„Paní ministryně, gratulujeme vám, že se vám opět podařilo spojit trůn a oltář.“ Tak začali rozhovor redaktoři týdeníku Der Spiegel s ministryní pro rodinu Ursulou von der Leyen (CDU). Článek, který rozhovor doplňuje, líčí situaci ve Spolkovém tiskovém centru, kam se von den Leyen po Velikonocích vydala oznámit vznik nového sdružení „Spolek pro výchovu“. Na založení spolku redaktoři neshledávali v podstatě nic závadného. Více jim vadilo, že ministryně vystoupila na veřejnosti v doprovodu berlínského kardinála Georga Sterzinského a evangelické biskupky Margot Käsmannové. Von den Leyen si tím, že se nechala vidět při oficiální příležitosti v přítomnosti předních duchovních dvou největších německých církví, zadělala na velké problémy. Oživila totiž otázku, do jaké míry je v Německu provedena odluka církve od státu.
Problematickým shledávali redaktoři Spiegelu také její přílišný důraz na křesťanský výklad spolkové ústavy. Von den Leyen se nechala slyšet, že „články ústavy shrnují v podstatě desatero přikázání. Křesťanské hodnoty, jako spolehlivost, pomoc bližnímu, respekt a spravedlnost, jsou základem naší společnosti.“ Zástupci církví byli prý podle očitých svědků na vrcholu blaha.
Učinit křesťanské hodnoty základem výchovy v Německu a více je přiblížit dětem je i cílem nově založeného spolku. Redaktoři kladou otázku, do jaké míry je možné sjednotit monopol křesťanství na určování společenských měřítek s maximou německé ústavy, jejíž výklady jednohlasně hovoří o nezbytné nutnosti „světonázorové neutrality“ státu. Důležitým momentem také bylo, že von den Leyen nepozvala ke společnému jednání o projektu zástupce židovství a islámu. Ti se z pochopitelných důvodů cítili dotčeni a starostlivě varovali před „přílišným soustředěním na jedno náboženství“ (předseda Centrální rady židovstva Kramer). Po kritice Ursula von der Leyen na otázku, zda by stejnou věc, tedy výstup s církevními hodnostáři, provedla ještě jednou, odpověděla kladně. To dodává podle slov redaktorů munici těm, kteří podobné tendence k posílení vlivu křesťanských církví ve veřejném životě vnímají jako povel k novému „Kulturkampfu“.
V pondělí 15. května uveřejnila komise složená z historiků, „opozičníků“ z bývalé NDR a zástupců muzeí dokument s doporučeními, kudy se mají ubírat cesty výzkumu komunistické Německé demokratické republiky. Mělo by se jednat o tři tematické okruhy: vládnutí – společnost – odpor, pozorování – pronásledování a konečně dělení – hranice. Dobrozdání však způsobilo, že se zainteresovaní rozdělili na dva tábory. Zatímco odborný tisk hodnotí návrhy komise jako brilantní, přiměřené a věcné, ozývají se především z řad bývalé opozice velmi kritické hlasy. Návrhy prý obsahují „státem předepsanou ostalgii“ („stesk po Východu“) a navíc nabádají k příliš jednostrannému přesunutí zájmu bádání na oběti represí. Tím se podle kritiků zabrání dostatečnému zpracování role těch, kteří se na represích aktivně podíleli, tedy především policejních orgánů a východoněmecké Státní bezpečnosti „Stasi“ s jejími spolupracovníky. Velmi živě se také diskutovalo o budoucnosti takzvaného Bithler-Behörde („Úřad Birthlerové“, pojmenovaný podle současné ředitelky), který spravuje a shromažďuje materiál právě ke Státní bezpečnosti a jehož akta mají být převedena pod správu Spolkového archivu. Deník Die Welt přináší rozhovor s vedoucím odborné komise, profesorem Martinem Sabrowem, který je současně ředitelem Institutu pro výzkum soudobých dějin v Postupimi.
Sabrow vnímá kritiku velmi klidně a poznamenává, že instinktivní reakce na jakékoliv reformy jsou zcela normální. Obzvláště v případech, když člověk shledá, že reformní návrhy nejsou potvrzením jeho pohledu na věc. O relativizaci činů těch, kteří se na represích podíleli, podle něj nemůže být řeči. Dle Sabrowa je naopak nebezpečná koncentrace pouze na „viníky“ a jejich využití jako „výkladového klíče“ k východoněmeckému režimu. Problém spočívá v tom, že německé dějepisectví připisuje „viníkům“ často schopnost jednat a vytvářet morální hodnoty zcela autonomně, tedy nezávisle na kontextu. A to právě podle Sabrowa v „rádobynormalitě“ německých diktatur nebylo vždy možné. Co se týče dalšího osudu Bithler-Behörde, podporuje Sabrow jeho existenci tak dlouho, „dokud si to politika, společnost a veřejné mínění přejí“. Úřad, který poskytuje přístup k materiálům Státní bezpečnosti a především jejích spolupracovníků, zůstává nadále „symbolem pokojné revoluce“ a také důkazem toho, jak se německá společnost vyrovnává se svou minulostí.
V německém tisku byla zveřejněna zpráva, že byli žurnalisté v zemi systematicky a dlouhodobě pod dohledem německé zpravodajské služby BND. Operace měla umožňovat stíhání případů „nežádoucí publicistiky“ a jejich prevenci. BND používala k úspěšnému dosažení vytyčeného cíle velmi „sofistikovaných“ metod, včetně prohledávání starého papíru v odpadkových kontejnerech u domů novinářů. Služba tak doufala, že na vyhozených popsaných listech najde důkazní materiál. Analýzu celé kauzy publikoval spolupracovník F.A.Z. Reinhard Müller.
Podivil se nad podobnými excesy v zemi, kde byl již v roce 1966 Nejvyšším soudem prohlášen „svobodný, veřejnou mocí neřízený a cenzuře nepodrobený tisk“ podstatným elementem svobodného státu. Stalo se tak po „Aféře Spiegel“, kdy byla redakce týdeníku Der Spiegel prohledána a jeho šéfredaktor Rudolf Augstein zadržen policií.
Ze současné kauzy podle novináře vyplývá, že někdo ze zpravodajských služeb jednal na vlastní pěst, a nikoliv z pověření státu, jak to zpravodajcům přísluší. Ti vůbec nemají do podobných záležitostí zasahovat, protože vznikne-li podezření na ohrožení vnitřní bezpečnosti státu, spadá případ do působnosti policie.
V reakci na zveřejněné informace požádal úřad kancléře BND, aby urychleně zaujala k případu stanovisko. F.A.Z. tvrdí, že není otázkou, „jestli bude někdo z BND propuštěn“, ale „kdo to bude a kdy se tak stane“. Narušená důvěra ve zpravodajskou službu se ovšem jen tak rychle neobnoví.
Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.