Radka Denemarková
Peníze od Hitlera (letní mozaika)
Host 2006, 248 s.
Ve své druhé beletristické knize autorka vytvořila dravý textový amalgám, v němž se groteskní obrazy ze současné české vesnice prolínají s detailním psychologickým portrétem ženy poznamenané traumatem z koncentračního tábora a následnými životními katastrofami, které prožila v národnostně zaměřené poválečné společnosti Československa. Bezmezný hněv hrdinky vrcholí v téměř hysterických, ale nebanálních monolozích, které vedou k podrobné analýze osobnostní. Ač jsou dobové reálie a případné podlosti z nich vyplývající vylíčeny ve vší své neproniknutelnosti, nejsou podle autorky ospravedlněním hrozivého počínání současníků a není jím ani lidská naivita. Morální hodnocení je zde v tomto ohledu radikální, zdůrazňována je bezohledná a brutální lidská krutost a podle neúprosné hrdinky bylo a je zlé všechno a všichni, včetně jí samotné. Ve své podstatě temný příběh se však díky výmluvnému podání Denemarkové nakonec jeví jako zdařilá tragikomedie. Kniha je po Hájíčkově Selským baroku druhým pozoruhodným textem čerpajícím z tématiky současné historie publikovaným v nakladatelstvím Host, leč je to zápis výrazně dospělejší a zpytavější. U inspirací dějinami někdy ani není potřeba vymýšlet složitou fabuli, stačí otevřít správnou kroniku nebo poslechnout si pamětníky. Silný příběh je však třeba zpracovat tak, aby se jeho intenzita mezi řádky nevytratila, což se Denemarkové podařilo.
Joanna Derdowska
Helena Haškovcová
Můj král trpaslíků aneb Cvergologie – první česká vědecká nauka o trpaslících
Galen 2006, 129 s.
Lékařka a přírodovědkyně by nám chtěla dokázat, že trpaslík není jen kýčem nehodným zájmu vzdělaného člověka či komerčním vývozním artiklem porevolučního období. Je pochopitelné, že lidé nucení uvažovat střízlivě nacházejí zálibu v něčem iracionálním. Haškovcová sbírala léta materiál týkající se jejího koníčku a potom s ním naložila trochu jako s materiálem vědeckým, což je samo o sobě zdrojem zábavy z rodu cimrmanologie. Vyhledává všechny zmínky o trpaslících v literatuře – v jejím seznamu je mezi dvaačtyřiceti autory citován Jan Vodňanský, ale taky patolog František Koukolík, estetik Tomáš Kulka nebo folklorista Čeněk Zíbrt. Téma trpaslík je tu zmapováno ze všech stran. Nejstarší historické zprávy o něm pocházejí ze šestnáctého století, u nás první zmiňuje permoníky Jiří Agrikola ve spise o hornictví. Trpaslík střežil poklady, svou přívětivostí pomáhal a chránil lidská obydlí. Při čtení knížky se zdá, jako by šlo o pozůstatek pohanství v lidském myšlení. Trpaslíkem se zabývali také například Shakespeare, Goethe, nebo Grieg. Trpaslík je doma především v německy mluvících zemích, z českých však jmenujme třeba Křemílka a Vochomůrku. Ve druhém typu textů, zaměřených osobně, se dovídáme například o tom, jak se autorce splnilo přání prodávat trpaslíky na tržišti. „Přijměte cvergologii jako neškodné bláznovství, které napomáhá udržení nebo obnově naší duševní pohody,“ vyzívá v závěru.
Jana Červenková
Karel Jaromír Erben
Kytice
Garamond 2006, 164 s.
