Michael White
Machiavelli – nepochopený muž
BB art 2006, 294 s.
Machiavelismus patří do sbírky floskulí, šířících se jako jazyková pandemie, která má na svědomí nepochopení toho, co mělo být touto frází označeno. Machiavelli je skutečně nepochopený muž. Na jedné straně vychází Vladař a další (dnes bychom řekli) politologická pojednání tohoto Florenťana, který byl neúspěšný v politice, ale úspěšný v politickém diskursu, na straně druhé se jeho jménem označuje křivost politikových úmyslů i všechny další atributy politické nekorektnosti. Michael White si stanovil za cíl sejmout machiavelistické opovržení ze zad bystrého analytika, jemuž je údělem být vinětou a nečteným klasikem zároveň. Vždyť kdo zná jeho maximy z Vladaře či z Rozprav, z Úvah o vládnutí a vojenství, jež jsou stále tak aktuální? White se rozhodl přiblížit Machiavelliho prostřednictvím zbeletrizovaného životopisu, takže může zaujmout širší čtenářstvo. Ostatně autor ani nepředstírá, že jde o politologický rozbor. Pokusil se spíše evokovat atmosféru doby, v níž Machiavelli žil, a současně dává najevo, na čí straně bije jeho autorské srdce. Je to kniha pro ty, kdo nejsou seznámeni s Machiavelliho dílem, a může jim otevřít oči pro další kroky na poli „machiavelologie“. Kdyby nic jiného a machiavelismus by jako nálepka pro úskočný styl politiky zmizel, byl by záměr publikace naplněn víc než dostatečně. Ostatně, jak Machiavelli řekl: „O vhodné záminky není nikdy nouze.“
Michal Janata
Frank Tashlin
Medvěd, který nebyl
Přeložili Tereza Horvathová a Jiří Dvořák
Baobab 2006, 64 s.
V edici Lemur mají vycházet „moderní ilustrované knížky z 20. století“. Autor té první byl v polovině minulého století především scenáristou, který spolupracoval na filmech Laurela a Hardyho, bratří Marxů nebo kreslených skečích Looney Tunes. V této knížce se medvěd uloží k zimnímu spánku v jeskyni uprostřed přírody, se zimou však přijdou dělníci a okolí jeskyně promění v továrnu. Když se pak medvěd probudí, není schopen mistrovi v továrně vysvětlit, že není „hlupák, který by se měl oholit a který nosí kožich“. Následuje cesta od jednoho nadřízeného k druhému (vyšší post zdůrazňuje rostoucí počet sekretářek, telefonů nebo prostoru kanceláře), přičemž medvěd se stále snaží obhájit, že je medvědem. Kde by se však vzal medvěd v továrně, že?! A protože medvěd nechce připustit, že se opravdu jen zapomněl oholit a svléct z kožichu, odveze ho prezident firmy do cirkusu a do zoo, aby mu ostatní medvědi potvrdili, že medvědem není. Medvěd má ale být v kleci, že?! Takže ani u vlastního druhu medvěd neuspěje, a tak se stává dělníkem v továrně… Příběh doplňují Tashlinovy perokresby, připomínající ty od Josefa Čapka, a čtenáře tak ovane nostalgie poetiky předválečných let. V knize není příliš mnoho textu, a může tedy oslovit začínající čtenáře, popřípadě rodiče, kteří jí budou listovat s malými nečtenáři. To, že je děj předvídatelný a některé pasáže se několikrát opakují, zas tolik nevadí…
Jiří G. Růžička
Gabriel García Márquez
Všechna špína světa
Přeložil Vladimír Medek
Odeon 2006, 112 s.
