...ve jménu sil určených partií

A kdykoli jsem se snažil složiti tam k odpočinku duši svou, ztrácela se v té prázdnotě, a opět se na mne řítila, takže jsem se sám sobě stal nešťastným místem, kdež jsem ani nemohl zůstati, ani je opustiti. Kam konečně mělo mé srdce utéci před mým srdcem? Kam jsem se měl utéci sám před sebou?

Vyznání Aurelia Augustina (přeložil Mikuláš Levý, 1926) – pasáž zatržená v osobním výtisku Petra Kabeše

Ze zápisků z přelomu 60. a 70. let a dále: po rozkotání Sešitů

Jsem přesvědčen, že čtenářům poezie (alespoň o které a o kterou mi jde) z konce 20. st. je jako obraz – jako metafora tedy – jako přiblížení konec konců – znělejší, společně znělejší, citát pod jistým úhlem vybraný a jistým způsobem uchopený, ojádřený, než dejme tomu metafora specialně přírodní, specialně národohospodářská, specialně sportovní etc.

Začal jsem zapomínat, zapomínat na sebe, a to mi dodalo ještě větší chuť k putování.

Mircea Eliade / Bengálská noc

Vy prázdné jizvy obrazů a dějů…

Jaroslav Kolman Cassius

Zapomenutým bůžkům

Nemá-li básník skončit jako on, je třeba převrátit výrok poctivého a rozeklaného Pavese („Píšu básně vždy, když je partie prohraná.“) Neboť nejde přece o to, odcházet „ze života“ do exilu – poezie. Naopak ze žití poezie a poezií si odskočíš do „života“. Tou skutečnou partií je partie mezi poezií a tebou, poezie sama. Stojíš si v ní stále na výhru – ale pozor!: jakmile se na okamžik vzdálíš, hrozí ti poezie, okamžik i ti, k nimž ses vzdálil, rozkotat postavení, zvrátit i dosažený postup ve tvůj neprospěch. Nepřítomnost umožňuje falešnou hru, která je ale vlastně poctivou – vzdálil ses ty sám a všechno-druhé samo má právo na libovolnost toho.

Výjimku tvoří přísnými pravidly vytčený odpočinkový čas – naplňování a vyprazdňování. Ale nezapomínej, že se sytíš ve jménu sil určených partií. A podobně mimo partii můžeš odevzdávat jen přebytky, přetlak. Jeden ze dvou stejně slušných tahů, který ses rozhodl neudělat Poezii přeměněnou na jinou formu energie. Dar. Darovat polovičaté zmetky samozřejmě právo nemáš.

Zní to příliš sobecky? Ale vždyť je to nejmíň stejně sobecké i vůči tobě samému. Tahle partie není rekreace ani špás. Vyčerpávající a přesycující dřina, které otročíš zcela nesobecky vší svou láskou. Ta se nesmí stát hříšnou, nesmíš svou lásku milovat víc než sebe sama – ale takové povědomí načerpáš jen od ní.

Jestliže se odvoláváme na předvědomá (zní to přesněji nežli podvědomá) data, možná jen proto, že se chceme dovolat vědomí, vědomí roztříštěných a torzovitých, přinutit je samé k vlastnímu jejich dovolávání se na původní celistvost.

Chci-li někoho přimět k tomu, (aby přijal) aby se zaujal pro mé zviditelnění např. smrti, nemůžu si dovolit luxus laciné záminky k jeho vyklouznutí v podobě „ohavných“ slov. Dnes přece zde – myslím ne na vnější situaci, ale mentalitu – nehází po autorovi shnilá vejce (kde jsou ty časy tvořivé aktivity), ale – s úlevou! – demonstrativně odchází nebo odkládá knihu s pocitem mravní převahy.

Nechť vydrží do konce – shledá-li i potom „alchymii slov“ něčím líbezným, nuže potom – příště mu ze zadku budu já vrhat do obličeje shnilá vejce. Stižen jsa popř. nedostatkem vápníku, bez skořápky!

Záměry – a zároveň předpoklady – příliš organicky srostlé s představou i skutečností každé básně, než abychom si je uvědomovali, to je vyčleňovali z ní:

1) každá báseň má děj (příběh)

2) každá báseň je symbolická (zástupná)

Nemyslím nijak jako výrokový trik, že z uvedeného plynou dvě jasné věci, které snad jediné budí zájem o umění a tak opodstatňují jeho existenci:

a) každý příběh je symbol

b) každý symbol je příběh

 A opět je to záležitost křížové cesty (příběh), cesty kříže (symbolu) a jejích zastavení. Křížová cesta je báseň, zastavujeme se, abychom ji žili s ní.

Jsme i dnes svědky zázraků, a co víc – jsme svědky i naší víry v ně. (Bohužel též víry – vně.) Jsme bohužel i svědky toho, že nevěříme v naši víru v zázraky.