Erbenova Kytice se v poslední době dočkala své filmové a letos také komiksové verze. Není divu, krvavé příběhy k oběma médiím patří, navíc jde stále o jedno z děl povinné četby a každé zjednodušení středoškolák jistě přivítá. Na komiksové zpracování se však příliš spolehnout nemůže, každý z kreslířů totiž pojal jednotlivé básně po svém a tak hned v úvodní Mateřídoušce stačily Daniele Horáčkové jen dvě úvodní sloky. Holoubek je zase svébytnou interpretací básně a jediným slovním doprovodem je tu „Vrků“. V knize však najdete i původní texty. Kvalita zpracování, jak po stránce kreslířské, tak té scénáristické je kolísavá, snad nejvíce to odnesl Vodník (kterého Adrian Kukal a Ondřej Pfeiffer pojali jako erotické drama s viditelnou inspirací v kresbě Bena Templesmitha) nebo Záhořovo lože (nevzhledná koláž Jana Černého a Rostislava Tecla). Příjemně a s nadsázkou zmodernizovaný je naopak Zlatý kolovrat Báry Čechové (kolovrat = DJský gramofon) nebo Polednice Moniky Zemánkové, která si vystačila i bez zobrazení strašidla. Příliš jsem však nepochopil, podle jakého klíče byli kreslíři vybíráni. Například Kristina Dufková tu má hned tři komiksy, ostatní jen po jednom. Navíc jde většinou o neznámé autory a tak by se slušelo uvést o nich alespoň krátkou informaci. Nelíbí se mi ani příliš velký formát knihy a její nepřitažlivá obálka. I když, mohlo to dopadnout hůř...
Jiří G. Růžička
Egyptský člověk a jeho svět
Editor Sergio Donadoni, přeložila Gabriela Chalupská a kol.
Vyšehrad 2006, 320 s.
Monografie podává celistvý obraz staroegyptské společnosti a jejího ideového světa. Bibliografický přehled na konci knihy naznačuje myšlenkové zdroje současné egyptologie: hlavním těžištěm je tradičně věda britská, potom škola francouzská strukturalistická a můžeme být celkem hrdi, že i úspěchy ozdobená egyptologie česká. Vidno, že se některé zvyky proměnily minimálně: z dob farao Tutenchamóna se pije pivo slámkou a zřejmě tehdy začala být užívána smyslnost jako prostředek mocenského ovládání společnosti; již z předklasických dob je země pyramid známa v okolí coby centrum nevázanosti. Ovšem pohlédneme-li na starý Egypt zevnitř, seznáme, že byl vcelku fungující úřední otrokářskou despocií, ovládanou nezměrnou krutostí moci. Příčinou prosperity starého Egypta je pravidelnost záplav Nilu, který přinášel na pole nános bahna ze Súdánu a Núbie. Zřejmě tehdy začalo masívní odlesňování pro potřeby stavebnictví. Spatřujeme monumentalitu hmoty pyramid, příšernou primitivnost jejich staveb – tak otřesný způsob zaplňování duchovní prázdnoty! Ten panteon hybridů, nad nímž by současný člověk splakal! V takové despocii, stojící na myriádách otroků a prosazující mužské právo na slast, musela být strašlivá nuda – není se proto co divit starému Mojžíšovi, že jednoho dne sebral Vyvolený národ a odtáhnul pryč.
Vilém Kozelka
Ubaldo Nicola
Obrazové dějiny filozofie
Přeložila Naděžda Bonaventurová
Knižní klub 2006, 584 s.
Svým způsobem komické – filosofie, z rozlehlosti abstrakce je zobrazována všemi možnými způsoby. To, co má být výsledkem vzdělávání a úmyslné životní praxe, náhle zmuchláno do strakamakaté knížky s provždypoučeným výkladem. Ano, jsme svědky nové scholastiky, babičky obskákané vnukem! Ta kniha je hranatá, stěží projde oblým porcelánovým otvorem a za uměleckými díly se již od časů Pausániových putuje na sám světa kraj se mnoha odříkáními. Filosofie je vydobývána, nikoli stravována. V zemi Komenského Labyrintu světa a ráje srdce se těžko zavděčit pestrými obrázky do slabikáře a strofami odnikud nikam. Formulace dějin filosofie a její výklad trvají dosud jako výzva v této zemi, kde je galvanizován T. G. Masaryk, a umlčován Ladislav Klíma, Schopenhauer je smlčen a Kierkegaard vykládán pokřiveně, jezuitství opovrženo, bratrské polemiky opomenuty, biblická výzva pohrdnuta, židovství zapomenuto jako před kakáčem, Ferdinand Peroutka a Záviš Kalandra nereflektováni – takový je obraz současného filosofického českého myšlení. Něco mezi snem a brettschneiderovskou buřinkou nesenou větrem. Autor by se třeba podivil, že se štětím – inu, zde v Čechách a na Moravě čtou Bibli ženy už přes pět set roků a jsme i z mnoha jiných důvodů zmlsaní. Prostě se nechci učit filosofii ze schémat, kategorií a obrázků jako za Pythagora.
