Tomáš Jacko
Lekce etiky a zpěvu
Tutor 2006, 63 s.
V produkci Tutoru, jehož vydavatelská činnost je zaměřena převážně na učební materiály, jsem dosud nezaznamenala jedinou básnickou sbírku. Po přečtení debutu Tomáše Jacka se neodbytně vtírá otázka, proč právě touto knihou mělo nakladatelství potřebu vstoupit do sobě nevlastní sféry poezie. Aleš Prstek v přátelském vyznání na přebalu tvrdí, že autor (také překladatel) je „člověk s úžasnou dikcí a citem pro jazyk”. Cit pro jazyk možná uplatňuje jinde, v jeho básních ho však postrádám; verše Lekce etiky a zpěvu by sotva obstály v nějaké provinční soutěži poezie. Sbírka obsahuje zhruba dvacet básní, tematicky čerpajících z řecké mytologie. Někdy chce básník mýtus doslovit, někdy spřádá fikce, jež mění či převracejí původní příběh, jindy mu jde o jazykovou hru. Jacko sklouzává k sentimentalitě, travestie v jeho apokryfech je prvoplánová, meditativní pasáže svou trivialitou připomenou zbásněné slohové cvičení („Pro řeku stoletý břeh nic neznamená,/ ani vesnice a města,/ která po staletí vzkvétají jen díky ní./ Stačí málo, aby se ta spoutaná a ochočená/ rozlila přes prahy chrámů a svatyní”). Neumětelství zasahuje celou poetiku. Snaha zatížit jazyk se obrací proti autorovi. Jeho texty překypují školáckými rýmy, banální obrazností či upovídanou doslovností. Jacko nám nedal lekci básnického zpěvu, nýbrž špatné poezie.
Michala Lysoňková
Brian Greene
Struktura vesmíru
Paseka 2006, 482 s.
Oč složitější je dnešní svět teoretické fyziky, o to nesnadnější je úkol „přirozeným“ jazykem vyprávět témata, jimiž se soudobé fyzikální teorie zabývají. Po skutečně velkolepém úspěchu knihy Elegantní vesmír vrhl neúnavný badatel v oblasti kvantové geometrie a jiných oborů na trh knihu s názvem The Fabric of the Cosmos. Možná by byl vhodnější (pro český překlad původně zamýšlený) titul Vesmírná příze, protože knihám Briana Greena rozhodně není upřena jistá poetičnost, dějová vynalézavost, pomocí níž uvádí čtenáře do vysoce abstraktních témat fyziky, a humor. Greene nás zasvěcuje do témat, jako jsou Einsteinova speciální a obecná relativita, kvantová mechanika, Hiesenbergův princip neurčitosti, ale i paralelní vesmíry, Higgsův oceán, šipka času a pochopitelně jedno z jeho badatelských těžišť teorie superstrun/M-teorie. Úspěch knihy tkví v tom, že Greene umí vysoce formalizovaný jazyk teoretické fyziky převést do srozumitelného stylu. Řadu fyzikálních jevů, jež se vzpírají pochopení teoreticky nepoučeného čtenáře, vysvětluje pomocí banálních příběhů z každodenního života, a věda přitom netrpí. Mnoho vynikajících fyziků (např. Thorne) dokáže svou látku zpřístupnit svým čtenářům, ale troufnu si tvrdit, že žádný z nich to neumí s takovým vtipem a smyslem pro každodenní reálie, včetně těch televizních, jako Greene. Skrytě a nenápadně je čtenář obohacen o pojmy, jež k němu přicházejí jako vlídné vyprávění o tom, co nás nejvíce obklopuje a co nás nejhlouběji proniká – o vesmíru.
Michal Janata
Branko Jelinek
Oskar Ed – 3. díl
Mot 2006, 100 s.
