Je poezie ještě možná?

Nejsem-li špatně informován, Nobelova cena byla tento rok udělena již po pětasedmdesáté. Je mnoho vědců a spisovatelů, kteří si zasloužili toto cenné uznání, bohužel počet těch, kteří ještě žijí a pracují, je mnohem menší. Někteří z nich jsou zde přítomni a k nim směřuje můj pozdrav a blahopřání. Podle obecně rozšířených názorů a v souladu s předpověďmi nepříliš věrohodných proroků podstoupí celý svět (či alespoň ta jeho část, kterou lze nazvat civilizovanou) v tomto roce či v letech nastávajících historický zlom zásadních rozměrů. Samozřejmě se nejedná o eschatologický zlom, o konec samotného člověka, nýbrž o nástup nového společenského řádu, jehož zárodky existují snad jen v širých prostranstvích utopie. Přibližně za čtvrt století oslaví Nobelova cena sto let existence. Do té doby snad bude možné celkově zhodnotit to, jak Nobelova nadace a cena s ní spojená přispěly k utváření nového systému společenského života, ať už všeobecného Blahobytu či Strádání, nicméně takového, který by se alespoň na několik století vypořádal s dlouhodobě přetrvávajícím vyhroceným sporem o smyslu života. Tím myslím lidský život, ne vznik aminokyselin, spadající do doby před několika miliardami let, látek, které člověku daly život a snad již předtím chystaly jeho zrození. Avšak jak je v tomto případě dlouhý krok deus absconditus! Nemám ale v úmyslu odbíhat od tématu a táži se, zda jsou pravidla, na nichž je udělování Nobelovy ceny založeno, spravedlivá; jestli vědecké disciplíny, ne všechny na stejné úrovni, a literární díla přispěly k šíření a obraně nových hodnot ve smyslu plně „humanistickém“. Odpověď je bezpochyby kladná. Výčet jmen těch, kteří vykonali něco významného pro lidstvo a jako zasloužené uznání obdrželi Nobelovu cenu, by byl dlouhý. Ale bylo by prakticky nemožné dopátrat se nekonečně delšího zástupu těch, kteří svou prací, aniž si toho byli vědomi, nesčetněkrát lidstvu prospěli, a těch, kteří nikdy neusilovali o nějaké ocenění, jelikož nenapsali knihy, akademické spisy a odborné práce a nikdy nemysleli na to, že by psali, aby „lis pouštěl mízu“, jak říká jedno známé italské úsloví. Samozřejmě existuje spousta čistých, neposkvrněných duší, které brání (zajisté nedostatečně) rozšíření takového prospěchářského ducha, jenž se v různých stupních vzpíná až ke korupci, zločinu a každé formě násilí a nesnášenlivosti. Členové stockholmské Akademie řekli vícekráte ne nesnášenlivosti, krutému fanatismu a duchu pronásledování, jenž často pobízí silné proti slabým, utiskovatele proti utlačovaným. Je to vidět především na výběru literárních děl, která mohou být někdy zhoubná, ale nikdy tak jako atomová bomba, která je nejzralejším plodem věčného stromu zla.

Netrvám však na tomto stanovisku, jelikož nejsem ani filosof, ani sociolog, ani moralista.

Strach ze sebe samého

Psal jsem poezii a za to jsem byl vyznamenán, ale byl jsem rovněž knihovníkem, překladatelem, literárním a hudebním kritikem a dokonce nezaměstnaným, a to z důvodu prokázaného nedostatku věrnosti k režimu, který jsem vskutku rád mít nemohl. Před pár dny mne přišla navštívit jedna zahraniční novinářka a zeptala se mě: „Jak jste zvládal skloubit tolik tak rozdílných aktivit?“ Tolik hodin věnovat básním, překladům, úřednickým aktivitám a životu?“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že se život nedá naplánovat jako stavební projekt. Na světě je velký prostor pro nadbytek, dokonce jedno z největších nebezpečí naší doby je zkomercializování nadbytku, na které jsou citliví především ti nejmladší.