–vk–
Joyce Carol Oatesová
Vodopády
Přeložila Eva Kondrysová
BB art 2006, 456 s.
Oatesová je nesmírně plodnou spisovatelkou, která rok co rok chrlí romány, povídky a divadelní hry. Kvantita většinou převažuje nad kvalitou, přesto autorka občas vydá i zdařilejší dílo bez závanu komerce. Romány z poslední doby se však ani zdaleka nevyrovnají jejím prvním dílům (např. Oni, Zahrada pozemských slastí nebo pozdější Nesvaté lásky) a už vůbec nesnesou srovnání s tvorbou takového Johna Updikea nebo Philipa Rotha. Vodopády nepřinášejí ani v její tvorbě nic nového a škodí jim přílišný rozsah. Naštěstí si autorka vybrala atraktivní prostředí niagarských vodopádů, kam zasadila košatý románový děj, a které ovlivňují osudy postav, jež sledujeme v období 50. až 70. let 20. století. Působivě je zachycena nejen atmosféra vodopádů, ale také amerického maloměsta té doby. Mnohé postavy však postrádají přesvědčivost, děj je místy vykonstruovaný a příliš účelný. Oatesová nevnáší nic pozoruhodného ani do svého jazyka, který je příliš staromódní, občas jsem měl až pocit, že čtu román z viktoriánské Anglie. Zejména od druhé poloviny knihy se objevuje rozvláčnost. Tajemství či napětí, kterým je obestřena první polovina, se s nástupem nových postav vytratí. Zároveň je však pozoruhodné, jak v paměti ulpí postava Gilberta Erskina, byť se s ním setkáme jen v prvních třech kapitolách, který po svatební noci spáchá sebevraždu skokem do vodopádů a poznamená tak osudy dalších lidí i celou knihu.
Milan Valden
Marina Cvětajevová
Pogrom života
Přeložila Jana Štroblová
BB art 2006, 144 s.
„Stesk po vlasti? V něm okřej…! Ne, dohráno dávno tohle drama, stesk, vlast… Úplně lhostejné je mi už, kde úplně sama s košíčkem domů z trhu jdu, jakými kameny a světy, k domům cizím až po půdu jak kasárna či lazarety,“ přiznává otevřeně v jedné z meziválečných básní Marina Cvětajevová, básnířka „celá z citů“, kterou vedle Anny Achmatovové můžeme zcela oprávněně považovat za jednu z hlavních představitelek ruské avantgardní poezie 20. století. Autorka strávila v nucené emigraci téměř dvě desítky let, a přestože šlo o města přátelská a přívětivá, jakými jsou Praha či Paříž, pocitu vyděděnosti a samoty nejen v neznámém prostoru cizích zemí, ale také v krajinách tesknivé duše se nikdy nezbavila. Básnířčin osobní život doprovázely těžké životní zkoušky, jež byly bezpochyby hnacím motorem jejích novátorských, symbolistně-melodických veršů a které ji zároveň v necelých padesáti letech přivedly k tomu, že si sáhla na život. Ve výboru nazvaném Pogrom života lze nalézt reprezentativní průřez texty z předválečných sbírek až po poslední básně z přelomu 30. – 40. let. Jestliže rozsáhlejší, kompozičně zajímavá díla jako např. Krysař se do úzkého výboru z pochopitelných důvodů nevešla, na pražské opusy Poema Hory či Poema konce se prostoru dostalo.
Bára Gregorová
Arthur Conan Doyle
Rudý kruh a jiné případy Sherlocka Holmese
Přeložila Eva Kondrysová
Garamond 2006, 232 s.
