Iain McCalman
Poslední alchymista – hrabě Cagliostro, mistr magie ve věku rozumu
Přeložil Martin Žemla
Vyšehrad 2005, 256 s.
Nejen spánek rozumu plodí příšery. Někdy také jeho přílišná bdělost. McCalmanova biografie alchymisty, zednáře, proroka a léčitele Giuseppe Balsama (1743-1795), známého jako hrabě Cagliostro, ukazuje nejednoznačnou, heterogenní tvář takzvaně „osvícenského“ 18. století. Příběh geniálního sicilského hochštaplera a manipulátora, hraběte Cagliostra, vykazuje mnoho podobností s jeho slavnějším současníkem, Benátčanem Giacomem Casanovou. Na rozdíl od tohoto svůdce, který po celý život zůstal věrný svým osvícenským názorům, Cagliostrovy osudy ukazují soudobou Evropu v poněkud odlišném nasvícení. Vidíme Evropu pod maskou pařížské Encyklopedie, galantních dobrodružství a libertinství, jejíž duchovní vyprahlost nahrává podvodníkům, bláznům a mystikům. Od Londýna po Petrohrad, situace je všude stejná. Doba je unavená rozumem, který ještě vydává jasné světlo, ale stíny se pozvolna prodlužují. Tam, kde rozum nedává uspokojivé odpovědi, nastupuje spekulace a pověra. Takřka románově spletitý Cagliostrův životopis je toho nejlepším důkazem. McCalman, odborník na romantismus a 18. století, ve své knize nedává jednoznačnou odpověď na otázku jaká byla skutečná Cagliostrova povaha. Odkazuje jeho portrét do sféry neurčitosti a hypotéz. Zda se v tomto případě jednalo o mystika nebo podvodníka, případně o kombinaci obojího, to se každý čtenář nakonec musí rozhodnout sám.
Ondřej Kavalír
Stanislav Komárek
Spasení těla – moc, nemoc a psychosomatika
Mladá fronta 2005, 152 s.
Eseje biologa Stanislava Komárka se většinou dobře čtou. Jejich autor je výjimečně erudovaný a navíc umí svých znalostí z různých oborů využít. Jeho poslední soubor esejů se týká „problematiky moci a nemoci a jejich vzájemného ovlivnění se sociálními vztahy a strukturou“. Komárek hledá příčiny vzniku (a krize) moderní medicíny („medicínskoprůmyslového komplexu“). Zabíhá do biologie, historie, teologie, filozofie, ba i filologie a jeho závěry týkající se současného systému zdravotní péče jsou nadmíru provokativní: „Tzv. ,doporučené postupy’, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy. (…) Tímto způsobem se ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci.“ Zjednodušeně řečeno: moderní medicína je do značné míry slepou uličkou a rozšířit je třeba psychosomatické myšlení, které se při léčení člověka zajímá nejen o biologickou stránku nemoci, ale i o jeho sociální a psychologické dispozice. Radikálnost Komárkových tezí je ovšem důvodem toho, proč ve mně jeho kniha zanechává rozpaky. Komárek se pustil (i způsobem své argumentace) na příliš tenký led – obdobně erudovaný esejista s opačným názorem by totiž dokázal stejně přesvědčivě psychosomatické myšlení zatratit. Pokud opravdu chcete o problémech současné medicíny něco vědět, je lepší si přečíst knihu Vzestup a pád moderní medicíny od Jamese Le Fanu, na kterého Komárek často odkazuje.
Kazimír Turek
Alberts Bels
Nespavost
Přeložila Lenka Matoušková
Lubor Kasal 2006, 135 s.