Onu prostou víru v zázraky se pak snažíme zrovnomocnit s ostatními našimi věrami a nevěrami – a nejjednodušší způsob je ten, zevšednit, zesvětštět, ponížit ji tím, že totéž učiníme se zázraky samotnými.

Jak jinak, než v řeči to začít. Nejsme svědky ani tak popírání a zamlčování zázraků, jako jejich předzračného namnožení: zázrakem se stává podivuhodný sportovní výkon, zázračné je tempo zhotovení panelové stavby, zázrakem uprostřed plánování a plánovité nemohoucnosti je každá mohoucnost, žádaná.

Pro zázrak skutečný je štěstím, podaří-li se mu (zázračně) nepozorovaně žít svůj život mezi těmito zázraky pěstěnými, nevznese-li svou naléhavostí nárok na naši víru v sebe.

Dvě okolnosti zásadně ovlivňují druh stárnutí: jsou to autonomie a kontrola.

Pojmem autonomie se myslí rozsah, na kterém jsme schopni svobodně volit místo, čas i druhy nějaké činnosti, případně nečinnosti, v němž můžeme být „sami sebou“. Pojmem kontrola se míní rozsah, v němž jsme schopni ovlivňovat vše, co se s námi děje. Vysoce tvořiví lidé bývají vysoce autonomní, přesto onemocnění, které jim neomezí tvořivost, může výrazně snížit míru kontroly, kterou mají nad svými záležitostmi.

Fr. Koukolík, Mozek a jeho duše – vypsáno v 90. letech

Ze slohy deleatur: zápisky v krátkých i delších řádcích neproměněné do veršů, ponechané pouze jako zápisky, 90. léta

 Proč nepokouším osud nebo verš

libovůlí s všemi znaky konstrukce

vzdušné že jen se vznést

zdrobnělý model z vosku

výduť sejmutá ukazováku či palci

zcizená podoba

za což dávné kmeny i vraždily

pokud jim to došlo

čihař nebo náhončí

neobratnost obvíjí pátravě, bez vtisku definitivy

ducha podzemí

nebo ne zcela rozluštěné místo v protilehlé stráni

určitost není předurčenost

vektory teprve vymezují budují cestu

Soustruh pracuje zevnitř

nezbytnost je posvěcení

Klondajk

vykolíkování

byť šlo o chybu

nebo přímo o omyl

         Dřevo si přibližuje cirkulárku

         otočně nepřátelské slunce

dělnost

Schopnost, ochota

podělit se o zkušenost

svoji, sdílet vžitky

úděl x prožitky, osudy druhých.

        A, často na úkor

sebe sama, brát na sebe

úděl zvěstitele

        nikoli tlumočníka

či předkladatele

ohníčky v očích

Můj Bože, jsi opravdu tak strašlivě opuštěný, o mě navíc opuštěnější než já, že už ani k sobě nepromlouváš?

– Zkomolená hůl; tou vodou?

Minulost nedávná,

pastviště hyen;

reziví v pantech hymen.

Uhrančivost přeběhlíků,

závod poběhlic.

                  7. 8. 03

Za koncem sil

proso nezasel

(Památce Jana Skácela)

„Koně se také střílejí“

29. 12. 01

 Mlýn vymletý

– ba, co dím –

vyžraný

zub času, stolička

[pra]věci řádu,

v pohybu, němé,

vyplňují se drtí

Drtí

Krvedým

                  13. 9. 03

Skoro dvacet let, co: skoro celý život snad doslova usilovat o doslovnost záměrně artikulovanou /jen ryzí valounky lze směnit, až dětinsky se jeho drží ta víra; a je v něm vlastně – a vlastnicky – takto dědičná/, aby pak.

Aby pak ne zpronevěřil se, ale začal se třást strachy o vyslovení toho, co nechce zakřiknout; a strachy před zamlčením něčeho schopného cosi zaříkávat.

Víra pověře předchází.

(někdy v době práce na svazku Těžítka, ta těžítka)

Vylučuje-li autenticita artikulovanost, jsem nejen bezvýhradně, ale náporně proti autenticitě. Jazyk má právo být konzervován, aby mohl být sdílen, byl sdělný /vnímatelný/ taky zpětně. Kontinuita jako nalézání předků, jako osvojení voleného rodokmene. Litera tvá, život běží.

(někdy v době práce na svazku Těžítka, ta těžítka)

Úplněk v novu

černá bota

Vítr liduprázdný si naděj zouvá

zoufá

Hvízdají hnízda

Roztančená nit

(stůl v Celetné ulici, 90. léta)

Z klasiků vrací se výsadně

jen k Raymondu Chandlerovi,

člověk ošlapek,

                  pozor však:

ošlapek vlastnoruční,

vlastního výsadního ksichtu.