V každém případě jsem tady, jelikož jsem psal básně; tedy vykonával aktivitu sice zcela zbytečnou, avšak téměř nikdy škodlivou, což je jedna z jejích ušlechtilých vlastností. Ale není jediná, jelikož básnictví je výtvorem či neduhem absolutně endemickým a nevyléčitelným.

Jsem tady, jelikož jsem psal poezii: šest svazků, dále nesčetné překlady a kritické eseje. Bylo mi řečeno, že je toho málo, snad se domnívali, že básník je výrobcem zboží; stroje musí být využity na maximum. Naštěstí poezie není zboží. Je fenoménem, o němž víme velmi málo. Dokonce tak málo, že i dva natolik rozdílní filosofové jako Croce, idealista a stoupenec historicismu, a katolík Gilson shodně považují za nemožné sepsat dějiny básnictví. Co se mne týče, pokládám-li poezii za předmět, domnívám se, že se zrodila z potřeby dodat hlasový zvuk (řeč) bušení první kmenové hudby. Až mnohem později bylo možné řeč a hudbu nějakým způsobem zapsat a odlišit. Objevuje se psaná poezie, ale její příbuznost s hudbou je i nadále zřetelná. Poezie tíhne k tomu, aby se rozevřela v architektonických formách, rodí se metrum, strofy, takzvané zavřené formy. Ještě v prvních nibelunských ságách a posléze v románských epických cyklech je skutečným předmětem poezie zvuk. Avšak poezie, jež se upíná rovněž ke zraku, se posléze neobjevuje jen u provensálských básníků. Poezie, jelikož vytváří obrazy, se postupně stává vizuální, ale je zároveň muzikální: spojuje dvě umění v jedno. Formální struktury samozřejmě tvořily značnou část básnického vidění. Po vynalezení tisku se poezie stává vertikální, zcela nevyplňuje bílý prostor, je bohatá na „a capo“ a opakování. Rovněž určitá prázdná místa mají hodnotu. Próza, jež zabírá celý prostor a nenaznačuje, jakým způsobem číst text, je zcela odlišná. A proto mohou být metrické struktury ideálním nástrojem pro umění vyprávět, pro román. To je případ takového nástroje vyprávění, jakým je oktáva, forma, která byla navzdory úspěchu Byronova Dona Juana (báseň zůstala z poloviny nedokončena) fosilií již na počátku devatenáctého století. Na konci devatenáctého století však zavřené formy poezie již nejsou schopny uspokojit ani zrak, ani sluch. Obdobný poznatek se může vztahovat rovněž na anglický blank verse a na italské endecasillabo sciolto. Mezitím se malířství mílovými kroky vzdaluje od naturalismu, a tato změna se v něm okamžitě odráží. Díky procesu, který by bylo příliš zdlouhavé popisovat, dojdeme k závěru, že nelze reprodukovat skutečnost, reálné předměty, a vytvářet tak zbytečné kopie; zároveň však existují vystavené předměty a postavy in vitro či v životní velikosti, podle kterých Caravaggio a Rembrandt tvořili přesné kopie, a ty jsou považovány za mistrovská díla. Na velké výstavě v Benátkách byl před několika lety vystaven portrét mongoloida: byl to námět très dégoutant, ale proč ne? Umění může ospravedlnit vše. Ledaže si člověk, spatří-li něco takového, uvědomí, že se nejedná o obraz, nýbrž o nešťastlivce z masa a kostí. Tento experiment byl posléze přerušen manu militari, ale z hlediska čistě teoretického byl plně ospravedlnitelný. Kritici, kteří zaujali místa na univerzitách, již po několik let hlásají absolutní nevyhnutelnost smrti umění v předtuše jakéhosi obrození a vzkříšení, jehož znamení však zatím nezahlédli.

Jaké závěry můžeme z těchto faktů vyvodit? Je zřejmé, že se umění, všechna vizuální umění stávají demokratičtějšími v tom nejhorším smyslu slova. Umění je výrobou konzumních předmětů, které se použijí a odhodí v očekávání nového světa, v němž by se člověku podařilo od všeho osvobodit, rovněž od vlastního svědomí. Příklad, který jsem citoval, by se mohl rozšířit o velmi hlučnou a stereotypní hudbu, která je ke slyšení v místech, kde se shromažďují miliony mladých lidí, aby zažehnali strach z vlastní samoty. Ale proč právě dnes, více než kdy jindy, na člověka doléhá strach ze sebe samého?

