Vladimir Vysockij
Nepiju sám
Přeložil Milan Dvořák
Dokořán 2006, 88 s.
„Svět světem si dál bude stát, kdo se nepřidá, zlynčovat…“ křičí nesmiřitelný básník, anebo: „Leckterej moula se dodneška pro pravdu hádá, pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš, jistěže ve světě nakonec zvítězí pravda, ovšem až dokáže totéž, co dovede lež…“ To je Vladimir Vysockij, a pochopitelně mnohem víc. Vzdor, hněv, obžaloba, ale i stesk a rozčarování. Břitká ironie a inteligentní sarkasmus. Výjimečně jiskřička naděje, nikdy patos. V našich krajích bude pravděpodobně málo těch, kteří by nevěděli, že jde o ruského básníka, ale také herce a zejména písničkáře, kterého výraznou měrou pomohl dostat do obecného povědomí Jaromír Nohavica poté, co mnohé jeho texty zařadil do svého repertoáru. Už tenkrát šlo o překlady Milana Dvořáka, za které by se Vysockij mohl beze zbytku postavit. A tak není divu, že po nich sáhli i v nakladatelství Dokořán, kde vychází půvabná edice „mocca“, tedy malá, ale silná káva. Přesně to je také výbor Vysockého textů – stejně jako většina předchozích titulů, jejichž autorské spektrum je zdánlivě poněkud nesourodé, z pohledu zpět však pochopitelné a odpovídající danému záměru: Františkem Gellnerem a T. R. Fieldem počínaje a klasikou typu Erben nebo Havlíček Borovský konče. Nutno poznamenat, že k půvabu tohoto 16. svazku přispěla nemalou měrou i grafická úprava a adekvátní ilustrace Pavla Růta.
Magdalena Wagnerová
Romain Sardou
Odlesk boží slávy
Přeložila Danuše Navrátilová
Argo 2005, 390 s.
Knižní trend, jak se zdá, velí i nakladatelům, kteří jinak na mínění většinové čtenářské obce příliš nedají. S knihami, o nichž vám knihkupec řekne, že mají blízko k bestselleru Šifra mistra Leonarda, jako by se roztrhl pytel. Dokonce už i v kultivovaném internetovém obchodu kosmas.cz radí, které knihy by měli číst ti, co zřejmě s čtením začali jen díky Danu Brownovi. Nepřekvapí tedy, že vydávání této produkce se nevyhnulo ani nakladatelství Argo, které přišlo s románem Odlesk boží slávy, jenž vpravdě nenásilnou formou líčí hledání tajuplného předmětu, kterým pro jednou není svatý grál, ale milník krále Šalamouna, který nedokáže nic menšího než vlastně všechno, co vás napadne. Nechybějí nepostradatelní templáři (pokolikáté už?), křížové výpravy a vše prostupující dotek tajemna. Kniha má podtitul „román o času“, s čímž zřejmě souvisí i vzájemně se proplétající časové roviny, které jednou líčí křižáckou výpravu v 11. století a podruhé v době vzdálené budoucnosti za pomoci sci-fi atributů, jako jsou vesmírné lodě, laser, antigravitace atd. Kniha je to ale naivní a spíše nežli označení sci-fi nebo historický román by jí slušelo umístění v dětské knižnici KOD. Občas připomíná psanou obdobu Hvězdných válek a v těch nejlepších momentech dobrodružný román, který v dětství možná nedá spát, ale v dospělosti u něj usnete zaručeně.
Lukáš Rychetský
Peter Ackroyd
Fiktivní deník Oscara Wildea
Přeložila Eva Veselá
ORSINI 2006, 232 s.
