Nejsem svým vzděláním ani profesí památkář, ale jako právník spolupracuji v řadě případů s památkářskými sdruženími a jsem v kontaktu i s pracovníky státní památkové péče. Existuje totiž řada případů sporných staveb nebo zásahů v území, jež se zároveň týkají problematiky environmentální i památkové – vzpomeňme podivný a stále nekončící problém divadelní točny v barokním parku zámku v Českém Krumlově, rekonstrukci historicky cenných parků na Kampě a Karlově náměstí v Praze, nebo třeba vysoce sporné záměry nových výškových budov na Pankrácké pláni. Poměry i vývoj v památkové péči mám tedy možnost sledovat poměrně zblízka, a proto se níže vyjadřuji – bez nároků na komplexnost – k aktuálním hrozbám, jež v době nynější krize bohužel existují.
Po stabilizaci nových vlastnických a politických poměrů se vynořily pokusy o změnu v památkové péči. Bylo jich víc, ale já bych zvlášť zdůraznil těžko uvěřitelnou scénu, kdy po povodních v srpnu 2002 odpovědný ministr Pavel Dostál nekvalifikovaně a se zjevnou chutí vzal za své pomluvy, které vinily státní památkovou péči z rozhodujícího prodlení při budování protipovodňových staveb v centru Prahy. A začal destruktivní tažení dovnitř vlastního rezortu. Pomluva se ukázala nepodloženou, ale ukázal se i pan Dostál, který již začal prosazovat personální změny.
Po nástupu nynějšího ministra podle všeho lidé exponovaní na straně velkých developerských, investičních a stavebních firem ucítili zajímavou příležitost k prosazení zásadních změn, jež by omezily limity památkové ochrany nemovitostí a území a rozšířily možnosti podnikání a komerční výstavby, zejména v památkových zónách a ochranných pásmech. Ale nezůstalo jen u toho.
„Rozumný“ kompromis?
Jako opravdu charakteristický projev těchto tendencí lze uvést článek („monolog“) ing. arch. Zdeňka Lukeše, který vyšel 15. dubna letošního roku v Lidových novinách. Pan architekt se tendenčně otřel o problematiku výškových budov na Pankrácké pláni a tento problém, který vnímají v pařížském sídle UNESCO velmi vážně, dehonestoval jako pouhé „periodické strašení“. Dále ještě uvidíme, proč.
Architekt Lukeš se vyslovuje pro revizi seznamů nemovitých kulturních památek, tj. pro jejich výraznou redukci. Prý je nutno vypracovat „rozumný návrh“, jak ty zbylé památky chránit, aniž by o ně majitelé ztratili zájem: „V mnoha případech je jedinou cestou k oživení domu kompromis.“ Rozumějme mu dobře: kompromisem se myslí kapitulace památkové péče, jež maximálně naformuluje pár bezzubých podmínek, a to spíše jen v zájmu zachování zdání památkové ochrany a vlastní důležitosti – a to i tam, kde by měla říci jasné „ne“ a důsledně na něm trvat.
Dále pak pan architekt kritizuje dvoukolejnost památkové péče, zděděnou z dávnější minulosti. Ano, je špatné, že je tu odborná instituce (Národní památkový ústav), jež sice vypracovává odborné posudky jako podklad pro rozhodování v rámci výkonu veřejné správy, ten ale provádějí orgány krajů a obcí. Jejich úředníci se dodaným odborným posudkem nemusejí vůbec řídit a také se často neřídí. Podle Lukeše je to proto, že „na radnici neposuzují jen čistě památkový aspekt, musí přihlížet i k jiným okolnostem...“. Jaképak jiné okolnosti to ale jsou? Měl jsem v řadě případů možnost sledovat tlak investorů a jejich dohadování s vedením radnic zcela mimo úřední procedury. Úředníkům pak jejich nadřízení pouze pokynou, co a jak mají zařídit, zprůchodnit – a je to! Úředníci moc dobře vědí, co by se stalo, kdyby neposlechli. Přitom veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví by samozřejmě měl mít přednost a na jeho základě by měla být formulována a uplatňována jasná kritéria přípustnosti a nepřípustnosti zásahů a podmínek provedení těch přípustných. Bez ohledu na to, s kým pan starosta zrovna kamarádí, kdo sponzoruje kterou politickou stranu a jiné podobné ohledy, jež nyní zhusta převažují. Nelze se divit, že stávající památková péče při ochraně svěřeného zájmu hanebně selhává a dopouští i věcí, proti kterým by se měla rozhodně a důsledně stavět. Trapná konstatování „záměr je možný bez podmínek“ jsou až příliš častá.