Příběh komiksové trilogie, jehož první kniha připomíná detektivku s magicko-realistickými prvky (policisté pátrají po zdroji mluvících předmětů), pokračuje druhým dílem, ve kterém se načrtnutá dramata odehrávají častěji v Oskarově nitru, v až surrealisticko-mystických zážitcích. Ztráta otce i neschopnost vyrovnat se vlastním nadáním Oskara stále více izolují. V jednom z detailů, jimiž Jelinek na pozadí šperkuje příběh, se Oskar drží za hlavu v stejně zoufalém gestu jako postava z Munchova Výkřiku, visícího na zdi. Důslednost, s níž Jelinkovy obrazy uchvacují, je stejně urputná jako Oskarova neschopnost vymanit se z vlivu nepřítomného, a přece všudypřítomného otce. Ve třetím díle vše kulminuje: vytoužený, ale nikdy nenavázaný vztah s otcem vrcholí v závěrečné konfrontaci – zlomem až „katastrofickým“. Jelinkova kresba nahrazuje komiksově typické zjednodušování sytou dikcí čar a symbolických obrazů. Na trilogii je vidět i autorův kresebný vývoj: linie nabírají na jistotě, zmenšuje se počet anatomických a perspektivních nevyrovnaností. Technický, striktní ráz kresby – přísná šrafura, jemná perokresba, místy prolomená tušovými plochami – kontrastuje s emotivními dramaty, skrytými v obrázcích. Vizuální náročnost nutí k větší vnímavosti. Výsledkem je silný příběh, jemuž rozkouskování na trilogii možná ubírá na intenzitě, ale dává čtenáři alespoň trochu vydechnout.
Tomáš Hibi Matějíček
Schisma filosofie 20. století
Editoři Martin Nitsche, Prokop Sousedík, Martin Šimsa
Filosofia 2005, 299 s.
Sborník je zajímavou snůškou filosofických příspěvků na téma údajné roztržky ve filosofii 20. století – na tzv. analytickou a tzv. kontinentální filosofii. Autoři hledají jednou společný kořen schismatu, podruhé myslí již jen z jednoho směru, kterým se nese jejich vlastní myšlení a z kterého ohledávají vlastní pohled na celou záležitost. J. Peregrin vidí Frega a Husserla jako stojící na místě původní jednoty, odkud se rozcházejí každý po své cestě: jedna usiluje spíše o maximální objektivitu (jako již Bolzano), druhá vychzí především ze subjektivity (jako již Kant), z níž se má klást pravda. Vlastní roztržka je pak diskutována z historie polemiky mezi Carnapem a Heideggerem v roce 1929. Carnap začíná s překonáváním metafyzických vět jako pseudovět a přitom napadá Heideggerův styl myšlení, jak to pěkně líčí M. Nitsche. Heidegger se snaží zaslechnout hlas bytí a Carnap a jemu podobní v tom vidí mysticismus, jako třeba P. Sousedík: způsob vyjadřování je prý defektní – a zde jsme vskutku u ilustrace roztržky, kterou se snaží sborník přiblížit. Pravděpodobně už stále půjde podle mého názoru o různé způsoby přibližování se k pravdě a o různé způsoby jejího vyjadřování. Jde o autonomní cesty myšlení, které nemá cenu nějak násilně smiřovat (ač pokusy o to existují, např. pokus německého filosofa Apela, o kterém referuje M. Šimsa). Souhlasím s J. Chotašem: vždy bude možno se sejít jedině nad nějakým tématem a říci si své názory a přístupy ke zkoumané věci.
Jiří Olšovský
Daniel Kovář
České Budějovice, 1. díl – vnitřní město
Paseka 2006, 80 + 147 s.
První, čeho jsem si loňského léta všiml při podvečerní procházce Českými Budějovicemi, byla podoba městského půdorysu s dispozicemi centra města Krakov. Nikde jsem o této podobnosti nenalezl zmínky; zřejmě se jedná o výsledek sjednotitelského úsilí krále Přemysla Otakara II., o němž v tomto smyslu nejspíš není konkrétních zpráv. Opět se mi osvědčila večerní procházka s vínem – údělem poetů k osvědčení univerzality ducha. Jinými slovy – pil jsem v habrech pod hradem Wawelem. Před lety jsem v Budějicích šel až k jezu a vrátil se. Jindy jsem tam zase šel na pivo, zatkli mě ale kontroloři. Byly doby, kdy jsem přes České Budějovice jezdil do Kaplice na ryby, ale když mě tam zatkli vojáci soudruhů, začal jsem tam jezdit nejrafinovaněji. V Českých Budějicích se hrozně zatýkalo – hráli tam Plastic People of The Universe, v březnu 1974 byl tam policejní masakr na mladých lidech. Pak Ivan Martin Magor Jirous zorganizoval První Músický Festival Druhé Kultury. Je tam Vitorazsko, historický okrsek a cesta ke Zlaté Koruně. Na trati je Summerau v Rakousích, kde za rybníkem čepují moc dobré purpurové brau. Suverenita má svým způsobem svoje. Jenomže kde ji vzít a nekrást, nebylo ale vůbec zřejmé; a zřejmě se jedná o provždy smlčenou otázku. Chodil jsem kolem Budějic potomní roky a ještě netušil, co mě čeká.