Sinalý blahobyt

Samozřejmě očekávám námitky. Není třeba sem vnášet společenské neduhy, které snad vždy existovaly, ale málo se o nich vědělo, jelikož staré prostředky komunikace je nedovolovaly včas rozpoznat a napravit. Je alarmující, že se nějaký válečný generál obklopuje stále větším komfortem, že má blahobyt (tam, kde existuje, což znamená v ne mnoha částech světa) sinalé rysy zoufalství. Rovněž umělecké disciplíny tíhnou při vědomí temné vize současné společnosti blahobytu k tomu, aby se spojily, aby ztratily svou identitu. Masové komunikace, rádio a především televize, se nikoli bez úspěchu pokusily zahubit každou možnou představu života v ústraní a přemítání. Čas utíká rychleji, díla vzniklá nedávno se jeví jako „zastaralá“ a potřeba umělce být vyslyšen se dříve či později stane křečovitou potřebou aktuálnosti a bezprostřednosti. Odtud nové umění naší doby, jímž je podívaná, vystoupení ne nutně divadelní, jež obsahuje počátky všech umění a které působí na diváka či posluchače jako jistý druh psychické masáže. Deus ex machina tohoto nového svazku je režisér. Jeho úkolem není jen koordinovat scénické provedení, ale dodat nové myšlenky dílům, která je nemají. To vše dopadá na neúrodnou zem, kde panuje velká nedůvěra v život. Jaké může být v takové krajině hysterického exhibicionismu postavení nejdiskrétnějšího umění, poezie? Takzvaná lyrická poezie je dílem, plodem osamění a nahromaděných vjemů. Je jím rovněž dnes, ale spíše v omezeném množství. Bohužel jsou známy početnější případy, kdy takzvaný básník vykročí vstříc nové době. Poezie se pak stává akustickou a vizuální. Slova se náhle rozlétnou všemi směry jako vybuchnuvší granát. Ne­existuje skutečný význam, jen slovní zemětřesení s mnoha epicentry. Luštění není nutné, mnohdy pomůže psychoanalytik. Od té doby, co v ní převládá vizuální aspekt, je poezie rovněž přeložitelná, což je nový fenomén v dějinách estetiky. Tím nechci říci, že jsou moderní básníci schizoidní. Někteří z nich píší klasickou tradiční prózu i pseudoverše prosté jakéhokoli smyslu. Existuje rovněž poezie určená k tomu, aby byla vyřvávaná na náměstí před šílejícím davem. Což se stává především v zemích, kde vládnou autoritářské režimy. Ale podobní školitelé poetického hlasu nejsou vždy prosti talentu. Zmíním jen jednu příhodu a omlouvám se, že se zároveň vztahuje ke mně osobně. Nicméně je-li pravdivá, poukazuje na to, že nyní fungují ve společném soužití již dvě poezie: první z nich se zaměřuje na okamžitou spotřebu a zmírá hned poté, co je vyjádřena, zatímco ta druhá si může klidně dál snít své sny. Jednoho dne se probudí, bude-li na to mít sílu.

Skutečná poezie je podobná obrazům, které vlastní neznámo kdo a které zná jen několik zasvěcenců. Avšak poezie nežije pouze v knihách či školních antologiích. Básník nezná a často nikdy nepozná svého skutečného adresáta. Dám vám jeden osobní příklad. V archivech italských novin se nacházejí nekrology lidí doposud žijících a činných. Těmto článkům se říká „krokodýli“. Před pár lety jsem v Corriere della Sera objevil svého „krokodýla“, podepsaného Taulerem Zulbertim, kritikem, překladatelem a polyglotem. Podle něj si významný básník Majakovskij přečetl jednu či více mých básní přeložených do ruštiny a prohodil: „Toto je básník, který se mi líbí. Chtěl bych umět přečíst si ho v italštině.“ Tato příhoda není nepravděpodobná. Mé první verše začaly kolovat v roce 1925 a Majakovskij (jenž cestoval po Americe a jinde) spáchal v roce 1930 sebevraždu.

