Vylepšený jazyk Jonathana Safrana Foera

Životní osudy Jonathana Safrana Foera se v mnohém podobají osudům hrdiny jeho románové prvotiny Naprosto osvětleno. Vystudoval literaturu a filosofii na univerzitě v Princetonu a již během studií se věnoval literatuře – psal povídky, z nichž některé byly také otištěny. Žádná z nich se však nesetkala s větším ohlasem. Prošel několika zaměstnáními (pracoval například na pitevně nebo jako archivář) a podle jeho vlastních slov pro něj toto životní období nebylo zrovna tím nejšťastnějším. Pravým zlomem v jeho životě, a také v literární kariéře, se pro něj stal rok 1999, kdy se vydal do Evropy. Z Prahy podnikl pětidenní cestu na Ukrajinu, jejímž původním cílem měl být sběr materiálů na knihu. Nepomýšlel na beletrii, spíše na literaturu faktu: chtěl napsat práci o svých předcích a holokaustu na Ukrajině. V rukou měl jedinou stopu – fotografii ženy, která měla podle babiččiných slov kdysi za války zachránit život jeho dědečkovi. Množství materiálu, jež se mu podařilo sesbírat, a přede­vším životní příběhy lidí, s nimiž se během svého pátrání seznámil, postupně změnily původně zamýšlenou populárně-naučnou knihu ve složitý, několikavrstevný román, ve kterém Foer zpracoval nejen své barvité zážitky z cesty po postkomunistické Ukrajině, ale též skoro dvousetletou historii několika židovských osad kdesi v hloubi této země.

Ve většině rozhovorů, jež poskytl po vydání románu Naprosto osvětleno, byl Foer dotazován, nakolik je jeho dílo autobiografické. Cesta, kterou podnikl, se skutečně v mnohém podobá té, na niž se vydal románový hrdina – mladý Žid, který se navíc stejně jako jeho tvůrce jmenuje Jonathan Safran Foer. Autor však podobné spekulace s úsměvem odmítá a vyhrazuje si právo ponechat věcem alespoň trochu tajemství.

Propletenec metatextů

Román, jenž svého autora přes noc proslavil a byl přeložen do mnoha světových jazyků a následně i zfilmován (viz s. 15), se skládá ze tří různých literárních útvarů vyprávěných třemi různými hlasy, zaznamenávajících literární ambice dvou hlavních hrdinů.

Prvním z nich je literární dílo, v němž se Alexandr, ukrajinský průvodce Jonathana Safrana Foera, snaží zachytit průběh cesty, na kterou se vydali spolu s Alexandrovým dědečkem a „oficiózní vidoucí řidičovou čubkou“ Sammy Davis Junior, Juniorem. Tyto části románu mohou vzbuzovat dojem, že jde o jakýsi humoristický román, líčící peripetie hrdinů na cestách tak trochu exotickými kraji. Alexandrovo vyprávění doslova hýří velkým množstvím neuvěřitelných komických situací, jež jsou v mnohém dány kulturními rozdíly obou hrdinů – na jedné straně distingovaného, univerzitně vzdělaného Američana a na straně druhé ukrajinského playboye – a především rázovitostí Ukrajiny a jejích obyvatel, kteří připraví americkému turistovi nejeden kulturní šok. Scény, kdy se Foer pokouší servírce venkovské hospody vysvětlit, v čem tkví podstata vegetariánství, či následné noční eskapády, jež si Jonathan prožil se zamilovanou „vidoucí čubkou“ Sammy Davis Junior, Juniorem, čtenáře rozhodně pobaví.

Jonathan, který Alexandrovy záznamy jejich společné cesty postupně opravuje a komentuje, ukrajinskému příteli na oplátku posílá svou verzi událostí, k nimž mělo dojít v Trachimbrodu (nebo Sofiowce), židovské osadě čili štetlu, odkud pocházel Jonathanův dědeček a také Augustine, ona krásná dívka na fotce.

Třetím literárním útvarem, jímž Foer oba dva příběhy propojuje, je korespondence, kterou Alexandr s Jonathanem vedou po jeho návratu do USA. Funguje nejen jako pojící element, ale také v mnohém oba příběhy doplňuje a vysvětluje. Je rovněž jediným místem, kdy může Alexandr lidsky vstupovat do obou příběhů a hodnotit jeho protagonisty. Zde se také dozvídáme více o něm samotném, o jeho rodinném zázemí a snech.

