Není to žádné překvapení. Divadlo Ta Fantastika, které se zaměřuje na druhořadou muzikálovou tvorbu a uvádí například Krysaře Daniela Landy, se opět zapojilo do volební kampaně a podporuje ODS, respektive mobilizuje proti „rudé koalici“. Ředitel Petr Kratochvíl se už v minulosti spolu s Lucií Bílou stavěl za prezidenta Václava Klause a jeho stranu a v době, kdy se politické síly snažily zabrat veřejnoprávní televizi, se spolu s šéfem České pravice Michalem Simkaničem (proslulým zejména aférou se spálením směnky Stanislava Grosse) postavil za podivně zvoleného ředitele Jiřího Hodače. Tentokrát se v denním tisku objevilo několik variant celostránkového varovného inzerátu s bizarními (bohužel skutečnými) výroky „nejoblíbenějšího“ ministra Vítězslava Jandáka a Jiřího Paroubka nebo soupisem jmen „umělců“, kteří se k výzvě připojují. Většinou jde o herce divadla, objevuje se mezi nimi ale například i normalizační bavič Ivan Mládek, kterému „rudá“ barva během minulého režimu zas tolik nevadila. Což o to, ať si každý podporuje, koho chce, tato kampaň za asi čtyři miliony korun je ale trochu podezřelá. Zvlášť když zjistíme, že divadlo Ta Fantastika letos žádalo o grant hl. m. Prahy ve výši téměř šest milionů na tento a příští rok a přes osm milionů na roky další (naštěstí ho nedostalo). Na volební agitaci se prý herci složili. Na co pak divadlo potřebuje tolik peněz z grantů, když bez mrknutí věnuje čtyři miliony na propagaci své oblíbené strany? Nebo to bylo naopak?
Jiří G. Růžička
Laskaví čtenáři si jistě vzpomenou na kauzu divadlo Rokoko: byl to velký humbuk kolem nečistého konkursu na ředitele Městských divadel pražských. Ten měl podle původních prohlášení posloužit jako supervizor dělení a osamostatnění svou scén MDP – divadel ABC a Rokoko. Brzy se z konkursu vyklubalo výběrové řízení na ředitele lukrativní „dvojscény“ v centru Prahy. Všichni tehdy litovali dosavadní umělecké vedení, Thomase Zielinského a Tomáše Svobodu, napsali dokonce několik rozhořčených článků – a šli od toho. Nový šéf MDP si mohl radostně zamnout ruce a rozjet nový program divadla, který (jak vidím z propagačních brožur nabízejících předplatné na příští sezonu) z obou scén vyrobí krásný, lidský, vřelý a zábavný hřbitov. Bašta byla dobyta, žurnalisté a kritici si povzdechli a život jde dál. Kauza Rokoko už nikoho nezajímá. Sezóna se nachyluje a ta nová na podzim bude prostě nová.
Marta Ljubková
Praha má svůj veletrh umění. Alespoň se tak tváří. Na konci května se sem po páté sjede na čtyřicet galeristů ze všech koutů ČR i ze zahraničí (!), aby se tu vzájemně prezentovali, poznávali, diskutovali i konfrontovali, aby obohatili svůj soukromý i náš veřejný přehled o tom, co že se to v tom světě umění zase událo a děje. Tak by to mohlo podle názvu akce „veletrh současného umění“ opravdu vypadat. Realita se ale od této ideální představy poněkud liší. Plakát bývá barevnější než skutečnost. Z pozvánky, kde je uveden seznam účastnických galerií, je patrné, že 90 % z nich se zase tak moc přemisťovat nebude. Akce by se na základě této nešťastné situace dala přejmenovat na „Pražané době“, „Klub přátel pražských galerií a výstavních síní“, nebo stylověji na „Prague Art“. Je otázka, zda zrovna tímto způsobem se ale o současném umění něco významného skutečně dozvíme. Přes velký přínos, který Art Prague má a splňuje, nelze nepostřehnout vysoké ambice, dosahující až k branám vzdušných zámků. Třeba to chce jen trpělivost a čas. Ty ale má dnes jen málokdo.
Jiřina Strouhalová
Diskuse kolem prezidentského veta novely zákona o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie ani petice filmařů, jež vyzývá k záchraně (!) českého filmu (viz s. 2), nevypovídají příliš lichotivě o schopnostech obhájců filmové tvorby. Na Klausovy extrémní názory, jimiž své rozhodnutí komentuje, odpovídají filmoví tvůrci v nesnesitelně opatrnickém duchu: „...abychom se všichni společně mohli jistě i s panem prezidentem potkat v kině na kvalitním českém filmu...“ Komentáře na stránkách denního tisku bohužel tento mentální horizont příliš nepřekračují. Přece jen smysluplněji vykročili na tomto poli loni na podzim autoři vládní Koncepce účinnější podpory umění 2007–2013 z okruhu divadelního ústavu. Odpověď na legitimní otázku po užitečnosti kultury se snažili nalézt hned v úvodu. I oni však klopýtali při snaze jednoduše ospravedlnit potřebu finanční podpory umění o fráze typu: stabilita společnosti, trvale udržitelný rozvoj, nástroj zahraniční politiky státu. Při absenci dlouhodobé diskuse o pozici kultury v české společnosti se nízkému sebevědomí jejích aktérů asi nelze příliš divit. Jak sladce oproti tomu zní přes čtyřicet let starý oberhausenský manifest německých filmařů (viz s. 5, 13): „Hlásíme se o své právo na stvoření nového německého hraného filmu.“
Martina Křížková