Začal Festival spisovatelů Praha a Michael March, jeho prezident, zakladatel a americký básník žijící v Praze, zavřel oči. Dělá to tak každý rok, již šestnáct let. Tak dlouhou má pražské setkání literátů z různých zemí tradici a tak dlouho již tento muž musí přivírat oči před všemi nepěknostmi světa, aby se mohl soustředit na sílu myšlenek přivážených do srdce Evropy. Návštěvníkovi pořadů festivalu se může zdát, že pořadatel mhouří oči i nad tím, jak málo lidí jeho program přilákal. Zdálo by se, že záměrem pořadatelů mezinárodního festivalu spisovatelů by mělo být vyhledat takové osobnosti a témata, jež by zaujala i širší veřejnost. K tomu patří vedle kvalitního výběru hostů – nic proti africkému nobelistovi Soyinkovi, ten ale přijel jen na zahájení festivalu a pak už program závisel na jeho méně slavných kolezích – také jistá, alespoň předstíraná míra profesionality. Úvodní galavečer, na který stálo vstupné 300 korun, letos opět začal s dvacetiminutovým zpožděním, během něhož hosty k sedadlům uváděla sama viceprezidentka festivalu a manželka zasněného prezidenta-básníka. Lidé si ze začátku neuměli poradit se sluchátky, časem se to sice naučili, ale sluchátka ani tlumočníka zase nedostali hosté – zástupce oceňovaného sponzora a umělec, který vytvořil pro sponzora dílo. Pomineme-li zajímavost, že hoteliér dostává cenu Rytíř kultury, byla situace na jevišti při předávání cen jedním z nejtrapnějších okamžiků festivalu. Po přetahování prezidenta a viceprezidentky o slovo mohl Olbram Zoubek při předávání svého bronzového Zrození jezerní panny řediteli hotelu gratulovat. Rakušan Zoubkovi nerozuměl, ale poděkoval, Zoubek Rakušanovi taky nerozuměl a také poděkoval. Taková a mnohé podobné situace, které se na festivalu dějí, mohly být roztomilé v prvních měsících roku 1990, ale kulturní akce s tak dlouhou tradicí a s finanční podporou města i státu by si už neměla hrát na to, že vše vzniká na koleně a že básníci jsou roztržití, takže když se sem tam nějaký program o hodinu či pár hodin posune, nikomu to nevadí. Vždyť všichni jsou rádi, že tu festival vůbec máme.
Terezie Sladká
V březnu letošního roku poslalo osm z devíti vedoucích oddělení v Krajské knihovně Vysočina v Havlíčkově Brodě dopis hejtmanovi, v němž si stěžovali na špatné vedení knihovny jejím ředitelem, Tomášem Gecem. Poukazovali například na to, že není schopen „kolektivního řešení problémů“, nebo na „náznaky diskriminace pracovníků z hlediska stavu, pohlaví, věku a místní příslušnosti“. Co je na tom pravdy, měl za úkol prošetřit vedoucí odboru kultury a památkové péče v Krajském úřadu Kraje Vysočina Horymír Kubíček. Na schůzce s dalšími zaměstnanci knihovny se pak k podpoře svých vedoucích přihlásilo i 18 z celkem 25 zaměstnanců. Nicméně Tomáš Gec na závěr šetření nepočkal a vzal situaci pevně do svých rukou – 4 vedoucí propustil pro nadbytečnost, 3 odvolal z funkce a správci sítě odebral osobní ohodnocení. Spolu se svou zástupkyní se tak stal neomezeným vládcem knihovny a své kroky ospravedlňuje jako nezbytné. Z ušetřených peněz slibuje spuštění on-line služeb poskytovaných na webu, digitalizaci fondů knihovny nebo dokonce rozšíření nabídky o „žádané fondy typu DVD nosičů“. Je s podivem, že takto zásadní restrukturalizace knihovny se neobjevila v dlouhodobé koncepci knihovny ani v plánech na rok 2006. To samo o sobě svědčí o manažerských (ne)schopnostech ředitele. Rada Kraje Vysočina zatím personální změny pozastavila a prodloužila termín, v němž má být situace prověřena, do 18. června 2006. Jsem zvědav, co knihovnický buldozer stihne ještě zlepšit.
Jiří G. Růžička
Mám špatnou zprávu pro ty, kteří někdy odmítli prokázat se policii svým občanským průkazem nebo přemýšlejí o tom, že by to zkusili. Zákon stanoví, že vás policisté nesmějí bezdůvodně obtěžovat. Jenže mnozí vědí, jak to ve skutečnosti chodí. Řekne se, že odpovídáte „popisu hledané osoby“. A navíc nám teď prezident podepsal novelu trestního řádu a zákona o Policii ČR. Ta policistům dovoluje použít násilí při různých identifikačních úkonech (odběru vzorků DNA, pořizování obrazových a zvukových záznamů, měření těla a snímání daktyloskopických otisků). Prý se není třeba bát. „Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu,“ říká zákon. Záminkou pro přijetí tohoto zákona se stala údajná nutnost pořízení Národní databáze DNA zločinců. Schválen byl tedy plošný sběr vzorků DNA od osob, kterým byla nařízena jakákoli forma ochranného léčení, a všem osobám ve výkonu trestu odnětí svobody za úmyslné trestné činy (momentálně asi 12 000 osob). Chybí ale jasná zákonná úprava týkající se délky uchovávání získaných záznamů v databázi, podmínek vyřazování záznamů a likvidace původních vzorků obsahujících kompletní genetickou informaci, z níž se o osobách dají zjistit citlivé údaje, například o zdravotním stavu. Poslance, senátory (snad až na Schwarzenberga) ani prezidenta to ale neznervózňuje. Asi po nich občanku nikdo bezdůvodně nechtěl a možnost zneužití genetických informací jim přijde zanedbatelná.
Filip Pospíšil