„Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem,“ říká se hezky česky. Jenže i ten, kdo s vystrčením nosu z vlastního záhumenku čekal do května, přes něj pořádně dostal. A to nejen v Praze; někdy se totiž i při nevinných cestách za uměním přihodí, že jeden narazí na politiku. Nebo na strašidlo. V Evropě jich v poslední době obchází vícero. V evropském prostoru to houstne již dlouho a imigrantská jíška přestává být podružnou přísadou a leckomu začíná ta multikulturní kaše pomalu připomínat pohádku o nezastavitelném hrnečku. Vařečky, které míchají současnou evropskou politikou, se ovšem vyznačují nadmíru rozličnými libostmi. Někde je papiňák již pořádně přetlakovaný, takže například západní nizozemská fronta vyhlásila, že přistoupí ke zvýšení hrází. Na východě naopak panuje smělá odvaha, a tak na rozdíl od Čechů slovenští politici oznámili, že se vlka nebojí a levnou pracovní sílu, proudící již teď přes ostře sledované bašty EU z budoucích členských států, přijmou s otevřenou náručí. V centrálních evropských zemích přistupují k tomuto tématu po zkušenostech z moderní historie opatrně. V německé metropoli proto zvolili analytickou metodu a současné horké čekatele na členství v EU podrobili malé divadelní prověrce. Jedno z nejvýznamnějších berlínských divadel Schaubühne využilo svých možností doplnit veřejnou diskusi (vedenou ať už z pozic evropské humanitní vzdělanosti, unifikovaného diktátu přistěhovaleckých směrnic či zmíněného xenofobního naladění části „autentického“ obyvatelstva starého kontinentu) o alternativní divadelní modely neboli přímou akci realizovanou protagonisty dramatu, které organizátoři tamního každoročního festivalu současné dramatiky pojmenovali příznačně Fetiš Evropa. Na záludnou otázku, zda se vlastně máme mimo rovinu ekonomického slaďování a politických proklamací u nás v Evropě o čem bavit, tentokrát neodpovídali pouze politologové, ale i studenti divadelních škol. Byli z Berlína, Sofie a Bukurešti a nebáli se jít s kůží na trh. Na scéně předvedli realitě nepříliš vzdálený obraz jakési utopicky sjednocené evropské Babylonie, kde mládež dobrovolně a chladně přistupuje na rizika vzájemných nedorozumění; hlavně, že k tomu zní americký a italský pop. A přestože začínající evropští divadelníci často opakovali pouze klišé, jako například onen rumunský mladík, který srdceryvně přesvědčoval německé publikum, že luxusní mobilní telefon a MP3 přehrávač si skutečně zakoupil za výplatu z brigády, byla to klišé skutečně existující, jimiž se u nás v Evropě navzájem stále ještě strašíme. A to navzdory tomu, že k sobě máme nesrovnatelně blíže než k obyvatelům z ostatních kontinentů.
K těm mají z Evropy tradičně krátkou cestu Španělé. Na první pohled by se zdálo, že právě ona typická, lehce exotická chuť jižní Evropy se suverénně zakládá na směsici evropských, latinskoamerických a afrických vlivů. Jenže i na Iberském poloostrově přestává být tato kompozice v poslední době obecně stravitelná. Střípky starorůžově sladkých časů kulturní tolerance lze tedy i zde snad najít ještě alespoň ve sportu, reklamě – a na divadle. Brazilský Ronaldinho se nedávno za jednotného povzbuzování španělského publika všech barev se svým barcelonským klubem všech barev prokopal na první místo v Lize mistrů a současně na první místo na globálním menu reklamních spotů. I ve španělské Valencii se – tentokrát na prknech místního univerzitního divadla – představil mezinárodní tým, doplněný o posily z Chile a Ghany. Ve své kolektivní inscenaci se podobně jako Rumuni, Bulhaři a Němci v berlínském projektu pokoušeli valencijští divadelníci nahlodávat stereotypy nabalené na široce pojaté téma hranice. A přiznejme si, že jistě nejen život ve Valencii přináší každodenní paradoxy, charakterizované honičkou za laciným zbožím Made in China, doprovázenou výroky „Go home!“ (rozuměj: Go home, Kačere Donalde, Barbie, Poláku, Rusáku, negře, rudochu, španělskej kolonialisto, japonskej zmetku či kdokoli další dle vašeho osobního výběru). Abeceda o složitosti lidské identity, kterou v inscenaci, trefně pojmenované Roztáhni nohy, srdce, mezinárodní soubor zopakoval, je prostá: „Umírám touhou říci vám, že už nesnesu, jak pokaždé, když vám oznámím, že jsem z Chile, díváte se na mne s výrazem lítosti, jako bych měla Pinocheta přilepeného k zadku. Umírám touhou říci vám, že ne my všichni Afričané tančíme rituální tance… Protože můj domov, to je mé tělo.“ Poté, co jsem po tisícovce kilometrů ujetých napříč jarní Evropou vrátila své tělo do České republiky, mi nezbývá než přát si, aby ani můj domov nebyl ve svém vnímání okolního světa jen modrý, rudý nebo zelený, ale barevný jako pozůstatky evropské přírody, které nám mezitím konečně rozkvetly.
Martina Černá, Berlín a Valencie