A je to venku!
Pan architekt Lukeš má ale jiný názor. Podle něj v tomto systému ústav šmahem vše zamítá (ze zkušenosti ale vím, že tomu tak nebývá, někdy přistupuje i on na nepřijatelně kompromisnická řešení, zejména u významných sporných záměrů, kde se dostává pod tlak), pracovníci ústavu prý nenesou žádnou odpovědnost za případná chybná rozhodnutí (zase omyl, odborné stanovisko prochází rukama zpravidla dvou nadřízených pracovníků, než opustí ústav!) – a vše se prý alibisticky nechává na radnicích. Navíc památkáři podle pana architekta Lukeše nerozumí současné architektuře a odmítají vést dialog s „architektonickou obcí“.
Pan architekt přichází s dokonalým řešením: úřady jsou přehlceny, je žádoucí jim tedy ulevit. Místo anonymní instituce by prý měli posuzovat navrhované záměry „kvalifikovaní odborníci – autorizovaní konzervátoři, kteří projdou procesem profesních zkoušek … a budou podléhat přísným profesním a etickým kritériím.“ Budou pak podepisovat své posudky, pracovat mají za peníze investorů! Nejkouzelnější je úvaha pana Lukeše o tom, co že bude zabraňovat, aby si architekt nebo investor „autorizovaného konzervátora“ prostě koupil. Proti tomu staví možnost pořídit si více posudků od různých „autorizovaných konzervátorů“, ale hlavně: „Památkář, který bude mít pověst úplatného experta, ztratí velmi rychle kredit a jeho hodnocení nebudou mít žádnou váhu.“ Bravo!
A je to venku! Představy Zdeňka Lukeše jsou opravdu svérázné a já věřím, že to nemyslí úplně vážně. Předně jeho návrh jde jednoznačně proti principu ochrany veřejného zájmu, kterým ochrana kulturního dědictví je. Snaží se zachovat jakési zdání odborné asistence, ve skutečnosti se ale jedná o privatizaci činnosti, jež nemůže a nesmí být placena z peněz investorů a provozována živnostenským způsobem. Je přece jasné, že kdo platí, ten si také poroučí, co za své peníze chce dostat! Pokud bude mít některý ten Lukešův „autorizovaný konzervátor“ pověst úslužného a podnikavého chlapíka, ba prodejného darebáka, zakázky se mu jen pohrnou! Naopak – pokud si takový expert dovolí za peníze investora vypracovat záporný posudek, tak se investor hbitě poohlédne po nějakém tom prodejném darebákovi a ten náš férový „autorizovaný konzervátor“ si to dovolí jen párkrát – a bude bez zakázek.
Kdybychom neznali obdobné praktické příklady odjinud! Úslužný dendrolog za peníze investora vždy jako zázrakem objeví na dřevinách, jež mají ustoupit výstavbě, tu houbu, tam hnilobu, usoudí, že jde o neperspektivní dřeviny se zanedbanou výchovou atd. Prostě by se musely skácet, i kdyby žádného investora nebylo... . A krajinný ráz? Příslušný, dnes již proslulý expert vám každý, sebebizarnější záměr v krajině vždy za peníze investorů posoudí jako sice středně silný, ale stále ještě přijatelný, ne-li přímo žádoucí. A což teprve experti na posuzování vlivů na životní prostředí? Obecně lze říci, že všichni tito experti prosperují tím víc, čím ochotněji poslouží zákazníkovi. A úředníci se pak zaštiťují jejich jakkoli zjevně tendenčními posudky a expertními podklady, protože tak získávají vítané alibi, že přece oni to nebyli, kdo selhal a kapituloval pod tlakem velkých investičních a developerských firem, oni jen vzali papír s kulatým razítkem experta, nemají důvod pochybovat o jeho správnosti (k čertu se zásadou materiální pravdy – stačí přece kulaté razítko a je to!) – a rozhodli. To je vzorový a dnes naprosto běžný alibismus při selhávání ochrany veřejného zájmu.
