
Jiří Olšovský
Svatopluk Hrnčíř, Adolf Born
Vynálezy pana Semtamťuka
BB art 2006, 119 s.
V dobách, kdy byl časopis Čtyřlístek jedním z nejlepších dětských periodik a kdy příběhy Myšpulína, Fifinky, Pindi a Bobíka byly dobrodružné i vtipné zároveň a nekreslil je počítač, ale člověk, objevovaly se vedle ústřední čtveřice v čísle i další inteligentní příběhy pro děti, kvalitativně často lepší. K nim v sedmdesátých letech patřily příběhy Alenky a Vaška, dvojice podobné, jako je Mach a Šebestová, jen s tím rozdílem, že Alenka musela často napravovat to, co domýšlivý Vašek pokazil. Své kouzlo měly nejen Hrnčířovy scénáře, ale především Bornovy ilustrace, plné detailů, které děj komiksu rozšiřovaly a prodlužovaly potěšení z něj. Série se dělila na samostatné příběhy Alenky a Vaška a ty, v nichž řešili problémy s nejrůznějšími vynálezy z dílny pana Semtamťuka. První příběhy dvojice vyšly souhrnně již v roce 1995, na Vynálezy došlo až teď. Rodiče při jejich četbě zavzpomínají na atmosféru vlastního mládí a děti tento komiks pobaví i dnes, v době, kdy místo Všudykuku používáme družice, místo „hrnečku, vař“ máme varné konvice a místo kytary, která z toho, kdo na ni hraje, udělá hvězdu podobné velikosti, jako byl už v době původního vydání Karel Gott, počítače a syntezátory. K nejlepším příběhům pak patří ten s robotem Alvou, kterému se trochu poplete program, protože je sestaven z „vyřazeného materiálu“, a tak hraje kopanou s nádobím a místo do Sázavy hodí Vaška do sazí.
Jiří G. Růžička
Radek Fukala
Sen o odplatě – dramata třicetileté války
Epocha 2005, 389 s.
Třicetiletá válka byla svým rozsahem, společensko-hospodářskými, politickými a demografickými důsledky zkázou, pro kterou neexistovala v předešlých známých dějinách obdoba. Milníky politických i válečných konfliktů popsal Radek Fukala jazykem obratného beletristy, který neslevil z metodické přísnosti historika. Pro výklad tohoto konfliktu je typické, že důraz na některou z příčin vždy souvisel se zaměřením historika, s jeho konfesním či profesním zázemím nebo s jeho národní příslušností. Proto byla třicetiletá válka často vykládána jako konflikt mezi katolicismem a protestantismem či jako nutná hráz evropských mocností proti expanzi Habsburků. Fukala tu straní protestantským stavům a katolickou stranu na několika místech knihy hodnotí způsobem, který přebírá z dílny dobových i pozdějších pamfletistů. Jenže je snadné kritizovat u tak frekventovaného historického tématu autorovu neschopnost dojít k novým interpretacím. Lze ještě ukázat nové stránky třicetileté války? Ano, pokud se nám podaří vytvořit nový konceptualizační aparát. V tomto směru není Fukalova kniha převratným dílem. Důležité a zcela dostačující je, že autor dostál spletitosti dějů, aniž by ji podřídil dějepisnému schématu, vlastnímu knihám s didaktickou motivací, a napsal solidní studii literárně vytříbeným stylem. Na nové pojmové výboje však tento stále živý konflikt čeká.
–mj–
Milan Machovec
Česká státnost
Vyšehrad 2005, 72 s.
Slušně řečeno, člověk neví, co si o té české státnosti myslet – anebo spíš ví? Když se podíváme nazpátek, vidíme, že je to vlastně pořád to samé – každý si dělá, co chce, a nějaká státnost mu je úplně fuk! Třeba dnes: žijeme v republice, na jejímž počátku byly socialistické revoluce z počátku předminulého století – a také to tak vypadá. Idea svatováclavská je jediná z českých státotvorných idejí původní, na niž bylo možné navazovat a udržovat kontakty jak s křesťanskými zeměmi slovanskými, tak s těmi západními. Osvědčila se i v Novém světě při misii. Působí trvale inspirativně a je ústřední nosnou ideou. Lucemburská a habsburská idea mnohonárodních monarchií znamenala rozvoj evropské integrity a posun k moderní společnosti. Tento stabilní trend byl narušen sérií nacionálních revolucí po roce 1848, které vedly k svévolnému ničení tradic a individuálních svobod. Proti tomuto směřování se stavěl František Palacký, rozvíjející koncept rovnoprávnosti české v rámci mnohonárodnostní monarchie. Dějiny ukázaly, že stát, v němž byly ochuzovány elity, je ideově bezbranný, následující diktatury znamenaly jeho zánik, snižování významu a zmenšení rozlohy až k dnešku.