Přízvisky nejpozoruhodnější a nejodvážnější je označován román „lotyšského Kundery“, který vznikl v roce 1967. Text je rozdělen do sedmi kapitol ve třech časových pásmech, které z textu vytvářejí mozaiku myšlenek, pocitů a událostí. Ústřední postavou je Eduards Dārzinš, který se, díky své nespavosti, stává čtenářovi průvodcem po traumatických klíčových úsecích lotyšské historie. Vedle sovětské každodennosti provází obdobím druhé světové války a lotyšským dávnověkem ve 13. století, dobou boje s Řádem německých rytířů. Symbolické paralely jsou zde jen naznačeny, přesto dávají tušit spojitost mezi zápasem lotyšských kmenů s nadvládou německých rytířů, dobou německé okupace a šedesátými lety sovětského Lotyšska. Peripetie s vydáním románu, který v nezměněné podobě mohl vyjít až v roce 2003, je připojen spolu s posudky sovětských „expertů“ na závěr knihy. Z traumatu okupace vystupuje strýček Hans, německý voják, a v kulisách třináctého století pak musí Dārzinšův dvojník řešit otázky tak podobné situacím v totalitním režimu. Další rovinou románu je jeho formální stránka. Vedle kompozice je zřejmá absolutní svoboda autora ke struktuře textu. Časová spletitost napodobuje časový, slovní i myšlenkový labyrint, který může být prostupován všemi směry. I slovní a výrazová škála je bohatá a tak je spíš snadné říci čím román není, než je. Nespavost je překladatelským debutem Lenky Matouškové.
Ivan Malý
Dušan Šlosar
Otisky
Dokořán 2006, 121 s.
Po knihách Tisíciletá a Jazyčník přichází bohemista Dušan Šlosar s poslední částí volné trilogie o českém jazyce. Všechny tři sbírky krátkých textů jsou určeny pro širokou veřejnost – autor záměrně opouští zatuchlý akademismus a snaží se čtenáři prezentovat jeho mateřský jazyk v novém, atraktivním světle. Klíčem mu je etymologické zkoumání původu a vývoje slov (tedy otisky v historii češtiny). Zatímco pro Tisíciletou je dominantní diachronní pohled na historický vývoj jazyka a Jazyčník supluje funkci jazykové poradny, Otisky jsou uspořádány dle abecedního klíče. Vybraná slova pak reprezentují vždy jeden obecnější lingvistický problém (algebra – slova přejatá z arabštiny, brynza – slova patřící do sociolektu ovčáků, hokna – lexikum brněnského hantecu). Při etymologických výkladech si Šlosar pomáhá exkurzy do historické mluvnice, dialektologickou problematiku staví na údajích z Českého jazykového atlasu, jako zdroj informací o stavu současné češtiny mu slouží Český národní korpus. Ze suverénního vědeckého základu tak vyrůstají krátké texty, které přinášejí řadu praktických informací. Dozvíme se, co vlastně znamená sousloví šach mat, co je to kurevna, proč byl Jan Hus proti knedlíku a že Niki Lauda byl vlastně louda. Svěží dojem z celé knihy umocňují minimalistické ilustrace Jana Steklíka.
Jan Jílek
Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi
Pod hradbou Himaláje aneb Hledání Šangri-la
Mladá fronta 2005, 280 s., obr. příl.
Šangri-la je tajemný klášter z románu Jamese Hiltona Ztracený obzor, ukrytý kdesi v Himalájích, jehož obyvatelé nestárnou a v hlubokých meditacích nahlížejí smysl bytí. Cestovatelská rodina Thomova má za sebou řadu okouzlujících publikací z oblastí východního světa a kultury (cestopisy, knihy o umění japonských a čínských zahrad, Příběh čaje), vybudovaných na dokonalém propojení fotografické a psané části. Tentokrát hledají předobraz mysteriózního místa v Nepálu, zemi, kde vše probíhá ještě pod dohledem bohů. Cestovatelé popisují etnický mix, přírodní, společenské i politické poměry, území velehor, kde je blíž k bohu i vlastnímu nitru; fotky přibližují úžasnou krajinu, půvabně naivistické hinduistické umění i zvláštní propletenec starobylých chrámů a moderní architektury. Autoři poukazují na nebezpečí turismu, ohrožujícího kořeny původního stylu života. Zajímavé jsou pasáže o nepálské polyandrii, návštěva
u místní misie Moravských bratří i popis rituálního spalování mrtvých („pach spalovaného lidského těla, jenž ke vší mé hrůze občas připomíná lákavou vůni grilovaného vepřového“). Výsledek hledání?
Šangri-la si každý nosí ve svém srdci.
Jiří Zizler
Michael Hauser
Adorno – moderna a negativita
Filosofia 2005, 228 s.