Majakovskij byl básníkem ve smyslu pantografu, megafonu. Pronesl-li tato slova, můžu říci, že mé básně křivolakými a nepředvídatelnými cestami nalezly svého adresáta.

Přesto nevěřte, že je má představa o poezii solipsistická. S myšlenkou psát pro takzvaný happy few jsem se nikdy neztotožnil. Umění je v podstatě vždy pro všechny a pro nikoho. Ale to, co zůstane nepředvídatelné, je jeho skutečný begetter, jeho adresát. Umělecké představení, umění pro masy, umění, které chce vyvíjet fyzicko-psychickou masáž na předpokládaném uživateli, má před sebou nekonečnou cestu, jelikož světová populace neustále narůstá. Avšak hranicí takového umění je absolutní prázdnota. Je možné zarámovat a vystavit pár pantoflí (já sám jsem takhle viděl ty svoje), ale krajinu, jezero či jakoukoli velkou přírodní scenerii za sklem nevystavíte.

Lyrická poezie bezpochyby překročila své hranice. Poezie existuje rovněž v próze, v celé té velké próze, která není pouze užitková či naučná: existují básníci, kteří píší v próze či alespoň ve více či méně zjevné próze; milio­ny básníků píší verše, které nemají k poezii žádný vztah. To ale nic nebo skoro nic neznamená. Svět stále roste, nikdo neumí říci, jaká bude jeho budoucnost. Avšak není pravděpododné, že by masová kultura při svém pomíjivém a úpadkovém rázu nedala zároveň vzniknout kultuře, která je rovněž obranou a přemítáním. Všichni se můžeme podílet na této budoucnosti. Nicméně život člověka je krátký a život světa možná nekonečně dlouhý.

Šlehnutí bičem

Uvažoval jsem, že dám svému krátkému proslovu tento název: Bude moci poezie přežít ve světě masových komunikací? Právě na to se mnozí ptají, ale zamyslíme-li se, pochopíme, že odpověď nemůže být jiná než kladná. Jestliže poezií někdo myslí takzvanou beletristickou poezii, je jasné, že světová produkce bude prudce stoupat. Pokládáme-li však za poezii to básnické umění, které se zděšením odmítá označení produkce a které se rodí skoro zázrakem a vyplňuje celou epochu a celou jazykovou a kulturní tradici, pak je třeba říci, že smrt poezie není možná.

Vícekráte bylo podotknuto, že odraz poetického jazyka v tom prozaickém lze přirovnat k ráznému šlehnutí bičem. Je to zvláštní, ale Dantova Komedie nedala vzniknout próze takové umělecké výše, či dala, leč až po staletích. Ale studujete-li francouzskou prózu po Ronsardově škole, Plejádě, uvědomíte si, že francouzská próza ztratila onu změkčilost, pro kterou byla považována za mnohem méně kvalitní než klasické jazyky, a tím učinila významný krok k dovršení zralosti. Výsledek byl zajímavý. Co se týče Plejády, nenajdeme zde sbírky homogenní poezie jako v italském dolce stil nuovo (který je nepochybně jedním z jejích pramenů), ale čas od času nám poskytne vskutku „starožitné kousky“, které by mohly být uloženy v nějakém imaginárním muzeu poezie. Tento vkus, jemuž se staletí potom bude marně snažit vyrovnat parnasismus, by mohl být definován jako novořecký. To dokazuje, že velká lyrika může zemřít, znovu se zrodit, znovu zemřít, avšak navždy zůstává jedním z vrcholných výtvorů lidské duše. Přečtěme si společně báseň Joachima Du Bellayho. Tento básník se narodil roku 1522 a zemřel v pouhých pětatřiceti letech. Byl vnukem kardinála, u něhož několik let pobýval v Římě, kde ale pociťoval hluboké znechucení nad zkorumpovaností papežského dvora. Du Bellay psal hodně a s větším či menším úspěchem napodoboval básníky Petrarkovy tradice. Tato báseň (sepsaná snad v Římě), inspirovaná latinskými verši Navagerovými a upevňující jeho slávu, je však plodem bolestivého stesku po krajině sladké Loiry, kterou opustil. Krátká Odelette des vanneurs de blé se zařadila do repertoáru světové poezie sahajícího od Sainte-Beuva až po Waltera Patera, jenž Joachimovi věnoval významný portrét. Je-li to možné, zkusme si ji přečíst, jelikož se jedná o báseň, ve které hraje důležitou roli zrak.