Vilém Kozelka
Petr Čornej a kol.
Evropa králů a císařů
Levné knihy KMa 2005, 449 s.
Encyklopedie evropských panovníků a vládnoucích dynastií přináší přehled z období od 5. století do současnosti. Podstatným dílem jde o informace k orientaci v evropských dějinách a jejich pochopení. Tištěna je na recyklovaném papíře, s ilustracemi v textu, mapkami a genealogickými schématy. Jednotlivá hesla zahrnují bez dalších interpretací významná fakta a události ze života osobnosti. Příručka vhodná pro studia historická i kunsthistorická, ano i jinak umělecká a též amatérská. V životě lidském je radosti pomálu a vážnosti mnoho – i to lze vyčíst mezi řádky zmíněné encyklopedie. Reprodukované portréty jsou dokladem motivovaného kulturního přínosu aristokracie výtvarnému umění – ale i hudbě, divadlu, poezii a literatuře, architektuře, venkoncem kultuře a vzdělanosti. Nejhorším nepřítelem člověka je samota, tedy on sám. A nejlepším? Přátelství je vzácné. Jakkoli může kdokoli chápat aristokracii rozpornou – rozpornost je ale lidská! –, lze seznat v aristokratických projevech jistou potřebu společenské změny i stavu, ono přitakání Panta rhei; což o diktatuře nelze pomyslet ani ve snu. Zmíněnou encyklopedii lze přijmout jako bedekr k vládnutí – sobě, i ve společenském rámci. Jistou zdobou jsou biografická hesla věnovaná panovnicím v náznaku jejich formující role. Inspirativní úděly, žádoucí kniha.
–vk–
Zdeněk Jizera Vonásek
Cena města Zámrví
Jaroslav Samek – Vydavatelství 999, 216 s.
Kdybych psal záložky na knihy, tak bych na tuhle sesmolil asi něco o tom, že jde o trefné humorné podobenství a že autor na osudech lidí jednoho maloměsta zdařile ukazuje nešvary současné české společnosti. Jenomže záložky nepíšu a jsem tomu rád, neb na předchozích větách není zbla pravdy. Ona by ta kniha totiž vším tím ráda byla, to by však její autor musel mít patřičné literární schopnosti. Jeho Zámrví pod Oškrtem mělo zřejmě být takovým Kocourkovem popsaným ve stylu podobném poetice Ivana Vyskočila – každý pán i kmán zde někdy něco zpronevěřil, každý tu či ondy ohnul záda, všichni na sebe všechno vědí, takže nic. Jenže místo podobenství je Vonáskova kniha nepodařenou komunální satirou spojenou s mudrováním bez pointy. A humor? Tak třeba policista hovoří o obrazu Josefa Jara Lada na vsi a… Raději nepokračovat. Protože tuto knihu nemá cenu číst, nemá ani cenu o ní víc psát.
Kazimír Turek
Bianka Minte-Königová, Constanze Scharganová
Zoo – svět zážitků
Přeložila Ivana Vízdalová
BB art 2006, 32 + 32 s.