Britský spisovatel Peter Ackroyd píše romány inspirované historií či známými osobnostmi a kvalitní životopisy či kulturní dějiny, z nichž česky vyšly např. knihy Blake a Londýn – biografie. Román Fiktivní deník Oscara Wildea z roku 1983 byl oceněn Cenou W. S. Maughama. Ackroydovi se v něm podařilo napodobit nejen Wildeův styl, ale také proniknout do jeho myšlení a života. Zvolil k tomu formu spisovatelova deníku, jak napovídá i trefný (ale poněkud zbytečně doslovný) český název (v originále se román jmenuje The Last Testament of Oscar Wilde). Ackroydův Wilde si píše deník v posledních týdnech svého života v pařížském exilu, přesněji od 9. srpna do 24. listopadu roku 1900 (zemřel o šest dní později). Popisuje nejen svůj každodenní nelehký život v tomto období chudoby a zhoršující se nemoci, ale ohlíží se i za jeho klíčovými okamžiky, láskami, díly, skandály, úspěchy i pády. Vše popisuje tak, jak je pro něj typické: tedy se smyslem pro ironii, sebeironii a paradox, se šarmem a vtipem a bez hořkosti či sebelítosti, byť by k ní měl občas jistě i důvod. Autorovi se podařilo sestoupit hluboko do jednoho lidského osudu a daří se mu vyvolat dojem, že autorem deníku je opravdu Wilde. Po jeho přečtení možná někdo sáhne i po Wildeových dílech. K tomu přispívá i český překlad a vkusně vypravená kniha z nově vzniklého nakladatelství.
Milan Valden
Jiří Rulf
Srdce metronomu
Host 2005, 240 s.
Jiří Rulf dobývá svůj výraz z jakéhosi černého, těžkého a neopracovaného kamene, z rozpomínání na rušivé významy, které vstoupily do cesty uskupením tvarů – v bolestivém procesu konfrontace s realitou vypadá poezie jako něco směšně nedostačivého (báseň je „stín/ jehož se snadno zbavíš, stačí/ jen přišlápnout nohou“) a básník se jako Sisyfos dere „stále jen ze sebe k sobě“. Bytí tu sestává z událostí, neustálého vrůstání do světa a jeho zabydlování, ale veškerá civilnost a vezdejšina je lemována tíhou a otázkami, prošitá zprostředkovaností, iluzemi a mytologickými pozůstatky. Rulfův povýtce prozaizovaný verš je neohebný, drsně sukovitý, úsečný, artikulující poznání, že i anděl je „zklamán z toho,/ že zespodu jeví se všechno jinak“. Nevyjádřitelnost podstatného přivádí i rezignaci na pojetí básníka jako středu světa – všechno běží bez ohledu na jeho já s udivující necitelností, umělá a sentimentální krása si nezaslouží důvěru, ale je tu přesto záhadné cosi v nás, jež na vteřinu zastavuje setrvačné soukolí, pudí nás k zaujetí jedinečné perspektivy a místa, kam patříme. Výbor ze šesti Rulfových sbírek doslovuje Pavel Janáček v citlivé, zaujaté a autorovi kongeniální studii.
Jiří Zizler
Lukáš Fibrich
Mourrison – hrdina bez bázně a… honey?
BB art 2006, 144 s.
Časopis ABC se stal v sedmdesátých a osmdesátých letech základnou kvalitního, nebo alespoň zábavného českého komiksu pro dětské čtenáře. V letech devadesátých se mu však na tradici příliš navázat nepodařilo, a tak se jedním z nejúspěšnějších komiksů v „ábíčku“ stal strip s kocourem Mourrisonem. V této postavě se odráží nejen jiný úspěšný kocour, Garfield, ale také postavy superhrdinského komiksu, i když jen na první pohled. Mourrison má sice slušivý obleček batmanovského střihu, nikdy se však do žádného většího dobrodružství nepouští a ke štěstí mu stačí koketování s ostatními kočkami a filosofování o lecčems. V jednotlivých příbězích se pak odráží svět dnešní mládeže – mobily, reality show, reklama, móda – to vše je propojeno s všudypřítomnými anglismy. Přes počáteční skepsi musím po přečtení knižního vydání těchto stripů přiznat, že jsem se občas docela bavil. Kreslíř a scenárista Lukáš Fibrich si často hraje s jazykem a někdy využívá samo komiksové médium jako cíl pro pointu – jednou je Mourrisonovi špatně a příčinou se ukáže být to, že ho jeho autor zapomněl vybarvit, jednou ho tíží, zda se tiskárně podaří barevný soutisk (na dalším obrázku se samozřejmě nepodaří). Barvami hýřící kresba mi ale k srdci nijak nepřirostla. Kocour Mourrison asi starší čtenáře neosloví, pro dospívající však může být zábavnou sebereflexí, tedy pokud pro ně nebude už moc out.
