„Co to bylo za ránu, kdo nám to sem z dálky spad/ černý oči, černý tělo, to není můj kamarád. (...) Morálku maj jinou/ vychování taky/ jak my nikdy nebudou/ nevěř na zázraky.“ Tolik nepokrytě rasistický text skupiny Orlík, jejíž zpěvák Daniel Landa dnes ve spolupráci s benediktinským arciopatstvím pořádá benefiční koncert na břevnovské Markétě. Výtěžek přijde na vybudování dětského hřiště na Vyšehradě. Člověk mívá krátkou paměť, ale na některé věci by se zapomínat nemělo. Jako dnes si vybavuji pocit úzkosti a ohrožení, když se zpoza rohu houpavým krokem vynořila partička oholených mladíků v bagančatech a zeleném bombru. V lepším případě se setkání odbylo nadávkou typu „ty svině anarchistická!“, v horším někdo z oholenců vystartoval a člověk musel vzít nohy na ramena. A bylo proč. Zaváhání často znamenalo pár přes hubu, jednoho mého kamaráda dokonce stálo život. Desky Daniela Landy a Davida Matáska se prodávaly po statisících a oba zpěváci byli počátkem devadesátých let skutečnými hvězdami, které se zfanatizovaní rasističtí výrostci snažili napodobovat v myšlení i v činech. Jejich nepřímá odpovědnost za spáchané násilnosti, třebaže právně těžko dokazatelná, je nabíledni. Jistě, každý má právo svých činů litovat. Ale ze strany Daniela Landy jsem žádnou zvláštní lítost nezaznamenal. V určitou chvíli se, pravda, od skinheadů distancoval – ale to takový Eichmann zkoušel také. Arciopat břevnovského kláštera jistě dobře tuší, že skutečné pokání by měla provázet usebranost a skromnost v činech, a také to, že odpuštění by nemělo být zaměňováno se slabostí – s tím by jistě souhlasil i jeho předchůdce Anastáz Opasek. Konverze nekonverze, Landovo pompézní kázání zástupům na mě nepůsobí důvěryhodně a jednání benediktinů – stejně jako biskupa Václava Malého, který Landovu řádu Ordo Lumen Templi před časem poskytl baziliku sv. Jiří – považuji za politováníhodný omyl.
Jan Machonin
Zatímco ze schůzky deseti asociací filmových profesionálů vzešlo poměrně krotké prohlášení, že ministr Jandák zradil český film, když před novým hlasováním o novele zákona o státním fondu kinematografie řekl, že „už mu je to jedno“, studenti FAMU se pustili do ostřejších protestů. Na budovu paláce Lažanských v Praze, kde FAMU sídlí, vyvěsili minulý čtvrtek transparenty s nápisem: „Na prodej! Zn.: Levně,“ spolu s telefonními čísly. Jedno z nich je číslo Jandákova mobilu (602255154), druhé vede na stůl prezidenta Klause (224372283). Z reproduktorů zněly pohřební písně a pedagog Vít Janeček vytáhl na stožár černou vlajku. Mluvčí protestů Radovan Síbrt přečetl z balkonu výzvu, aby politické strany zřetelně definovaly svůj postoj ke kultuře a zejména k filmu. Pak studenti vylepili na chodník portréty prezidenta -- k pošlapání. Tím měly protesty skončit. Jenomže na výzvu adresovanou všem největším stranám kromě komunistů neobdrželi žádnou reakci, a tak se chystají v protestech pokračovat. „Chceme, aby jasně řekli, jestli stát bude film podporovat, a jak.“ Nikdo se zatím k jasnému vyjádření nemá. Jaroslav Tvrdík, který prý požadoval okamžité sundání transparentů, vzkázal, že bojují proti svému jedinému spojenci. Proč se skupina poslanců ČSSD před hlasováním o zákonu vzdálila z jednacího sálu, však nikdo neví. Studenti za tím vidí tlak komerčních televizí, které by podle novely musely do fondu odvádět tři procenta z výnosu reklamy.
Honza Šípek
Aby se neřeklo. Tak nějak to asi mysleli v české civilní rozvědce (ÚZSI), když se minulý týden začali chlubit na svém webu zveřejněním pramalé části digitalizovaných dokumentů komunistické rozvědky. Není se ale zase tolik čím chlubit a je na co se ptát. Proč právě teď? Nu, protože se blíží volby a jedním tématem je naše nedostatečné vyrovnání s minulostí. Rozvědka ukázala, že to pěkně srovnané má, nikdo ale neví, podle jakého vlastně pořádku. Z archivu vybrali pouhých a symbolických 1989 stránek a na zbývajících, podle kvalifikovaných odhadů 25 milionů stránek dokumentů nějak zapomněli. Proč vybrali právě jen tyto, se neví, anebo ví, ale neřekne. V sebeoslavném psaní o volně přístupné badatelně se na stránkách ÚZSI tvrdí, že ji využívá kdekdo, ale „zájem vědeckých pracovníků a soukromých badatelů byl překvapivě mnohem nižší, než by se z veřejně deklarovaného zájmu představitelů této specifické komunity o přístup k archiváliím bývalé StB dalo usuzovat“. Někteří badatelé se přesto slyšet nechali, ale ptají se na věci, na které se ptát nemají. Třeba na to, z jakých objektových či spisových fondů dokumenty zveřejněné na webu pocházejí. Kdo je třeba psal, v jakém kontextu vznikaly. Odpovědí archivu ÚZSI je ale věta: „Jsou to archiválie bez kontextu.“ Buď je tedy bez kontextu celý počin ÚZSI, nebo jde o kontext, jenž pochopení komunistické minulosti moc nepomáhá.
Lukáš Rychetský