Expert a investor
Takový systém by tedy chtěl nastolit ing. arch. Zdeněk Lukeš jaksi oficiálně. Zvláště pikantní je v této souvislosti fakt, že on už takto sám opakovaně jako expert potírající na objednávku investorů památkářské výhrady vystupuje, jen zatím nemá to kulaté razítko a nepodléhá „přísným profesním a etickým kritériím“. Jeho dobrozdání mám k dispozici. Nejednou byla použita k pacifikaci odporu památkového ústavu a jeho kritických posudků. Zde jsou příklady, jež mám spolehlivě doložené a komukoli zpřístupnitelné:
– pochvalný posudek na sporný městský inventář firmy JC Decaux z března 1999, zajímavé je, že v textu autor neuvádí, že pracoval na objednávku uvedené firmy, nicméně z ladění textu vyplývá, že jde o součást úsilí o zprůchodnění jejích obchodních záměrů v hl. m. Praze. Proti tomuto městskému inventáři se vyjádřili renomovaní památkáři ing. arch. Dagmar Sedláková, ing. arch. Miloš Solař i děkan Fakulty architektury ČVUT doc. ing. arch. Bohumil Fanta, CSc. Vystoupili ostře proti hromadné výstavbě reklamních staveb a zařízení a protestovali proti jejich nevhodnému umísťování.
– posudek z 11. 7. 2001 na megalomanskou a vysoce spornou komerční zástavbu areálu bývalých Josefských kasáren na nám. Republiky v Praze 1. Dva pochvalné odstavce jsou zakončeny informací, že byly napsány na přímou objednávku investora. Zdůrazňuji, že zástavba areálu těchto kasáren komerční novostavbou je předimenzovaný, necitlivý a nevhodný záměr, který pan architekt Lukeš pomohl prosadit.
– „Charakteristika lokality … „ U Vorlíků na Letenské pláni v Praze datovaná listopadem 2001, vypracovaná na žádost investora velmi sporného a následně zamítnutého škatulózního administrativního objektu na Letenské pláni, proti kterému se zvedla právem vlna odborné kritiky. Pan architekt zde zjevně preferuje výstavbu nového objektu. Jeho vyjádření sloužilo investorovi k soustavné pacifikaci odborného i veřejností vyjadřovaného odporu proti necitlivému a pohledově exponovanému komerčnímu paláci. Naštěstí byl tento záměr v územním řízení zmařen, významnou roli v tom sehrálo Ministerstvo kultury.
– „Komentář ke studii bytového domu v areálu Hergetovy cihelny“ na Malé Straně v Praze 1 z dubna 2003. Památkáři principiálně odmítaný vpád soudobé komerční výstavby do nejvýznačnějšího pohledového panorámatu historického jádra Prahy je naprosto nepřijatelný a byl by precedentem pro další povedené pokusy obdobného charakteru v budoucnu. Z „komentáře“ je zřejmé, že panu architektovi investor předložil několik variant a očekává, že text použije při válcování odporu orgánů státní památkové péče.
– „Památková hodnota Vily Emilka…“ poslední ukázkou proinvestičních aktivit pana architekta Lukeše z 27. 8. 2003 je stručný dopis, který vypracoval podle zadání stavebníka a projektanta. Tento text zvrátil proces zapsání stavby do seznamu kulturních památek, ač všechny podklady byly shromážděny a veškerá vyjádření příslušných orgánů byla kladná. Poté, co stavebník uplatnil tento dopis, bylo od zápisu stavby upuštěno. A to bylo podle všeho také cílem stavebníka. V kontrastu k Lukešovu textu je přiložené odborné stanovisko Národního památkového ústavu.
Je nutno zdůraznit, že nejde o výčet, který by si jakkoli mohl činit nároky na úplnost, ale jen o pouhé příklady. I tak je zřejmé, jak by případný „autorizovaný konzervátor“ ing. arch. Zdeněk Lukeš postupoval. I tak je možné a nezbytné takový návrh systémové destrukce státní památkové péče rozhodně odsoudit a odmítnout!
Autor je právník.