A vous troppe legere,
qui d’aele passagere
par le monde volez
et d’un sifflant murmure
l’ombrageuse verdure
doulcement esbranlez,

j’offre ces violettes,
ces lis et ces fleurettes,
et ces roses icy,
ces vermeillettes roses,
tout freschement écloses,
et ces oeilletz aussi.

De vostre doulce halaine

eventez ceste plaine,
eventez ce sejour,
ce pendant que j’ahanne
a mon blé, que je vanne
a la chaleur du jour.

Nevím, zda tato Odelette byla napsána v Římě jako intermezzo při vyřizování nudných úřednických povinností. Za to, že se zachovala do dnešních dnů, vděčí Paterovi. Poezie tedy může s odstupem století najít svého tlumočníka.

Příliš špatné prózy

Ale stále vám dlužím odpověď na otázku, která dala název tomuto krátkému proslovu. Jaký může být osud poezie v současném světě robotů, v konzumní společnosti, která je u toho, když se v dějinách zjevují nové národy a nové jazyky? Odpovědí by mohlo být mnoho. Psát poezii je z technického hlediska dostupné všem: stačí papír a tužka a jsme připraveni. Jen ve druhé fázi nastávají problémy s tiskem a distribucí. Požár alexandrijské knihovny zničil tři čtvrtiny řecké literatury. I kdyby dnes vzplanula celá planeta, nemohlo by zaniknout to neuvěřitelné množství básnické produkce naší doby. Ale je to právě otázka ruční výroby, která podléhá zákonům vkusu a módy. Že může být zahrada Múz zpustošena ničivými bouřemi, je více než pravděpodobné, jisté. Podle mého názoru je stejně tak jisté, že spousta vytištěného papíru a mnoho sbírek poezie musí odolat času.

Jinou otázkou je, odvolává-li se někdo k duchovnímu oživení starého poetického textu, k jeho obnovení pro současné účely, k jeho otevření se novým výkladům. A nakonec stejně zůstává sporné, v jakých hranicích a mezích se pohybuje ten, kdo o poezii mluví. Mnoho dnešní poezie je vyjádřeno v próze. Hodně dnešních veršů je próza a špatná próza. Umění vyprávět, román, Murasakim počínaje, Proustem konče, dal vzniknout velkolepým básnickým dílům. A divadlo? Dějiny literatury se mu ani nevěnovaly, jen vyčlenily několik geniálních osobností, kterým jsou věnovány menší kapitoly. A jak vysvětlit fakt, že stará čínská poezie snese kdejaký překlad, zatímco evropská poezie je spoutaná svým původním jazykem? Dá se snad takový jev vysvětlit faktem, že zatímco věříme tomu, že čteme Po Ťü-iho, naopak čteme vynikajicího napodobitele Arthura Waleyho? Podobných otázek bychom si mohli klást mnoho, ale všechny budou mít jediný výsledek, že nejen poezie, nýbrž celý svět umělecké tvorby či ten, který je za něj považován, se dostal do krize, jež se úzce váže k podmínkám lidského života, k naší existenci jako živých bytostí, k našemu přesvědčení či klamu, že se považujeme za privilegované bytosti, za jediné, kteří se pokládají za pány svého osudu a nositele údělu, na nějž žádné jiné lidské stvoření nemá nárok. Je tedy zbytečné se tázat, jaký bude osud umění. Je to jako ptát se někoho, zda člověk budoucnosti, možná velmi vzdálené budoucnosti, bude schopen vyřešit tragické rozpory, v nichž se zmítá již od prvého dne Stvoření (a zda je stále ještě možné hovořit o takovém dni, který se může stát nikdy nekončící epochou).

Přeložil Ivo Krobot jr.