Venezuelský deník La Hora psal 19. června o dalších krocích prezidenta Cháveze ve vyzbrojování armády. Ty jsou vedeny hlavně obavou z možné invaze USA do země, jejíž ropné dodávky jsou pro Washington naprosto klíčové. Chávez mimo jiné plánuje vyrábět ve své zemi slavné ruské kalašnikovy, jichž od Ruska koupil již 100 tisíc, aby se mohl bránit před „nejmocnějším impériem v dějinách“. Podle deníku se USA a opozice obávají, že by prezident „mohl začít vyzbrojovat revolucionáře v Latinské Americe“. Venezuela navíc koupila 15 ruských helikoptér a zvažuje nákup bitevníků Suchoj, které by nahradily americké letouny F-16. USA již prohlásily, že Rusko požádají, aby uvedené transakce přehodnotilo. V sílícím vojenském odhodlání Chávez dokonce slíbil, že pokud se USA odváží vojensky zasáhnout proti Kubě, „poteče venezuelská krev“. Již nyní se přitom Venezuela podle protivládních politiků angažuje v záležitostech jiných zemí až příliš. Bolivijský prezident Morales o Chávezovi mluví jako o svém veliteli (mi comandante). V kampani před volbami do Ústavodárného shromáždění pak Morales používá venezuelskou helikoptéru a piloty, což vyvolalo v Bolívii velké spory. V jiných zemích latinské Ameriky však Chávezova politika dosti naráží. Deník 27. června upozornil na spory, jež má Chávez s čerstvě zvoleným peruánským prezidentem Alanem Garcíou. Konflikty začaly už za vlády Alejandra Toleda a kulminovaly stažením ambasadorů obou států. Po posledním incidentu vzkázal Garcíovi venezuelský ministr zahraničí Alí Rodríguez, ať se místo urážkami raději „zabývá velkým množstvím problémů, jimž čelí peruánská společnost a chudobě v zemi“.
Nikaragujský deník El Nuevo Diario, vázaný na dříve vládní, dnes opoziční sandinisty (FSLN), se 21. června věnoval cestě věčného sandinistického prezidentského kandidáta Daniela Ortegy do jihoevropských zemí a Libye. Bývalý revoluční prezident je kritizován vládou USA, která ho automaticky zařazuje do „kubánsko-venezuelsko-bolívijské osy“ radikálních levicových vůdců. Především návštěva Libye okamžitě vzbudila obavy místní i americké pravice. FSLN musela odmítnout obvinění, že hlavní motivací návštěvy bylo získat peníze pro sandinistickou volební kampaň. Podle kritiků se Kaddáfího peníze měly připojit k těm, které prý již proudí od Cháveze. Ortega sám podobné spekulace vyvrátil se slovy: „To, co nás drží ve věčném spojení s libyjskou revolucí a bratrem Muamarem Kaddáfím, je síla vůle po změně, míru, spravedlnosti, svobodě a touha po opravdové přímé demokracii vykonávané lidem“. Ve velmi polarizované kampani, v níž již došlo k četným zásahům amerických diplomatů, kteří například radili pravici, koho má nominovat, a varovali před jejími oficiálními kandidáty, budou Ortegova slova jistě často opakována, protože dobře poslouží jako důkaz vzájemných vazeb „starých teroristů“.
Portugalský Diário de Notícias informoval 27. června v článku nazvaném „Portugalsko bez problémů s národní identitou“ o akademické debatě na téma evropeizace portugalského politického systému. Podle průzkumů veřejného mínění se většina obyvatel definovala jako Portugalci a současně i jako Evropané. Jak upozornil významný historik António Costa Pinto, silnému proevropskému cítění v zemi pomohl naprostý krach caetanovského pokusu o glorifikaci portugalského impéria, který byl zdiskreditován neúspěšnou koloniální válkou, vedenou až do roku 1974. Ještě v roce 1978 se skoro 20% lidí domnívalo, že Portugalsko bez kolonií nepřežije. Šlo o důsledek mnoha let výchovy vedené pod heslem „Portugalsko není malé“, doprovázeném působivými projekcemi obrovských rozloh Angoly či Mosambiku na mapu Evropy. I přes výchovné působení a kampaně si však v roce 1984 nezbytností kolonií pro přežití Portugalska byla jista jen 2% populace. Neúspěšný autoritářský pokus o ztotožnění národní identity s imperiální myšlenkou tak vedl k obratu zájmu Portugalců od Afriky k Evropě. Posílení proevropských postojů v zemi tak rozhodně nepomohla pouze ona tolik zmiňovaná ekonomická pomoc z fondů EU.
Madridský El País komentoval 21. června probíhající proces s členy ETA podezřelými z vraždy pravicového radního Miguela Ángela Blanca. Radní byl zastřelen před 9 lety po únosu, jehož průběh v médiích sledovalo celé Španělsko. Proces se dvěma teroristy se koná v době, kdy kulminuje jeden z nejnadějnějších „mírových procesů“ v historii baskického konfliktu. Dle deníku je „esenciální dimenzí tohoto procesu bitva mezi zapomněním a upamatováním zločinů ETA“. ETA se snaží oběti svých útoků omlouvat jako „nevyhnutelné důsledky ´historického konfliktu´“. Dvojice teroristů v soudní síni se odmítala k čemukoli vyjádřit, muži se smáli a povídali si, což vedlo rodinné příslušníky oběti k hlasitým protestům a následnému vyloučení ze sálu. Z úst jednoho z obžalovaných pak mimo jiné zaznělo, že boj za „svobodu Baskicka“ neukončí. Veřejnosti i některým politikům se zdá, že právě výjevy ze soudních síní přinášejí politicky ožehavému problému vyjednávání s teroristy a ukončení násilného boje za baskickou nezávislost jinou dimenzi, jíž jsou jednotlivé lidské osudy. Toho si byl jistě vědom i baskický umírněný nacionalistický předseda autonomní vlády Ibarretxe, když požádal oběti útoků ETA o odpuštění za „odstup“, který měla baskická úřední místa od jejich bolesti a vyjádřil stud za tolik vražd spáchaných s „použitím našeho jména“.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.