Americká básnířka a profesorka rétoriky na Harvardu Jorie Grahamová, která značnou část života prožila v západní Evropě, označila na letošním Festivalu spisovatelů Praha Českou republiku za velkou naději. Jsme podle ní na začátku procesu, který mají USA už z velké části za sebou. ČR prý má ještě šanci se vyhnout nadvládě konzumu a záměrné nedovzdělanosti, pohodlnosti a ovladatelnosti občanů. Pokud se ovšem my Češi snažíme pochopit, čemu a proč se chceme vyhýbat. Zvláštní náhodou vyšly nedávno ve dvou literárních časopisech rozhovory s osobnostmi, jež vidí hlavní (a zdá se jedinou) naši hrozbu v komunistické minulosti. Novinář, kritik a básník Jan Rejžek (Host 6/2006) se přes provinění či zásluhy autorů před rokem 1989 a přes své „obecné estetické měřítko“ dál nedostane. A Alexandra Berková (Tvar 10/2006), spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, období po roce 1989 odmítá chápat jinak
než jako pokračování komunismu. „Na rozdíl od předminulého století, které ještě akceptovalo cosi jako lidskou důstojnost, dneska platíme za to, že v listopadu netekla krev. Mluvím samozřejmě o této parcele, o mocensky infikovaných, ,post‘ komunistických zemích. Ovšem – dokud Putin dejchá, žádné ,post‘ tady neexistuje.“ A paní Berková si nepřeje být překládána do ruštiny ani za milion a podstročnik je fujtajbl slovo. Za současný klientelismus, nové technologie uzurpování moci, za úroveň veřejné diskuse atd. patrně může stále Rusko a jeho poslední car. Jakmile dodejchá, bude fajn. Nalajnované vidění části naší kulturní elity však může mít i své skryté meandry. Pro Jana Rejžka například díkybohu „bulvarizace Lidových novin stále ještě nedostoupila vrcholu“ (to se máme na co těšit) a společenskou obrodu žurnalista očekává od generace vnuků, například studentského časopisu Babylon (přestože jeho přispěvatelé jsou spíš věku synů). Alexandra Berková si zase
nostalgicky vybavuje, že „když Gorkému vyšla povídka, pila za jeho honorář dva měsíce celá vesnice… Tohle jde v zemích tzv. velkého jazyka.“ Zdá se, že jsme ještě daleko před začátkem procesu. Vy byste na tom možná našla pozitiva, Mrs. Graham.
Libuše Bělunková
Když se roku 1841 se v britské Dolní sněmovně projednával zákon o autorském právu, jímž by se copyright prodlužoval z tehdejších osmadvaceti let po vydání na šedesát let od smrti autora, vystoupil Thomas Macaulay s velmi jasnozřivým projevem. Argumentoval v něm, že tímto prodloužením autorských práv se vytváří monopol, což vždy vede ke zvyšování ceny monopolistova zboží, omezení jeho nabídky a snižování kvality. Jako příklad takových praktik může posloužit Stephen Joyce, vnuk Jamese Joyce, správce jeho pozůstalosti – a postrach všech joyceologů. Své o tom ví Michael Groden, který na univerzitě v Západním Ontariu několik let vytvářel multimediální verzi Joyceova Odyssea.Stephen Joyce totiž souhlas s publikací této práce na internetu podmínil zaplacením částky 1,5 milionu dolarů. Grodenovi pak vzkázal: „Měl byste se v New Yorku poohlédnout po místu u popelářů, protože vy už v životě žádný text od Joyce citovat nebudete.“ Věru sympatický pán. Joyceologové se mohou utěšovat, že svou moc bude moci uplatňovat pouze do roku 2011. Ledaže by ovšem zákonodárci ve své nekonečné moudrosti rozhodli o dalším prodloužení ochrany autorských práv...
Viktor Janiš
„Potřebujeme českého Jána Langoše,“ prohlásil před pár měsíci Jiří Gruntorád, někdejší politický vězeň a současný šéf knihovny samizdatů Libri Prohibiti. Bývalý federální ministr vnitra Langoš svým velkým nasazením prosadil na Slovensku zřízení Ústavu paměti národa, který přebral archivy někdejší Státní bezpečnosti, důkladně je zpracovává, zpřístupňuje veřejnosti a usiluje o potrestání pachatelů zločinů totalitního režimu. Langošův návrh získal před třemi lety podporu křesťanských politiků, kteří chtěli potrestání komunistických zločinců, i hlasy levicových politiků – díky tomu, že instituce zahrnuje i vyšetřování zločinů v období Slovenského štátu a po něm. Jak uvedl Langoš ve svém posledním rozhovoru, který poskytl A2 kulturnímu týdeníku (č. 22/2006), bylo už zahájeno digitální zpracování archivů a jejich rekonstrukce, na internetu byly zveřejněny registrační protokoly StB, seznamy jejích příslušníků, dokumenty vztahující se k arizaci majetku Židů, vznikly první publikace, připravovalo se podání prvních žalob v souvislosti se zabitými na hranicích v letech totality. Po Langošově tragické nehodě z minulého týdne se Slovensku bude těžko hledat podobně odhodlaný nástupce s jasnou vizí. Zůstala ale rozjetá instituce a snad po volbách i politická vůle otvírat bolestivou minulost. V Čechách chybí Langoš, instituce i politický zájem.
Filip Pospíšil