Po padesáti letech od původního vydání se v českém jazyce objevila Márquezova prvotina La hojarasca (1955). Doba děje útlého románu je přesně určena: mezi druhou a třetí hodinou odpoledne 12. září 1928. Vzpomínky tří vypravěčů se vracejí k událostem uplynulých pětadvaceti let, v nichž se proměňoval život ve městečku Macondo i v celé zemi. Mytické Macondo tu autor stvořil ovlivněn tvorbou mj. Williama Faulknera a tento vliv se projevuje i ve vypravěčské technice: děj vypráví starý plukovník, jeho dcera Isabel a její syn. Ve vnitřních monolozích je podána složitá rodinná historie, jakási „malá“ sága, jež je předobrazem pozdější „velké“ ságy v románu Sto roků samoty. Ten už zde předjímá nejen Macondo, ale i zmínka o plukovníkovi Aurelianu Buendíovi a také o větru, „jenž vymaže ze zemského povrchu celé Macondo“. Autor zde také odkazuje k mýtu: inspiroval se Sofoklovou Antigonou. Obyvatelé městečka nechtějí dovolit pohřbít lékaře-sebevraha, protože před lety při pouličních bouřích odmítl ošetřit jejich raněné. Záhadný doktor (jehož tajuplnost není zcela objasněna) se těšil nevysvětlitelné přízni starého plukovníka, a tak jen díky jeho umíněnosti a autoritě může být nakonec, navzdory všem, pochován. Svědky plukovníkovy snahy jsou jeho dcera a vnuk. Jejich pohled na minulé i současné události je rozdílný a umocňuje zážitek z četby knihy, která je předstupněm k pozdějším vrcholným dílům.
Milan Valden
Louny
Editor Bohumír Roedl
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 442 s.
Monografická práce z edice Dějiny českých měst s předmluvou básníka Emila Juliše uvádí celistvý pohled na historii a současnost města Loun a okolí. Již v Julišově textu se nabízí otázka: kde se v Lounech vzal krokodýl? Vykutal jsem odpověď: jde o krokodýla žerotínského, jenž se vyskytuje i ve městě Brně! V úvodním oddílu jsme seznámeni s přírodní tvářností Lounska, s jeho flórou, faunou a prehistorií. Následující kapitoly jsou detailně věnovány historii Loun od prvních písemných zmínek a vyobrazení. Z nich nejzajímavější je jistě veduta – panoramatický pohled na město z roku 1617. Je na ní nakreslen obecní pastýř se šalmají – ač později jeho dekorativní funkci převzal pocestný –, pod stromem ve stínu občerstvující se chlebem s tvarůžky a vínem v lahvici či kvasnicovým pivem v tykvici. Později ilustrátoři zvolili změnu stanoviště z vnějšího pohledu na rozlohu města, nahradivše jej pohledy do městských ulic. Dalším rozšířením byl vynález fotografie, zvláště momentní, která zachytila každodenní život měšťanů ve stafáži jejich města. Kniha Louny přináší archivní fotografie od 70. let předminulého století po dnešek. Zahrnuje i dobové fotografie z éry komunismu, které jsou svým syrovým realismem poměrně vzácné. Detailně je zpracován oddíl kulturní s medailony lounských rodáků.
Vilém Kozelka
Eleanora M. Woloy
Pes a lidská duše
Přeložila Gabriela Bachelová
Nakladatelství Tomáše Janečka 2005, 94 s.
Vzhledem k tomu, že Eleanora M. Woloyová je americká jungovská psychoanalytička, která při své praxi využívá přítomnosti psa, lze si představu o záběru této knížky – v originále vydané v roce 1990 – udělat poměrně snadno. Publikace má pět kapitol, přičemž první z nich je jakýmsi sebraným exkursem do počátků domestifikace tohoto druhu zvířat, druhá se snaží vyložit povahu vztahů člověka a psa a jejich typy z hlediska psychologie (tu bych doporučila každému majiteli psa: citové vazby člověka ke psu různě zastupují vztahy v rodině, ale i nevědomou touhu po znovunalezení takzvané velké matky) a třetí sleduje symboliku psa v lidské mytologii (zajímavé je, že v interpretaci psa najdeme dvojí tendenci – byl symbolem života i smrti). Ve druhé části knihy se autorka konečně dostává ke své práci, když popíše několik snů svých pacientů, v nichž vystupuje pes, a poté je vyloží – všechny (i k nim přičleněné analýzy her v písku) vycházejí ve prospěch psa jako někoho, kdo lidské duši rozumí a na nějž zase zpětně lidská duše takříkajíc slyší. A tak jej vlastně nakonec, v páté kapitole, vykládá i jungovská psychologie, která psa dnes již běžně chápe jako duchovního vůdce člověka a jako někoho, od něhož se člověk má ještě hodně co učit.
