Franky se nebude vznášet věčně, žádní andělé spásy ho nakonec z ďábelského paktu nevykoupí a nenechají si ho milosrdně tam nahoře, nadejde čas, kdy za všechno zaplatí. Jeho návrat do áčka Kupředu nebude mít dlouhého trvání a bude to jedno velké zklamání pro všechny zúčastněné: „Mám životní formu,“ ujišťuje noviny před začátkem ligy, „koleno už seká latinu.“ V prvních zápasech s ním taky podle všeho žádné potíže nemá, zato má problémy se zapojením do hry, nebo, jak říká trenér novinářům: „Ostatní hráči se mu ještě nenaučili přihrávat.“ Navzdory několika prohraným utkáním očekávání trvají, vina za to, že se okamžitě nenaplnila, se přesouvá na všechny, jen ne na Frankyho. Až koncem jara se na stadionu Sundby odvažují podívat pravdě do očí, ve skutečnosti hraje mizerně Franky a svou autoritativní přítomností hrozí rozbít napadrť hru celého týmu. Všichni neustále přihrávají jemu, aniž z toho cokoliv kloudného vyleze, dře na trávníku jako kůň, ale zůstává podivně mimo rytmus, je píchlý. Zase ho začne sužovat zranění kolena, a několik posledních jarních zápasů je nucen prosedět na lavičce, ani on se už jen tak nedokáže bránit.
Zkraje toho jara sleduju jeden z Frankyho posledních zápasů na stadionu Sundby, co jsme se zase nastěhovali blízko sebe, tam občas v neděli odpoledne zajdu. Celou první půli běhá jako šílenec, tvrdošíjně pronásleduje soupeřovy obránce, jakmile vybojují míč, sprintuje bez ustání z místa na místo, řve, ať mu přihrají, když Kupředu útočí, většinou marně. Mužstvo mu už přestalo důvěřovat a, soudě podle toho, co vidím, nikoli bezdůvodně. Když mu konečně přihrají, předvede, zvlášť v zadní části hřiště, záblesky delikátních detailů, finguje, že se chystá zpracovat letící balon, a zmrazí tak protihráče, jenže místo toho merunu ve vzduchu na milimetr přesně přihraje po křídle, takže v publiku to užasle zahučí, nebo tentokrát doopravdy zpracuje dlouhý pas, švihne nohou vysoko za míčem, v letu ho zachytí a v poklidu si ho stáhne na zem, téměř s ním balancuje na špičkách nohou, takovéhle lahůdky. Ale hraje většinou podivně bezbarvě a neosobně, jako by roky v cizině možná skutečně rozvinuly jeho techniku, ale současně mu ukradly všechno, co původně ztělesňovalo Amager. Nehraje už jako kluk ze dvora, a proto sem už nepatří.
V útoku nestojí za moc. Celý zbytek první půle má soupeř navrch. Franky podivně sám poklusává vpředu, marně dobíhá dlouhé balony, pokud už předtím nevběhl do ofsajdové pasti, řítí se tam, kde je těžké ho najít a přihrát mu, stejně si křičí o míč, a když ho dostane, bezradně váhá, až mu ho nakonec většinou seberou, ani soupeř už z něj nemá respekt. Diváci na něj pomalu začínají být naštvaní. „Ztratil glanc,“ prohlásí můj soused. Už na konci prvního poločasu se rozkulhá, krátce po přestávce ho střídají. Tehdy vidím Frankyho hrát naposled, několik zápasů nato ho trenér střídá rovnou, ještě před koncem soutěže přestává hrát úplně. Zprvu hraje v několika utkáních za béčko, ale pokaždé končí na lavičce. „Seš tam vůbec?“ řvou na hřištích, ale Franky tam není, není k nalezení.
Hans-Jørgen Nielsen: Fotbalový anděl
Vypisovala Janja Prokićová, výtvarnice