Socialisté všech druhů i národností jsou zpravidla první mezi těmi, kdo vždy a snad odjakživa upozorňují na hnědé nebezpečí v podobě stran, které nelze nazvat jinak než extrémně nacionalistické.
To ovšem neplatí o „socialistovi“ a stále ještě premiérovi Paroubkovi, jenž hledá a zřejmě i nachází myšlenkové spříznění tam, kde se v minulosti tvrdě bojovalo i umíralo. Byli to právě levicově smýšlející, kteří byli první na ráně a byli také prvními oběťmi nacionalistického teroru.
„Myslím si, že se to trošku přeceňuje, že ti nacionalisté třeba nebudou zas tak děsuplní,“ řekl premiér podle páteční Mladé fronty Dnes na adresu hrůzného vůdce SNS Sloty a doplnil, že na obranu Ficova Smeru, který našel zalíbení v jednom populistickém (Mečiar) a jednom vulgárně šovinistickém (Slota) nacionalistovi, napíše uklidňující dopis svým evropským kolegům. Pomáhá tak Ficovi vrátit do hry strany, s kterými se nehrálo, protože se dobře vědělo, jak takové hry končí.
Co ho k tomu proboha vede? Podle Šustrové (LN 7. 7.) preventivní snaha odlišit se od evropských socialistů, kteří ho v budoucnu mohou kárat za možnou spolupráci s komunisty. To příliš trefná úvaha není. Těžko si představit, že evropští socialisté budou někoho exkomunikovat za vytváření levicových koalic s komunisty, které jsou, ať chceme nebo ne, přirozené a kterým se v mnoha případech sami vůbec nebrání. Vypadá to spíše, že Paroubek, jenž výsledek voleb neunesl, chce aspoň na Slovensku stát na straně vítězů – a tak je mu jedno, kdo že to tam vlastně vyhrál.
Lukáš Rychetský
Zprávy ze setkání politiků a filmařů na festivalu v Karlových Varech působily jako unavená politická satira. Vzpomínáte například na forbínu, v níž si všichni nahlas oddechli, že producent Trojan nestáhl ze soutěže film Kráska v nesnázích? Nechápu ty kameny valící se ze srdcí Evy Zaoralové či Jiřího Bartošky: film byl v soutěži zdvořile strpěn (porota mu udělila spolu s bulharským filmem Vánoční strom zvláštní cenu, to je milé) a producent vytěžil z obrovské reklamy kolem festivalu maximum. Kdybychom o tohle (o deníková „festivalová zpravodajství“ a „recenze“ Krásky v MfD, LN a Právu) přišli, nic by se nestalo.
Bartoška pak organizací umělecko-politické besedy vykouzlil lišácký „kompromis“, tedy spíš taneček, co umožní zachovat status quo bez újmy na cti všech zúčastněných. Filmaři už nemusejí protestovat (kdo má pořád cizelovat argumenty a vymýšlet vtipy, co zaujmou), festivaloví návštěvníci o nic nepřišli a politici rozjeli předvolební kampaň. Bylo sladké číst v novinách, jak si především Václav Klaus a Mirek Topolánek zvykají na věty o nutnosti strategicky podporovat český film, jak se musejí aspoň trochu nechat informovat o systémech v okolních zemích; tím ale potěšení končí.
Představitelé neexistující vládní koalice utrousili nějaké hodněciferné sliby a zúčastnění filmaři, masírovaní novinářským zaklínáním skutečnosti (koalice bude vládnout, je neuvěřitelné, že ještě nevládne, chyba nějaká asi), mají pocit, že se něco pohnulo. Rádi zapomněli, že je podle všeho zase před volbami. A že řeči zubynehtypremiéra Paroubka o „amnestii“ řidičům-voličům jsou ze stejného těsta.
Libuše Bělunková
Cožpak je tak těžké, abychom rozuměli jeden druhému, abychom se dovedli vžít do všední, byť choulostivé lidské situace? Jistě nejsem daleko od pravdy, řeknu-li, že nám mužským (o dámách v podobné situaci si nedovolím přemýšlet) se alespoň jednou, snad dvakrát v životě stane, že nakonec podlehneme kritickému vnitřnímu tlaku. Jistěže jsme tomu mohli předejít, přehlíželi jsme budky, které jsou pro podobné případy zřízeny, věřili jsme, že vydržíme – a nakonec jsme nevydrželi.
Vnitřní tlak nepochybně sužoval i šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jana Kubiceho. Nejednou míjel instituce, kde svému nezkrotnému puzení měl a mohl ulevit, rozhodl se však, že tím pravým místem bude až Vidímův sněmovní výbor. Nepochybujme o tom, že hodlal vydržet, dokud nebudou sečteny volební hlasy, už chyběly pouhé čtyři dny, příroda se však ukázala silnější než lidské odhodlání.
Pánové, komu z nás se cosi podobného v životě nestalo, nebo si myslí, že se nikdy stát nemůže, ať hodí kamenem.
Stejně nespravedlivé je odsuzovat místopředsedu Sněmovny Ivana Langra. Také jeho puzení k odchodu z jednací místnosti, kde se Kubiceho zpráva projednávala, bylo natolik intenzívní, tak náhlé, že svůj výtisk důvěrné zprávy nestačil ani zavřít. Jako právník znalý zákonů předpokládal, že zprávu, otevřenou právě na skandálním místě, ochrání před zraky nepovolaných odpovědná osoba povinná zajistit, aby nedošlo k úniku informací. I zkušený právník se ovšem může přepočítat.
Ještě že má pochopení alespoň polovina Sněmovny.
Jiří Vančura