Se zařazením spisovatele Kazua Ishigura mají literární kritici dlouhodobě problém. Nazývají ho anglicky píšícím japonským autorem, popřípadě anglickým autorem japonského původu. Tato ambivalentnost může být namístě u mnoha současných spisovatelů, kteří pocházejí z jiných zemí, např. u Salmana Rushdieho či V. S. Naipaula, ale jen těžko se může týkat Ishigura, který s rodiči přišel do Británie ve věku čtyř let a nadneseně řečeno je na něm japonský snad již jen vzhled. Zároveň bychom mezi současnými britskými spisovateli jen těžko hledali někoho, jehož romány jsou tak „britské“, jako právě Ishigurovy.
Když se podíváme na jeho pravděpodobně nejslavnější a komerčně asi nejúspěšnější román Soumrak dne (Volvox Globator 1997), který získal Bookerovu cenu za rok 1989 a jenž byl také zfilmován (s Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompsonovou v hlavních rolích), dostaneme do rukou dílo zabývající se tradičně britským tématem – otázkou loajality hlavního hrdiny majordoma Stevense, která je v přímém rozporu s jeho ctí, k pánovi, britskému šlechtici, jenž se před druhu světovou válkou zaprodal Němcům.
Neméně tradiční je i Ishigurovo poslední dílo, Never Let Me Go, odehrávající se v typicky britské internátní škole. Zatímco Soumrak dne si pohrává se vzpomínkami hlavního hrdiny a popisuje historii Británie na konci třicátých let 20. století, v románu Never Let Me Go se Ishiguro vydal odlišnou cestou a zvolil žánr sci-fi.
Se sci-fi se vůbec poslední dobou roztrhl v anglo-americkém románu pytel. Po Ianu Banksovi, který se mu věnuje již delší dobu, se do něj v závěrečné části románu Vzorové dny (Odeon 2006) pustil i Michael Cunningham. Na rozdíl od jeho pesimistická vize budoucího světa, která působí otřepaně, neoriginálně a především účelově, je Ishigurovo využití tohoto žánru mimořádně svěží a nové. Nepotřebuje ve svém románu mimozemské bytosti ani vesmírné lodě, ale hraje si s tím, co je čtenářům důvěrně známé. Lidé jsou stejní, svět je stejný. Přesto je v Never Let Me Go něco navíc.
Na první pohled se internátní škola Hailsham House neliší od ostatních podobných zařízení ve Velké Británii. Popis harmonického dětství hlavních hrdinů zpočátku nedává tušit, že pod povrchem nerušené idyly se skrývá cosi zlověstného. Až podivné chování zaměstnanců internátu nutí čtenáře se ptát. Proč kladou takový důraz na kreativitu svých svěřenců? Proč jim nevadí sexuální aktivity žáků a z jakého důvodu tolik lpí na jejich zdravotním stavu? Jaký smysl mají všechna ta výchovná opatření a hlavně jakou roli mají absolventi Hailsham House sehrát v budoucnu, kdy školu opustí a měli by začít žít v normálním světě?
Důležitou roli hraje v románu identita studentů – jde totiž o lidské klony. Hlavní hrdinka Kathy, jejíž retrospektivní vyprávění tvoří kostru románu, se ve svých vzpomínkách vrací do školních let a popisuje je s nostalgií. Z tónu jejího líčení je patrná shovívavost k naivitě, s níž všichni hailshamští žáci přistupovali ke svému osudu a poslání, jež měli ve světě naplnit. Nikdo z nich nevěděl, jaká budoucnost je očekává, ale noční šepoty v ložnicích a tajné zprávy od bývalých studentů dávaly tušit, že nepůjde o nic příjemného.
Klíčový je pro knihu způsob, jakým se hlavní hrdinové snaží vypořádat s beznadějnou životní situací a to jak bojují se všudypřítomným strachem. Paralela s lidským osudem, kdy se všichni musí po celý život smiřovat s beznadějí blížícího se konce, je působivá. Už jen tím, že Ishigurovi kloni jsou vydáni napospas svým stvořitelům a jejich konec není ani tak otázkou náhody nebo osudu, ale rozhodnutí druhých – lidí. Jejich boj o právo na život a dokonce i lásku je marný právě proto, že závisí na lidech. Ti, kteří je kdysi stvořili, si teď nevědí rady, jak s nimi naložit. Na jednu stranu je ke svému životu potřebují a především se neobejdou bez jejich nedocenitelných služeb, na druhou stranu se jich bojí a štítí. Ishiguro v tomto románu našel citlivý způsob, jak zachytit obraz současné Británie jako země na jednu stranu tradiční a idylické, a zároveň země bojující s důsledky dlouholeté multikulturní politiky a především s rostoucí xenofobií.
Never Let Me Go není sci-fi románem v pravém slova smyslu. Chybí zde právě ona vědecká či technická složka. Ishigurův román je spíše knihou o blízké budoucnosti zabývající se dnešními otázkami – etikou současné medicíny, klonováním a především upadajícími mezilidskými vztahy. Způsob, jakým autor spojil tradiční britský román s žánrem moderním, je v mnoha ohledech působivý a zaručuje mrazivý čtenářský zážitek.
Autorka je anglistka a amerikanistka.
Kazuo Ishiguro: Never Let Me Go.
Faber, Londýn 2005. 272 stran.