Jiří G. Růžička
Bohuš Tomsa
Kapitoly z dějin filozofie práva a státu
Karolinum 2005, 276 s.
Spis Bohuše Tomsy, psaný v letech 1950 až 1956, v době, kdy autor odešel z Právnické fakulty UK, byl v prosinci 1956 po takzvaných maďarských událostech důvodem jeho zatčení. Kromě autora bylo vyslýcháno i několik účastníků jeho bytových seminářů. Jeden z posluchačů větší část Tomsova rukopisu přepsal na stroji. Rukopis mu byl zabaven a po dvanáct let zadržován v archivu ministerstva vnitra. V procesu, který následoval a v němž byl prof. Tomsa obviněn ze zločinu podvracení republiky, byl 28. 5. 1957 posléze vynesen osvobozující rozsudek, neboť přes prokázané nepřátelství k socialistickému zřízení nebyla nepřátelská činnost toho druhu, aby byla naplněna skutková podstata příslušného paragrafu trestního zákona. Rukopis nicméně nebyl vrácen a o dva roky později byl výrokem soudu pravomocně zabaven až do autorovy rehabilitace v roce 1968. Autor umírá ve stísněných hmotných poměrech v roce 1977 a tehdy stopa rukopisu znovu mizí. Kdo by se v atmosféře honby na chartisty staral o dílo filosofa? Až devadesátá léta vyvolala potřebu sebereflexe akademické obce Právnické fakulty Karlovy univerzity.
Dušan Straňák
Jaromír Čelakovský
Moje zápisky 1871–1914
Skriptorium 2004, 438 s.
Zápisky Jaromíra Čelakovského, právního historika, archiváře, politika a syna Františka Ladislava Čelakovského, zaujmou nejednoho historika či laika, který se věnuje době rakousko-uherské. Čelakovský v nich glosuje tehdejší kulturu, svět vzdělanecké elity, střípky z národního života a události v říšské radě, jíž byl členem. Líčí v nich svůj osobní vztah k vrcholným osobnostem tehdejší české vědecké i společenské elity (například K. Kramář, T. G. Masaryk) a stejně tak svůj osobní každodenní život (manželství s Marií Holou, reakci na předčasnou smrt dvou dcer) a cesty po Evropě – nejčastěji k Baltskému či Jaderskému moři. Zajímavá je například kritika fungování Národního muzea z roku 1914 nebo negativní hodnocení odstoupení Antonína Rezka z ministerského postu v roce 1903. Posledních patnáct let je v knize popsáno nejintenzivněji a velmi komplexně, a tak podávají plastický obraz své doby. Vystupují v nich autorovi přátelé z let gymnaziálních – J. V. Sládek či hrabě Václav Kounic, Čelakovský vzpomíná na své předchozí působení v Národních listech a také na úspěšnou kariéru na Pražské univerzitě. Zápiskům předchází obsáhlá studie Luboše Velka, který je také společně se svou ženou Alicí edičně připravil. Pečlivě je odvedený poznámkový aparát, kde jsou nastíněny dnes již zapomenuté události.
Ivan Malý
Michal Novotný
Zákulisí slov do třetice
Motto 2006, 194 s.
