Zoe Williamsová, komentátorka britského The Guardianu, se ve vydání z 21. června rozčílila nad pokrytectvím britských poslanců ve vztahu k jízdě na kole. Toho dne totiž ve Spojeném království začal takzvaný Cyklistický týden a svou podporu ekologické dopravě demonstrovali někteří členové parlamentu zhruba půl hodinovou cyklojízdou po Londýně. I když se dnes stává podle autorky módní záležitostí tvářit se jednou ročně jako cyklista, v každodenní velkoměstské realitě se na lidi, kteří šlapou do pedálů, moc nepamatuje. V parlamentu je podle komentátorky jen jeden nebo dva opravdoví cyklisté, ostatní jsou spíš převlečení motoristé. A jako takoví prosazují nařízení, která nejsou v zájmu těch, již používají kolo jako běžný způsob dopravy: například povinnost používat pro dopravu na kole pouze (špatně udržované) pruhy pro cyklisty. Politici na jednu stranu objevili nadšení pro mediální prezentaci sebe samých coby přívrženců zdravé dopravy a na druhou stranu se jim ale nechce namáhat vlastní nohy. Dochází tak k paradoxním politickým krokům. „Londýnský starosta podle všeho utratí polovinu svého rozpočtu na to, aby lidi dostal na kola, a druhou polovinu vynakládá na vynalezeních nových způsobů, jak je zabít, pokud se tak skutečně zachovají,“ tvrdí Williamsová. Podle autorky by bylo lepší, kdyby jízda na kole ztratila svou zelenou a ekologickou nálepku, což by jí sice přineslo víc otevřených nepřátel, zato méně falešných politických spojenců.
List The Observer publikoval 18. června výsledek práce svého investigativního redaktora Antonyho Barnetta. Ten se zaměřil na z jistého pohledu kuriózní praxi vlády Jejího Veličenstva, která oceňuje státními vyznamenáními zásluhy jednotlivců o Britské království. Vyznamenání se však v řadě případů rozděluje tajně. Zvlášť v případech, kdy jsou mezi oceněnými významné postavy americké armády či bohatí mezinárodní obchodníci, kteří dostávají státní zakázky. Listu se podařilo získat seznam ministerstva zahraničí, na kterém jsou ocenění za poslední tři roky. V roce 2003 například dostal státní vyznamenání multimiliardář Riley Bechtel, šéf americké Bechtel Corporation, jež získala významné zakázky v oblasti dopravy a jaderné energetiky ve Velké Británii a mocně také vydělala na válečných kontraktech v Iráku. V období, kdy ministerstvu zahraničí šéfoval Jack Straw, dostala vyznamenání i řada amerických vojenských představitelů, kteří se podíleli na invazi do Iráku. Britský metál dostal i generál americké armády Tommy Franks přezdívaný „pan Šok a Hrůza“ za jeho podíl na invazi v roce 2003, dále viceadmirál Timothy Keating, který velel námořním silám v operaci Irácká svoboda, admirál Barry Costello, podplukovník Mark Childress a generál Tad Moseley. Odpor ale vzbudilo i ověnčení Brita Andyho Haymana. Ten vedl protiteroristické operace ve Scotland Yardu a momentálně je vyšetřován v souvislosti se zastřelením Jeana Charlese de Meneze na londýnské stanici metra Stockwell, k němuž došlo loni v červenci, a v souvislosti s akcí Forest Gate, kterou bezpečnostní síly podnikly ve východním Londýně tento měsíc. Zveřejnění zahraničních oceněných bylo dosaženo až po velkém veřejném tlaku a několika interpelacích ze strany poslance za Liberálně-demokratickou stranu Normana Bakera. Poslednímu pozdvižení okolo medailí předcházelo ještě odhalení listu The Guardian, podle něhož se titulu čestného rytíře za dobročinnost dostalo švédskému miliardáři Hansi Rausingovi, bývalému šéfovi firmy TetraPak, který je podezírán, že zneužívá právních kliček k vyhnutí se daňovým povinnostem. Principy rozhodování o udělení medailí a detailní důvody, proč byli uvedení jednotlivci odměněni, zůstávají nadále utajovány.
Propast mezi bohatými a chudými se ve Spojených státech stále zvětšuje, ale většinu lidí to nezajímá. The Economist ve svém vydání z 15. června uvedl, že rozdíl v přístupu Evropanů a Američanů k otázce rozdělení výnosů hospodářství spočívá v tom, že Američané se chtějí připojit k bohatým, zatímco Evropané chtějí, aby bohatí zchudli. Podle listem citovaných průzkumů osm z deseti Američanů stále věří, že i chudý člověk může zbohatnout, pokud pracuje dostatečně tvrdě. Paradoxní přitom je, že podle studií uváděných v The Economist, bohatství rodičů daleko více určuje finanční situaci dětí v USA než v Kanadě a Evropě. V USA je padesátiprocentní pravděpodobnost, že děti zůstanou na stejné hladině příjmů jako jejich rodiče. V Kanadě a v severských zemích je to jen dvacet procent. Díky růstu produktivity, k němuž došlo po roce 1995, předehnalo americké hospodářství jiné bohaté země. Pracující ve Spojených státech za hodinu vyprodukují o třicet procent víc než před deseti lety, tvrdí statistiky. Zatímco ale do konce tisíciletí rostly zároveň příjmy bohatých i chudých, po roce 2000 došlo ke změně. Produktivita roste i nadále, ale plat průměrného amerického dělníka stoupl o necelé procento.
Z anglickojazyčného tisku vybíral Filip Pospíšil.