Milovníci klasického detektivního žánru, kteří se současně chtějí pocvičit v anglickém jazyce, mají další příležitost. Nejprve mohou hloubat nad záhadou vily Vistárie, kterou si z nejasných důvodů pronajal zvláštní člověk španělského původu, jenž měl ještě podivnější služebnictvo a v době, na kterou si pracně opatřil spolehlivé alibi, byl zavražděn. Ale Sherlock Holmes vbrzku přijde na to, že co se zvláštních lidí týče, pan Garcia rozhodně není v kraji výjimkou… Protagonisté povídky Rudý kruh se pouštějí do boje s temnými silami tajných sekt a spolků, jež daleko překračují hranice staré dobré Anglie, kterou si záporní hrdinové pouze vypůjčili, aby na její půdě sehráli velkolepé finále. Název třetí povídky – Bruce-Partingtonovy dokumenty – napovídá, že předmětem zájmu tentokrát budou jisté navýsost tajné listiny, které jednoho dne z neznámých důvodů vynese jistý Cadogan West z příslušné kanceláře a krátce poté najdou jeho tělo poblíž zastávky londýnské podzemní dráhy, v místech, kde vlaky vyjíždějí z tunelu. Z deseti výkresů se ovšem v kapse mrtvého najde pouze sedm listin. Tři nejdůležitější zmizí a otázka pro Sherlocka Holmese tedy zní: kde jsou tři chybějící listiny, kdo je vzal a jak zemřel Cadogan West?
Magdalena Wagnerová
Lenka Volmová, Vladimír Volma
Nová škola milostného umění (O lásce a milování bez sexuologických dogmat)
Hněvín 2005, 248 s.
Z textů manželů Volmových je nejlepší citovat. Tak například postřeh o prostituci: „Co je ponižujícího na tom, když žena vstřícně a velkoryse dovolí muži, aby jí odevzdal to nejcennější, co má, v podstatě extrakt vlastní krve či lepkavou esenci vlastního života, a ještě jí za to zaplatil slušnou částku peněz?“ Anebo ponaučení: „Vkládat měkký úd do vysoce rozehřátého pohlaví ženy, to je zážitek, který by si žádný muž neměl nechat ujít.“ A varování před důsledky toho, že rodiče nechodí před dětmi nazí: „Děti tak mají stále slabší a slabší kontakt s obnaženým reálným světem, se vším, co je živé, co je součástí přírody, s tím, co lze milovat a oč se lze starat.“ Knihu doporučuji těm, kteří nemají rádi mužský orgasmus, chtějí se umět vycévkovat a také se hodlají naučit, jak dvě nebo i více osob mohou dýchat jedním nosem. Pro ostatní je vhodným čtením na večírky po notné konzumaci alkoholu (nechcete-li si toto dílo pořizovat, stačí se podívat na www.intimnosti.cz). Napravovat současný konzumní přístup k sexu totiž stejně nemá cenu – v roce 3102 před naším letopočtem začal podle Volmových temný věk, v němž nás ještě zhruba v příštích 427 tisících let nečeká nic dobrého. Ocenit je ovšem třeba v knize používaný pojem ,,platící milenec“, tedy klient prostitutky, který je stejně dobrý jako termín hodinové manželství, který kdysi k témuž razil surrealista Bohuslav Brouk.
Kazimír Turek
Vladimir Papernyj
Kul’tura dva
Novoje literaturnoje obozrenije 2006, 408 s.
Kniha není jen strohým popisem monumentální stalinské architektury, ale především pokusem o její výklad v souvislosti s tehdejším každodenním životem. Může také sloužit jako osobitý průvodce po dnešní Moskvě, která se snaží zahladit stopy po této éře, aniž by si uvědomovala, že se na místě stalinských mrakodrapů buduje jejich věrné kopie. Papernyj čtenáři předkládá výklad, s jehož pomocí může z moskevských novostaveb odezírat současné tuhnoucí politické ovzduší. Jakákoli kultura je podle Paperného v průběhu svých dějin charakterizována neustálým pohybem mezi kulturou 1 a kulturou 2, které jsou si protikladem. Kulturu 1 definuje na základě rovnoměrného horizontálního rozmístění hodnot, zatímco pro kulturu 2 je typické, že tyto hodnoty přemisťuje z periferie do centra a tvoří pomyslnou, přesně hierarchizovanou vertikálu. Kulturu 1 pak představuje především na revolučních počátcích 20. století, kulturu 2 na období stalinismu; zároveň však zavádí i do historie petrovského Ruska. Toto pojetí je jen modelem, sám Papernyj netrvá na jeho absolutní nezvratitelnosti. Bez ohledu na výjimky z pravidla je však modelem funkčním a fungujícím. Kultura dva čtenáře nutí, aby se rozhlížel kolem sebe, aby pozoroval monumentální průchody domů, podzemní paláce moskevského metra, jež se, ačkoli pod zemí, snaží vytvořit zdání nebeských výšin, aby bedlivě sledoval, co kolem něj v tuto chvíli vyrůstá.
Alena Machoninová