–vk–
Joachim Scholl
Slavné romány 20. století
Přeložila Marta Ševčíková
Slovart 2006, 280 s.
Kniha se zabývá padesáti nejvýznamnějšími moderními romány. Jejich výběr je vcelku přijatelný a až na pár výjimek očekávatelný; nechybějí tu dnes již klasická díla jako Hledání ztraceného času, Odysseus, Proces, Muž bez vlastností, Plechový bubínek či Hlava XXII. Česká literatura je zastoupena dvěma knihami, Haškovým Švejkem a Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí bytí (opět je připomenuto, že román na našem území stále oficiálně nevyšel). Po jednom díle sem pronikla i literatura pro děti (Pipi Dlouhá punčocha) a sci-fi (Solaris). Výběr je omezen na evropskou a americkou literaturu; např. latinskoamerická je zastoupena pouze románem Sto roků samoty. Je také potěšitelné, že naprostá většina knih vyšla česky. Čtivě napsané popularizující eseje a stručné životopisy nepřinášejí víceméně nic nového čtenářům hlouběji obeznámeným s moderní literaturou; mohou spíše posloužit studentům nebo těm, kteří potřebují rychlejší orientaci ve světě románů. Knihu lze také chápat jako přehled „doporučené četby“, mnohdy toho opravdu nejlepšího, co bylo ve 20. století napsáno. Je doplněna množstvím fotografií, zejména z filmových adaptací, neboť většina děl se stala podkladem pro filmová zpracování (často kvalitní). Výsledný dojem užitečné příručky, jež je jakýmsi kánonem západního románu 20. století, však kazí velké množství tiskových i věcných chyb.
Milan Valden
Barbara Beuysová
Neboť jsem nemocná láskou
Přeložila Helena Milcová
Prostor 2005, 400 s.
O Hildegardě z Bingenu, jejím životě a díle bylo napsáno mnohé. Přesto se k této německé jeptišce z 12. století, abatyši kláštera v Bingenu, které se říká Rýnská Sibyla, autoři stále vracejí. Nejinak je tomu i v případě historičky Barbary Beuysové (1943) z Kolína nad Rýnem, která se pokusila pohlédnout na tuto mimořádnou ženu z výchozí pozice doložitelných faktů, jež vycházejí z reálné skutečnosti tehdejší doby. A tak se spíše než s ódou na odvážnou prorokyni s nekonvenčními názory čtenář seznamuje s životem mimořádné ženy, která vynikla v mnoha oborech lidského vědění, založila vlastní klášter, svým způsobem předběhla dobu a posléze se stala světicí, ale kromě toho byla někdy také dítětem, které mělo konkrétní rodiče, vyrůstalo v určitém čase a působily na ně nejrůznější společensko-historické faktory. Publikace se snaží o vědecký přístup, obsahuje podrobné seznamy pramenů, sekundární literatury jak cizojazyčné, tak české, i závěrečný rejstřík, a odklání se tudíž od většiny prací poslední doby na toto téma, které se víceméně snažily těžit z určité populárnosti Hildegardiny postavy, a plnily tak úkol spíše oslavný nežli seriozně informativní.
Magdalena Wagnerová
Stanislav Polák
T. G. Masaryk – za ideálem a pravdou 4 (1900–1914)
Masarykův ústav AV ČR 2005, 711 s.