Tvůj bezelstně Alexandr

Jednou z hlavních předností románu Naprosto osvětleno je jeho styl. Foer si nevídaným způsobem poradil se záludnostmi, které mu připravila volba hlavního hrdiny. Alexandrova angličtina je zdeformovaná mnoha rusismy, novotvary a především slovanskou syntaxí. Takto vylepšeným jazykem píše Alexandr svůj příběh i dopisy Jonathanovi. Jeho větám typu „Jsem tvůj ubitý překladatel“, či „Byl jsi schopen dělat chr, chr... Ty spočíval jsi?“ má zpočátku problém rozumět nejen čtenář, ale i samotný Jonathan. Když si však časem všichni zvyknou, mohou obdivovat mistrovství a mimořádnou vtipnost, s jakými se Foer tohoto nelehkého úkolu zhostil. Ne náhodou ho mnozí přirovnávají k Leu Rostenovi, jehož hrdina pan Kaplan v románu Pan Kaplan má třídu rád podobným jazykem přiváděl k šílenství učitele večerní školy pro cizince. Stejně jako zlidověly mnohé jeho výslovnostní zkomoleniny a chybně užitá cizí slova, proslavil se Foerův Alexandr svým závěrečným loučením v dopise „tvůj bezelstně Alexandr“.

Padající letadla, padající lidé

Pokud čekala čtenářská veřejnost a literární kritici od dalšího Foerova díla něco podobného, museli být překvapeni. Již jen pohled na grafické provedení jeho druhého románu Extremely Loud and Incredibly Close (česky vyjde pod názvem Příšerně nahlas a k nevíře blízko, ukázka viz s. 26–27) dává tušit, že se autor vydal na dalekou cestu – z holokaustem poznamenané Ukrajiny se přesunul do New Yorku začátku jednadvacátého století. Pokud se zadíváme pozorně na předsádku originálu, uvidíme zpočátku jen jakýsi opakující se grafický vzor. Když však zaostříme více, zjistíme, že pravidelné řady nejsou nic jiného než detaily oken Světového obchodního centra, divné tečky letící dolů pak postavy tzv. „skokanů“, zoufalých lidí, kteří se poté, co byli uvězněni v hořících mrakodrapech, rozhodli nečekat na smrt v plamenech a ukončili svůj život skokem. Foer se tak zařadil po bok autorů, kteří se prostřednictvím svých děl snaží vyrovnat s jedním z nejhorších traumat v moderních dějinách USA, teroristickým útokem z 11. září 2001. Foer toto citlivé téma opět pojal po svém. Nesnížil se k bulvárnímu zpracování či oblíbenému žánru politického thrilleru, ale znovu se zaměřil na osudy konkrétních lidí.

I v románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko si hraje s několika literárními žánry. Kromě oblíbeného cestopisu v tomto díle opět zkombinoval nejrůznější další písemné záznamy postav, ať již Oskarův deník, do kterého si zapisuje každodenní zážitky, či nákresy, zmačkané a počmárané stránky. Na některých stranách románu prezentuje text přesně tak, jak by to udělal člověk, kterému pomalu dochází papír. Text se zhušťuje a zmenšuje, až nakonec splývá v jednu velkou, černou plochu. Vrcholem této grafické hry se čtenářem je pak šifrovaný, alfanumerický přepis dědečkova telefonátu: za pomoci čísel tak, jak jsou na klávesnici mobilního telefonu, je zaznamenán jeho hovor s manželkou.

Kromě her s grafikou a mimořádně silného tématu se v románu opět klade důraz na styl. Pokud si Foer v Naprosto osvětleno pohrával s angličtinou poznamenanou jiným jazykem, v Příšerně nahlas a k nevíře blízko jde spíše cestou jazykové úspornosti. V nejexponovanějších místech se jeho jazyk zhutňuje, zjednodušuje. Spíše než velkým frázím a monumentálnímu patosu dává autor přednost jazykové zkratce.

„Stáhla jsem hlasitost, až nebylo nic slyšet.
Pořád ty samé obrázky.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.
Lidé pokrytí od hlavy k patě šedým prachem.
Padající těla.
Padající budovy.
Letadla narážející do budov.
Letadla narážející do budov.
Padající budovy.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.“

Foer v románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko prostě, citlivě a lidsky zaznamenal i ty nejstrašnější životní osudy. V jeho románech, byť na první pohled velmi odlišných, se opakují stále stejné motivy – pocity viny, ať již osobní či kolektivní, lidské paměti, komunikace a cesty za pravdou. Foer se nikdy neschovává za klišé a dějinné pravdy, nesnaží se vyřešit či vysvětlit svět. Ostatně jak řekl v jednom z rozhovorů: „Nic, nic nemůže svět vysvětlit.“ Jonathan Safran Foer jde naopak vždy k jádru věci – k těm nej­obyčejnějším lidem a jejich příběhům.

Autorka je amerikanistka.