Choreografické divadlo Johanna Kresnika hostovalo poprvé v Česku v roce 1998 na plzeňském festivalu s inscenací Frida Kahlo – tehdy ještě pod hlavičkou berlínské Volksbühne. Vyvolalo v řadách publika i kritiky bouřlivé reakce od nadšených ovací po naprosté nepochopení. Mimo jiné provokativně levicovou orientací choreografie.
Nedávno jsme měli možnost vidět Kresnika podruhé. 5. května diskutoval se zájemci v pražském Goethe institutu, 8. května pak hrálo Choreografické divadlo (přestěhované do Bonnu) v Národním divadle v Brně v rámci projektu Tanec Brno 2006 / Taneční most – Tanzbrücke inscenaci Ulrike Meinhof.
Přednáška měla vcelku malou návštěvnost. Nevím, jestli pro nezájem, nebo zkrátka nepřišli ti zkušenější a poučenější. Na Kresnika je totiž lepší se dívat než ho poslouchat. Nejste-li naladěni na stejnou levicovou vlnu, může vás jeho politické přesvědčení, báze jeho divadla, až iritovat. Snaha diskutovat jen o umění byla marná. Jakékoliv téma ho zavedlo zpět k politickým idejím, od jeho práce neoddělitelným. Po komunistické zkušenosti jsme zřejmě na jistý druh levicových proklamací poněkud alergičtí.
V divadle je to naštěstí jednodušší. Ideologicky nás může choreografie jakkoliv provokovat – a už téma biografie teroristky Ulrike Meinhof je vrcholně kontroverzní –, ale to nic nemění na jejích uměleckých a estetických kvalitách. Kritika konzumu rezonuje stále, protest v extrémní poloze krvavého terorismu je aktuálně celosvětově žitou skutečností. Mysleme si pak, co chceme, o závěrečné scéně obětování Ulrike, v níž je vystavena sešroubovaná v nasvíceném akváriu poté, co si naturalisticky vyřízla v proudu krve jazyk. Kresnik zkrátka je radikální, prostřednictvím tance provokuje, tanečními obrazy vyjevuje svoje vidění světa, nutí diváky přemýšlet, zaujímat postoj k dění na scéně. Povrchnost a lhostejnost nemají v jeho divadle co dělat – ani na jevišti ani v hledišti. Zato exprese a patos v dobrém slova smyslu jsou tu zcela na místě.
V kontextu české taneční scény působí i po osmi letech, které uběhly mezi Fridou Khalo a Ulrike Meinhof, Kresnikovo Choreografické divadlo jako zjevení. S jistou licencí můžeme poukázat na Libora Vaculíka, který často pracuje na obdobně biografických námětech. Jenže s kolísavými výsledky – třeba Lucrezia Borgia v pražském Národním divadle je už spíš divadelní komerce. Nenajdeme však u něho jako u Kresnika tak silný politický postoj, tak důslednou angažovanost, konzistentnost, takovou hloubku a příkladnou preciznost.
Pragocentrická poznámka na závěr: škoda, že se Kresnikovo taneční divadlo zatím nepředstavilo v Praze. Brněnské hostování je hozenou rukavicí nejen pro pražské Národní.
Jana Bohutínská