Autor osvětluje Adornovo pojetí osvícenství a negativní dialektiky. T. W. Adorno se pokusil analyzovat pozdní kapitalismus s pomocí svého kritického myšlení, které je neseno dialektikou, jež se poučila na kritických myslitelích, jako je S. Kierkegaard, F. Nietzsche, kteří odmítají hegelovské smiřování protikladů; rovněž tvrdí, že jednotlivé je víc než celek. Z této inspirace pak mohlo vzejít Adornovo účastné pojímání všeho neidentického: jednotlivého, jedinečného, zvláštního, nepojmového a přírodního. Vzniklo kritické myšlení, které je platné dodnes právě ve své schopnosti rozpohybovávat zdání stálosti a dějinné nutnosti. Toto svobodné myšlení je s to inspirovat se třeba i literaturou a hudbou. Rozum pak může opět rozkrývat cesty svobody a spět k sebeosvícení, otevírat i pro filosofii nové možnosti – stejně jako tomu bylo např. s Derridovou dekonstrukcí. Autor výstižně naznačuje, že se Adornovi vskutku podařilo pomocí negativní dialektiky osvítit osvícenství, vrhnout světlo na dosavadní „neosvícený“ pokrok současné společnosti. Autor se značným vhledem probírá paradoxy Adornova myšlení a ukazuje jeho plodnost pro možnou analýzu rozporů dneška, vyzdvihuje negativní dialektiku dokonce proti poststrukturalistickému (postmodernímu) myšlení. V dobře napsané knize máme možnost se seznámit s jedním typem emancipačního myšlení.
Jiří Olšovský
Emily Dickinsonová
Svůj podíl noci snést
Přeložila Eva Klimentová
BB art 2006, 144 s.
Jestliže v dřívějších letech bývala americká básnířka Emily Dickinsonová (1830-1886) přirovnávána k Sapfó či Elizabeth Barret-Browningové, z perspektivy začínajícího 21.století bychom k nim mohli připojit jména Silvie Plathové, Ingeborg Bachmannové či prozaičky Virginie Woolfové. S tou první ji spojuje nešťastný osud (obě nakonec spáchaly sebevraždu), s druhou oblíbená témata a s poslední jmenovanou podobná situace – Dickinsonová tvořila v době, kdy by jejích několik set básní (1776), které byly objeveny a publikovány až po autorčině smrti, jistě příznivou odezvu nenašly. Její poezie oslovuje čtenáře po celém světě díky své nadčasovosti a univerzálnosti, ale především explicitními aforizmy a přesností – v několikařádkových verších je autorka schopna vyjádřit základní lidské obavy a existenciální strach „nahého člověka“ – strach z pomíjivosti a předem určeného osudu, strach ne toliko ze smrti, jako ze života samého. „Smrt není nic, jen minulost, co však znamená žít, umírat mockrát, nečekat, až uleví ti smrt,“ detabuizuje smrt autorka. Její verše přežívají i na papíře mnohých českých překladatelů – za všechny jmenujme O. F. Bablera, Jiřinu Haukovou, Viléma Závadu či Evu Klimentovou, s jejíž interpretací se má nyní český čtenář možnost seznámit.
Bára Gregorová
Nicholas Crane
Pěšky napříč Evropou
Přeložila Blažena Kukulišová
BB art 2006, 426 s.
Při listování knihou cestovatelskou myšlénky čtenářovy zalétají coby neviditelní průvodcové k Nicholasi Craneovi, který odvážně přešel evropský subkontinent od výběžků iberijských přes Alpy, Karpaty a roklinatá pohoří balkánská až k břehům bosporským. Ovšemže je zvláštní, že cestovatel vyšel nikoli z Albionu, ale z Hispánie a došel až do Beskyd a ještě dál, a peciválové zaštkají, že svými kroky pominul kotlinu českou s jejími panoramaty – snad příště? Vem to nešť, slovutný poutníkův pěškochod vyhnul se Bohemii s Moravií zřejmě obloukem. Pěší cestování dává životu úplně jiné tempo a proporce než automobilové a na spádu Craneova vyprávění je to znát. Podává zajímavý přehled etnologický z nepřístupných horských krajů i fakta z běžného prostředí. Ale neumí kompozičně fotografovat – výřezy jsou špatné, štíty a střechy uříznuté: buďto si měl vzít s sebou širokoúhlý krajinářský objektiv, nebo se už pořádně naučit fotit s tím, co má. A nejlépe je kreslit, nezabere to příliš času, čehož pěšky jdoucí malíř František Skála názorným dokladem jest. Ale Craneův cestopis se nádherně čte, každý milovník pěších túr nad ním zajásá – dozví se, kdo byli Lemkové, jak je v Medzilaborcích a jak se jde přes Transylvánii do Sedmihradska. Lyrický osobní nádech Craneovy knihy všechny námitky odsouvá za horizont.