Čtvrtou částí pokračuje vydávání životního díla Stanislava Poláka, který svůj odborný život zasvětil schraňování a studiu původních pramenů o T. G. Masarykovi a práci na jeho zatím nejkomplexnějším životopisu. Tento díl zachycuje dobu před vypuknutím první světové války a sleduje spletitý vývoj české a evropské společnosti na konci „dlouhého devatenáctého století“. Masaryk tu představuje křižovatku dobových tendencí a myšlenkových směrů tehdejší české a rakousko--uherské společnosti a je zde zachycen jako poslanec i jako profesor. Na rozdíl od knihy Milana Machovce z šedesátých let T. G. Masaryk, věnované jeho dílu, se Polák zaměřuje na každodenní život. Prameny, z nichž čerpá, jsou pochopitelně jiné, jejich bibliografický soupis je svým způsobem knihou v knize, neboť spolu s poznámkami a rejstříkem přesahuje polovinu svazku. Masarykovský badatel tak dostává do rukou rozsáhlý historický fundament a délka a hutnost textu snad neodradí neodbornou veřejnost. Díl končí popisem tajného Masarykova odjezdu z Rakouska-Uherska v prosinci 1914, a v tom příštím tedy čtenáře čeká zrod republiky.
Ivan Malý
Aluze 3/2005
Poslední loňské číslo revue Aluze, které přišlo na pulty knihkupectví až nedávno (toto zpoždění je již téměř tradicí), se oproti předchozím číslům stejného ročníku o poznání méně zabývá fikčními světy. Téma zdá se být prozatím vyčerpáno a už se k němu přiřazují i texty související méně volně (není ovšem do něj možné zařadit každý text, který se zabývá literárním dílem?). Autory studií jsou Seymour Chatman, Marie-Laure Ryanová, Saul A. Kripke, Karel Piorecký a Michaela Náhliková. U jejího příspěvku, nazvaného Židovství a humanismus v díle Bernarda Malamuda, mne napadla otázka, z jakého důvodu asi vzniká text, v němž někdo převypráví knihy, které v češtině vyšly, přidá pár citátů a skončí kritikou českých překladů, potažmo celé české knižní kultury? Že by si jej vyžádali studenti, kterým se Malamud číst nechce, a mají tak k dispozici dobře zpracované téma ke zkoušce? Nebo je nejdůležitější kouzelné slovo grant, uvedené na konci článku? Literární část Aluze se skládá z básní Nely Hanelové, ukázky z románu Michala Ajvaze a povídky Jana Křesadla (ta je součástí souboru Slepá bohyně, který právě vyšel). Ze zahraniční literatury je představen „jižanský postmodernista“ Barry Hannah a bosenský Chorvat Miljenko Jergović. A především kvůli jeho výtečným povídkám („o lásce, životě a strachu v obléhaném městě“) z knihy Sarajevské Marlboro si toto číslo Aluze ponechávám v knihovně.
Kazimír Turek
Peter von Matt
Die Intrige – Theorie und Praxis der Hinterlist
Hanser 2006, 498 s.
„Každá společnost a každá epocha má nejen své morálně etické normy, ale i své teorie o povaze pohlaví – jež jsou většinou s morálními a etickými normami úzce spjaty.“ To je jedno z výchozích stanovisek knihy švýcarského profesora literatury. Autor v ní popisuje intriky, lsti a intrikány v dílech světového písemnictví. Vypráví nejznámější příběhy a ukazuje, jakou roli v nich lest hrála. Rozebírá přitom motivy a plánování lsti při návratu Odyssea na Ithaku nebo Euripidovy Ifigenie a srovnává antické pojetí příběhu s pozdějším zpracováním. Obrací se i do moderní literatury a rozsáhle se věnuje převlekům, přitom nevynechává ani pohádky a názor Sigmunda Freuda. Když vypráví o Euripidově Medei, zaměřuje se na psychologii postavy a poukazuje na rysy, které jsou důležité pro zdůvodnění zločinu. Hru vysvětluje na pozadí souboje ženského a mužského principu. Krok za krokem líčí, jak Medea svůj plán připravuje a uskutečňuje. Z mužských zlosynů vybírá Shakespearova Richarda III. a upozorňuje na schopnost sebereflexe této postavy a význam tohoto faktu ve hře. Nechybí ani odkazy na filosofii a teologii. Samostatnou kapitolu pak autor věnuje ženské intrice. Pohled Petera von Matta na literaturu je pohledem vášnivého čtenáře, který je nadán schopností své nadšení precizně a poutavě formulovat. Vznikla tak výjimečná kniha, která je napínavým vyprávěním o fantazii a příbězích literatury.
Eva Vondálová