7. 8. 03 Philipu Marlowovi

Z přelomu 60. a 70. let

Nejvýraznějšími mohutnostmi v dějinách umění (srv. oproti tomu militaria, vynálezy) – a zdá se, že jejich hustota a četnost se stupňují, což nemusí být úměrné optickému klamu celku – zdají se být ti, kteří přese všechno, přes oslnivost, dalekozrakost a podnětnost svého směřování: ztroskotali. Vinci, Rimbaud, Duchamp. Jsou to právě ony torzovitosti velkorysých rozmachů (nedokončené nikoli vlivem zásahů vnějších), ten ve své mlhavosti předvídatelný prázdný prostor, zámlky v odmlkách, je to možná právě ono, co svou inspirovatelností zpětně umocňuje mohutnost původní. Ta ukazuje, ale nechává jít.

Goethe, Tolstoj, konec konců Picasso – v jistém smyslu se ukazováčkem dotýkají stěny, kterou postavili.

Snad by bylo spravedlivé, aby každý, kdo v životě pokoušel slova a pero,

dostal v záhrobí příležitost a úkol vypsat podle pravdy a přímočaře (dar nutně vdechnutý záhrobím), proč nenapsal, co mohl či chtěl, co chtěl a mohl. Taková šance by byla zárukou fantastické a živoucí galerie proher soubojů se sebou samým i soubojů s vítězící životní silou vnější.

Láska tak závratná, že pokud druhý nesdílí její let, doléhá k němu jen občas a v chuchvalci výbuchu, podobně jako slýcháme nadzvukové letadlo.

O ráj jsme nebyli připraveni. Neboť je-li ráj skutečně rájem, musí být především celistvostí, musí být teď a tady. Snad právě jím jsme tolik oslněni, že jej nevidíme – podobně jako slunce.

Z rukopisných zápisků Petra Kabeše – při zachování veškerých jeho zdánlivých nedůsledností gramatických a interpunkčních – dvoustranu připravila Anna Kareninová.

Petr Kabeš, snad jeden z nejsložitějších soudobých českých básníků, by se letos 21. června dožil 65 let. Přesným komponováním jazyka („Přesnost je básnivost...“, zapsal si) proměňoval vyjádření v to, čemu říkal „ojádření“. Řídil jeden z legendárních literárních časopisů 60. let: Sešity (zastaveny 1969 – kniha jim věnovaná je již připravena k vydání). Podílel se na redigování samizdatových titulů a byl spoluautorem významného Slovníku českých spisovatelů (Toronto 1982). Jeho rodným městem jsou Pardubice: miloval je a připsal jim svou poslední vydanou knihu (Těžítka, ta těžítka, 2002). První sbírky vydal ještě jako student Vysoké školy ekonomické v 60. letech: Čáry na dlani (1961), Zahrady na boso (1963) a Mrtvá sezóna (1969). Po zákazu publikování na přelomu 60. a 70. let byl pozorovatelem počasí na hoře Milešovka v Českém středohoří. Tři roky zde (1975–1977) jsou pro něj velmi významné („Probíral jsem se živly a ony mnou...“). Po zostřeném zákazu (podpis Charty 77) musel odejít a pracoval jako studnař. V exilových nakladatelstvích a samizdatu vydal sbírky Odklad krajiny (1970), Obyvatelná těla (1974), Skanseny (1977), Pěší věc (1987). Na přelomu století uspořádal celé své dílo do čtyřsvazkového autorského souboru Pěší věc a jiné předpokoje (1998), Krátké letní procesy (1999), Kámen ze srdce (2000), Těžítka, ta těžítka (2002). Poslední sbírkou Petra Kabeše je Cash (2001). V roce 1995 mu byla udělena Cena Jaroslava Seiferta, v roce 2003 Státní cena za literaturu. Jeho poslední léta byla povlovným odcházením od života. Zemřel 9. června 2005.

Celý život si Petr Kabeš psal záznamy a vypisoval si z četby, či spíš vedl s četbou rozhovor. Dochoval se například jeho sešit velmi pomalu, čitelně vypsaných pasáží z Dantovy Božské komedie: nikoli citací, nýbrž dlouhých, ucelených zastavení, ze kterých vznikla svébytná skladba. Podobně si zaznamenával sdělení zaslechnutá u jiných či v sobě. Výňatky z jiných autorů jsou u Petra Kabeše součástí jeho autentického díla. Takto je komponována i celá jedna sbírka: Těžítka.

V obdobích samoty či oddálení vznikaly delší záznamy, ve kterých si ozřejmoval cestu. Takto se sebou vedl úvahy po zákazu publikování, kdy byly zastaveny Sešity a kolem se vyprázdnilo. (Záznamy z tohoto období Petr Kabeš uchoval a jejich edici zvažoval.) Poslední léta znamenala osamění odchodu a jako by přidávala k ozřejmování někdejšímu druhý hlas. Záznamy z této doby jsou úsporné, ale i v té útržkovitosti dokládají hrdost, neochvějnost a vhled.

–ak–