Vilém Kozelka
Lucie Kinkorová, Petr Drbohlav
V rytmu Afriky
Jota 2005, 274 s., obr. příl.
Po dlouhé době konečně cestopis vzorový – text vyprávění bez výlevů, s domorodými slovíčky a příslovími, prokládaný lidovým vyprávěním, s inspirativními ornamenty, fotografiemi snesoucími umělecká měřítka a pregnantně vypovídajícími o skutečnosti. Cestovatelské trio procestovalo během sedmi měsíců východ afrického kontinentu, tedy Jihoafrickou republiku, Svazijsko, Mozambik, Tanzanii, Keňu a Etiopii. Jejich kniha poskytuje zasvěcenou zprávu o stavu africké společnosti, jak může zajímat ty, co se zajímají o horký kontinent. Kdo čeká, že Afričané nejvýš pasou slony, sezná pozoruhodné: řád i paradoxy společnosti jsou v tamních krajích docela stejné. Ale život je tam podstatně těžší – v Africe není nic zadarmo a každý se musí umět o sebe sám postarat. Zůstávají pozůstatky občanských válek, pandemie AIDS, všechny sliby společenských teorií rozplynulé vniveč; zůstává každodenní rytmus a díl pokroku, jejž se podařilo uvést do skutečnosti: lékařská péče, prosazovaná školní docházka, postupná demilitarizace kontinentu, emancipace vůči ostatku světa. Pokud se hodláte vydat do Afriky na vlastní pěst, určitě si připomeňte kmen, ke kterému se v Čechách řadíte, v mnohém hotelu se tahle kolonka ještě vyplňuje. Bude zajímavé zjistit, jak jsme spatřováni africkými cestovateli v Evropě.
–vk–
Souvislosti 1/2006
Prvním důvodem, proč si pořídit první letošní číslo Souvislostí jsou tři texty nositele Nobelovy ceny za literaturu Gao Xingjiana (používána je také transkripce Kao Sing-ťien) – ukázka z jeho (v češtině žel nedostupného) románu Hora duše, povídka Prut pro mého dědečka a jeho řeč pronesená při předávání zmíněné ceny. Tu by si měli pečlivě přečíst všichni, kteří skuhrají, že se literaturou neuživí: „To, že se literární tvorba stala profesí, je jen nešťastný výsledek dělby práce v moderní společnosti a kámen ve spisovatelově botě. (..) Smění-li někdo svobodu za něco jiného, pak pták, kterým svoboda je, odlétne; to je její cena.“ Druhým důvodem je blok básní a medailonků osmi ruských minimalistů. Ačkoli ne všichni představení básníci jsou stejně dobří, jsou zde básně, které stojí za zapamatování. Třeba tato od Jana Satunovského „Nikdo není nenahraditelný./ Ó ano, nikdo není nenahraditelný./ Nenahraditelní nejsou:/ jsou/ náhradníci.// Nahradíme Babela?/ Nahradíme!// A Zoščenka?/ I Zoščenka!“ A třetím důvodem pro zakoupení si tohoto čísla je blok textů věnovaných prvorepublikovému katolickému kritikovi Janu Franzovi, kterému životní překážky nedovolily rozvinout jeho talent. Uveřejněné vzpomínky, básně a korespondence přátel mají být jakýmsi doplňkem připravovaného knižního vydání Franzových kritik, čtenář by ovšem otištění aspoň jednoho jeho textu jistě uvítal.
–kt–