Zábavná věda o původu slov – etymologie, kterou Michal Novotný už ve třetím díle přednáší vtipně a se zaujatostí. Jenže ouha! – nikde ani sloupek o autorovi, nikde ani průvodní slovo, kniha jakoby spadlá z nebe! Ale to je výhrada poslední, je to betálne čtivo. V porovnání s Patrikem Ouředníkem a jeho Šmírbuchem, podávajícím výčet slangových výrazů, je Novotného kniha detailní, zabývá se slovy běžné slovní zásoby – původními, jejichž význam byl pozakryt, i méně běžnými slovy přejatými. Zakaboňte se mermomocí jako přehršel kakabusů, kopejte si a lebeďte, karikatury hokuspokusů! Jednoduše to bude recese, hýřivý chaos a kalvárie, haluznou zazní brusle nonplusultra prchlivých padouchů ve spektakulární šaškárně. Jak vidno, Zákulisí do třetice nabízí prostředky ke hře se slovy – ale to není všechno: ke každému heslu je přiřazena stručná etymologie a historické poznámky, až člověk žasne, co to vlastně říká. Autorovi se zdařil slovníkový doplněk knihy Chrám a tvrz nestora populární etymologie Pavla Eisnera. Což je všechno hezké, onde autor hřeší na svůj obor: jeho kniha je akademicky scholastická, beze slov ze živoucí mluvy: co love, diliňo, mulo – slova z romštiny, co dialekty severočeský, slezský, slovácký? Za určitých okolností je výběr náplně slovníku příznačný.
Vilém Kozelka
Judith Herrinová
Ženy v purpuru
Mladá fronta 2005, 352 s., obr. příl.
Ačkoli právní konstituce demokracie a občanství byla ustanovena králem Théseem v mytických Athénách, téměř je nevidět. Zbujnělá stranická administrativa občany ždíme, na Ostrově svobody je zavírá za katr, v Zemi demokracie nechává původní obyvatele kontinentu houževnatět v pouštích a mrazivých velehorách, případně pobřežních močálech a slumech, a v „lidových demokraciích“ se k nim chová jako k nepohodlné zvěři. Vypadá to tak, že je tam v podstatě nejlíp. Kniha Judith Herrinové ukazuje historii a vztahy v císařské Byzanci časného středověku a mocenskou roli žen v tehdejším typu státu. V zásadě můžeme jenom smeknout – ženy v Byzanci se prosazovaly vůči nejtěžší konkurenci mocenské, úřední a náboženské, a přestože měly pouze vzdělání praktické, neboť školy jim byly odepřeny, udržovaly společenské dobro a řád. Rozpor dospíval až do stupně, kdy byly mnohdy nuceny vydávat se za muže – jako svaté Eufrosyné, Eugenie nebo Pelagie. Císařské ženství reprezentovaly panovnice Irena, Eufrosyné, Theodora, Verina či Pulcherie, které vnášely do státního kultu ženský lidský rozměr; činily tak obtížné proporce života snesitelnými v rámci sociálního pokroku. Knihu Ženy v purpuru doporučuji všem přátelům žen a zájemcům o poznání skutečné podstaty společenského dění a historie.
–vk–
Lídia Guerreiro Jorge
O Vale da Paixăo
Publ. Dom Quixote 1998, 241 s.
Lídia Jorge využila fenomén poválečné portugalské hospodářské emigrace k tomu, aby podložila výpověď o hledání vlastní identity. V soužití a střetech mezi generacemi se děti vymezují vůči rodičům ve dvou odlišných situacích. Nejprve to je vzpoura syna proti svazující přítomnosti dominantního otce, v další generaci touha dcery vyrovnat se s otcem, který byl po většinu jejího života jen abstraktní postavou, poskládanou z rozporuplných příběhů, které jí o něm vyprávěli druzí. Dějištěm románu je venkovský statek, jemuž nekompromisně vládne otec Francisco Dias, jeho svět se řídí několika jasnými pravidly, která musí respektovat i ostatní. V rutině každodenní dřiny spolu lidé hovoří jen velmi málo, a tak je charakterizují spíš pohyby, gesta a kroky. Rozhodný a pevný krok Franciska Diase kontrastuje s nepravidelnými kročeji nejstaršího syna, mrzáka Custódia, a ležérním krokem nejmladšího Waltera, který se otci jako první vzepře a opustí rodný dům. V žádném případě však nejde o šablonovité vykreslení lidských typů. Despotický otec je současně mužem, který se nezříká odpovědnosti za svá rozhodnutí a posléze i za činy nejmladšího syna, jemuž naopak vědomí odpovědnosti chybí. Po dočtení závěrečné kapitoly si člověk uvědomí, jak nespravedlivě odsuzoval činy některých postav, a má chuť využít privilegia, které kniha dává: vrátit se na začátek a vidět jednotlivé postavy chápavějšíma očima.
Lada Weissová