Kniha Zoo – svět zážitků je jakýmsi průvodcem po virtuální zoo. Na několika celobarevných stranách se malý čtenář dozví něco málo o medvědech, slonech nebo opicích. Informace jsou opravdu stručné, a děti tak zaujmou nejspíš obrázky. Uprostřed knihy jsou dva rozkládací listy s panoramatickým obrázkem a encyklopedickými údaji (kolik zvíře měří a váží, kolik mívá mláďat nebo kde žije). Největším záporem knihy je její malý rozsah – popisuje jen pár druhů –, nejlepší není ani překlad (pochybuji, že děti, jimž je kniha určena, budou vědět, co je to reptilie). Na závěr knihy je uvedeno několik „zvídavých“ otázek s odpověďmi, například jestli má zoo vlastní zvířecí nemocnici nebo kuchyni. K sešitku jsou pak připojeny omalovánky s obrázky, které kopírují ty v knize. I tady je několik různě vtipných otázek spojených s konkrétními zvířaty, třeba zda se opice Lisztova jmenuje podle Ference Liszta („říká se jí tak, protože skladatel nosil nápadný účes, podobný jejím chlupům na hlavě“) nebo zda zvířata v zoo dostávají antikoncepční pilulky („hrošice... dostává každé ráno jednu... je velká asi jako bageta“). Dovedu si představit, že by se takový knižní výrobek mohl prodávat v zoo jako suvenýr (to by ale musel být zroben pro konkrétní zoo); potíž je v tom, že vypadá spíš jako určený dětem, které se do zoo teprve chystají.
Jiří G. Růžička
Analogon 46/2006
Pokud nejste skalní surrealisté, doporučuji vám zatím poslední číslo Analogonu s klidem vynechat. Polovina je ho věnována výtvarnici Evě Švankmajerové, která loni zemřela a jejíž dílo (feministky mi jistě neprominou) zůstává ve stínu jejího manžela. Pásmo sestavené z jejích výtvarných a literárních prací, které rámují vzpomínkové texty přátel, není zas tak zajímavé, aby uneslo rozsáhlou plochu. Snad už příště budou surrealisté méně zarputilí ve stavění pomníčků. A na rozdíl od čísla minulého nenabízí nám Analogon ani po uvedeném pásmu nic moc zajímavého. Za zmínku ale stojí text Bruna Solaříka, nazvaný Mariáš, o vzniku sovětsko-německé smlouvy v roce 1939 – mohlo by jít o takové dějiny po surrealisticku, které se tváří jako skutečná historická studie, kdyby si jejich autor bohužel nemyslel, že píše skutečnou historickou studii. Summa summarum – v tomto čísle doporučuji číst jen některé pasáže ze hry Vladimira Sorokina Pelmeně, jejíž černý humor vnáší do Analogonu něco trochu životného: „Pak mně to celý vysvětlila jedna holka, pilotova dcera. Když totiž pilot v dnešní stíhačce nabere vejšku, okamžitě mu změnou tlaku stoupne péro. A když překoná zvukovou bariéru hodně prudce, může bejt hned hotovej. (…) Její matka se pokaždé ptala otce, když přišel z letu: Tak co, zase sis zamrdal s nebem vlasti? Mám prát trenky? (…) Takže manželky pilotů měly dost velkej problém. Jejich muži si to rozdávali s nebem, a vlastní manželky pak neuspokojili.“
–kt–
Fred Vargas
Dans les bois éternels
Viviane Hamy 2006, 442 s.
Fred Vargasová vydala už desátou detektivku. V knize jedné z nejznámějších současných francouzských autorek detektivních románů se i tentokrát policejní vyšetřování potýká se starými pověrami a pověstmi, snahou o pomstu a s vírou v posmrtný život. V Paříži se objeví dvě vraždy – těla nesou stopy po bodných ranách. Brzy nato najdou v Normandii dva ubité jeleny. Mezi nimi se pohybuje podezřelá starší zdravotní sestra, která utekla z vězení. K tomu krádež v kostele a zprávy o zjevení staré jeptišky. A vraždy přibývají… V krajích na severu Francie vůbec není klid, každý má své staré spory a pečlivě střežená tajemství. Komisař Adamsberg bude muset pátrat v hlubokých lesích, na starých hřbitovech. Čeká ho hodně práce, kromě věrného pomocníka Danglarda bude mít k ruce nováčka, zrzavého poručíka, který si nemůže odpustit své proslovy v alexandrinech. Ke všemu ještě zmizí Violette Retancourtová. Adamsberg ale není ve své kůži, ještě se nevzpamatoval z rozchodu s Camille. Svůj čas musí navíc nově dělit mezi pátrání a otcovské povinnosti: pečuje o malého synka Toma. Česky vyšla Fred Vargasové detektivka Uteč rychle, vrať se pozdě (MF 2003) a čerstvě Muž naruby (Garamond 2006).
Jovanka Šotolová