Kdo mě naučí půl znaku

V padesátých letech byla uzavřena „Dohoda o kulturní spolupráci mezi Československem a Vietnamem“. Až do roku 1989 díky ní přijížděly do ČSSR vietnamské děti či studenti, kterým zde byla zabezpečena výchova a poté studium, zpravidla na vysoké škole. A právě výpovědi a vzpomínky lidí, kteří studovali v ČSSR, představují výchozí bod filmu. Jistou exkluzivitu mu poskytuje fakt, že byl natáčen v době třicetiletého výročí vítězství nad Spojenými státy americkými a sjednocení Vietnamu ve Vietnamskou socialistickou republiku (2. 7. 1976). Film nás neprovází pouze historií a současností Vietnamu a vietnamsko-československých vztahů, ukrývá v sobě i odpovědi na řadu otázek dnešního světa.

Český světoobčan sedí se svou vietnamskou ženou na křižovatce v Hanoji tepající rušným nočním životem a vypráví: „Nikdy nehraj s Vietnamcem fotbal, zmasakruje tě. Má v sobě

od mládí pěstovaný komplex hrdiny. Ve Vietnamu se vzhlíží k hrdinům. Válka je vážná věc a v nedávné vietnamské historii byla de facto nejvyšším životním posláním…“ Úvodní a závěrečné záběry s výpovědí tohoto muže ale pouze rámují pohled na daleko složitější život, povahy a postoje Vietnamců. Jádro filmu přitom v podstatě tvoří drobné portréty česky mluvících Asiatů a jejich výpovědi.

Vedle osobních reflexí se nám nabízí pohled na dnešní částečně liberalizovaný Vietnam. Pozorujeme pouliční ruch ve městě plném existenčně zabezpečených bavících se lidí, volně prodejnou Coca-colu, drobné a střední podnikatele. Vypadá to, že všichni žijí svobodně. Jeden si otevřel českou hospodu, jiný vyrábí a prodává české sklo. Výpovědi několika hovořících se shodují na banální floskuli: lidstvu by mělo jít o celosvětový mír. Podle jednoho nacionálněji založeného podnikatele je důležitá rodina a národ. Režisér Ryšavý vcelku prostou skladbou vytváří k těmto výpovědím kontrast a pohled na Vietnam tak rázem problematizuje: adorace Ho Či Mina, oslavy vítězství ve Vietnamské válce (živé obrazy, až taneční kreace představitelů bojujícího a vítězícího vietnamského lidu), muzeum války a podzemního boje (ilustrační záběry Vietnamce schovávajícího se do maskovaného podzemního bunkru, sekvence z muzea podzemní bojové infrastruktury).

Podobnou hodnotu mají rovněž scény, v nichž pamětníci zpívají české písně -jsou to nejen divácky vděčné momenty, ale především východiska pro znázornění Vietnamu jako oblasti značně rozporuplné. Tyto výstupy představují stát poznamenaný bratrovražednou válkou. Zemi v minulosti obsazovanou nepřáteli (Číňané, Japonci, Francouzi a Američané), v níž se válka stala občanskou záležitostí, důvodem ke vzhlížení k velkým hrdinům. Národ, který ještě před deseti lety tonul v naprosté bídě, ale zároveň zemi v níž došlo v polovině devadesátých let k liberalizaci trhu, takže se do dnešních dnů vytvořila na bázi socialistického státu poměrně prosperující střední vrstva podnikatelů. Je pozoruhodné, jak obyvatelé ekonomicky liberalizovaného totalitního státu hovoří zároveň o totální válce i potřebě míru a sociálních jistot. Ryšavý neopomene celý problém podtrhnout záběry na symboly komunistické moci a válečné historie a dodává tomuto diskurzu další, poněkud komický rozměr.

Ukazuje rozpor mezi nabytím svobody a zároveň vazbou na minulost s potřebou autority Ho Či Minova formátu. Vlastenectví, které se ve své vyhrocené podobě blíží odkazu

na dobrovolný sklon lidí ke kolektivnímu jednání (zlý jazyk by mohl říci sklony ke stádnosti). Ale demonstruje i potřebu určité volnosti v seberealizaci, avšak současně identifikaci skrze národní povědomí s autoritou „boha-vůdce“. A tak se výpovědi ve filmu komplikují a protiřečí si, ale jakýmsi přirozeným a známým způsobem: „svoboda si žádá řád“. Upozorňují na obecnou platnost a opodstatněnost plurality životních postojů. Důležitou skutečností však zůstává, že divák má možnost klást si známé otázky ve zcela jiném kulturním kontextu, jenž je nám představen v bohaté mozaice. Ryšavý užívá záběrů z buddhistických slavností, pohledy na ulice plné vody jako obligatorní součásti celé kultury nebo záběry na tradiční vodní loutkové divadlo, které tvoří kontrast k přehlídce živých obrazů s vojenskou a národně-osvobozeneckou tematikou.

Přes všechno řečené ovšem základní platformu dokumentu tvoří jazyk a řeč. Český divák získává díky česky mluvícím Vietnamcům možnost vzdálit se sobě samému a podívat se nejen na Vietnam, ale i na svět s odstupem a na ČSSR/ČR pohledem cizince. Proto se dá říci, že v dokumentu vypovídající Čech i čeští dokumentaristé jsou stvrzováni a dokládáni česky mluvícími Vietnamci a nikoli naopak.

Po formální stránce však snímek příliš nezaujme. Režisérova kamera užívá základních snímacích schémat a obrazy mají čistě reprezentativní funkci. Napětí vzniká především kontrastem záběrů a komentářů, „víceplánovost“ či další významy vznikají skladbou (srážkami) přímočarých záběrů a tokem za sebou vrstvených motivů. Film může diváka přesycovat množstvím informací. Lze také říci, že dílu chybí jakási místa pozastavení a oddechu, snad i zřetelnější členění. Proto jsem velmi uvítal kterékoliv statické záběry, které zklidnily ono pomalé, leč vytrvalé těkání. Také příval řeči, ruchů z ulice a zpoza kamery by si místy zasloužily protiváhu ve „filmovém tichu“ nebo alespoň ztišení.

Kdo mě naučí půl znaku nabízí řadu přístupů a interpretací a už proto stojí za zhlédnutí. Pohled, který představuje, je intenzivní, upřímný a divák nemá pocit, že se s ním autor snaží manipulovat. Je ale škoda, že Ryšavý neproblematizuje důsledně a nevěnuje se rozvedení či vykontrastování některých informací a nezobrazuje například i oněch 18 milionů hladovějících, o kterých padne ve filmu zmínka.

Autor je filmový publicista.