Lenka Jungmannová
Hana Slavíčková, Petr Joza
Děčín
Paseka 2005, 84 s., obrazová příloha
Město Děčín je východiskem do krajinářsky a turisticky významné oblasti Českosaského Švýcarska, Pravčické brány a středního Polabí. Monografie z cyklu Zmizelé Čechy přináší přehled dějin Děčína od prehistorických dob do současnosti. Vyznavačům romantických putování po vlastech českých, moravských a slezských poslouží jako nedocenitelná součást knihovničky i vkusná rukověť do vandrovního sáčku. Textová část obsahuje historický popis postupného formování města Děčína ve středověku v epoše přemyslovského státu, předěl v době panování habsburské dynastie a třicetileté války, změny v epoše osvícenské a nástup industriální doby k dnešku. Pro milovníky architektoniky měst je lahůdkou topografický popis členění Děčína v terénu. Rozsáhlá fotografická dokumentace – nejstarší publikovaná fotografie pochází z roku 1875, nejmladší 1975 – ilustruje tvářnost Děčína v průběhu času a je výzvou pro nadšené fotoamatéry současných dní k fotografování pohlednic dalším pokolením. Dalším rozšířením textové části jsou víc než obvykle detailní popisky fotografií, poznámkový aparát a reprodukce detailu dobové mapy. Říká se: Děčín jako na dlani – a je tomu tak, fotografie bez idylična vyzařují dobové ovzduší jako tragická scéna – automobilem projedete město natošup, ale pěšky v něm i jeden den má rozměr téměř věčnosti!
–vk–
T. G. Masaryk
Válka a revoluce 1914-1916
Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005
Třicátý svazek Spisů TGM obsahuje články, memoranda, přednášky a rozhovory, které napsal nebo poskytl Masaryk v prvních dvou letech světové války. Kniha podává plastický pohled na válečné dění, které mělo za následek rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa. Je vidět, jakou práci musel Masaryk jako zkušený politik a diplomat vykonat, aby došlo k prosazení požadavků malých národů, aby mohlo dojít i k potvrzení československé samostatnosti. Bylo třeba zajistit jednotný a obezřetný postup: jen tehdy mohla ožít „naše svatá věc“ – proti vší malichernosti a osobním předpojatostem. Masaryk zdůraznil nezbytnou oběť, kterou bude třeba přinést, aby se mohl položit základní kámen stavby naší samostatnosti a svobody: jen tak jsme mohli obstát „v zápase s Germánstvem“. Vytváření legií tedy bylo nezbytným požadavkem, z něhož mohla vzkvést naděje na lepší budoucnost. Zároveň začal Masaryk vytvářet program pro náš budoucí život, pro jeho smysl: byla jím česká reformace, Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, jak vyjádřil ve své řeči u příležitosti Husovy oslavy v Ženevě v červenci 1915. Tak vůdce odboje vtělil do našeho národního ideálu bratrskou humanitu, která stojí odhodlaně v poznané pravdě a neváhá proti násilí „bránit se i železem“. Naše obrození tak Masaryk spjal s opakováním prvků husitské reformace, vyzdvihl její humanismus v hledání lidství.
Jiří Olšovský
Didier Daeninckx
Itinéraire d’un salaud ordinaire
Gallimard 2006, 320 s.
Už v jedné ze svých prvních knih psal Daeninckx o „kancelářských“ zločinech: o situacích, kdy se mocný úředník se svým všemocným razítkem dopouští bezpráví. Často tak činí bez znalosti faktů a aniž by přišel do styku s tím, na kom se podepsal. Nejnovější autorův román rozvíjí tento námět dál: kancelářské zločiny se konkretizují, do příběhů vstupují i lidé, kteří jsou na posledním místě řetězce – ve styku s oběťmi. A oproti vrchnosti, jíž činí potěšení rozhodovat, tihle podřízení „jen“ plní rozkazy. I ti nejhorší z nich jako by zločiny páchali jaksi nevinně: jejich chybou je jen to, že patří k nejpilnějším a nejhorlivějším. Mezi ně se řadí i hrdina knihy, obyčejný lump Clément Duprest. Po studiích práv nastupuje roku 1942 k policii. Stane se jedním z těch, kterým svědomí nebrání stát se nástrojem vykonávané profese, naslouchat příkazům jim naopak dělá radost. Duprest se plně realizuje ve službě ideologické propagandě, mezi jeho úkoly figurují monstrózní případy jako porušování osobní svobody či maskování vražd. Přesto však nejde o postavu čistě antipatickou: jeho postoj ke světu se vždy dá ospravedlnit složitým dětstvím, nepovedeným manželstvím nebo tím, že jde o člověka založením poslušného. Duprestův příběh sledujeme až do 80. let, a autor připomíná nedávnou historii a politické události a aféry, což je vedle trochu schematické hlavní linky příběhu pro knihu cenným doplňkem.
Jovanka Šotolová