Subkultura otrocké komunity zahrnovala nejen písně a spiritualitu, ale také přirozený trucovitý odpor k tomu přijmout realitu – fantazie měla daleko větší cenu. Požáry byly časté a téměř pokaždé záměrně založili nespokojení otroci; viník byl dopaden jen zřídkakdy. Po občanské válce se v místních novinách nevyskytovaly zprávy o požárech zdaleka tak často jako ve vrcholné éře otrokářství. Násilné činy, které byly mezi bělochy běžné, páchali otroci zřídkakdy. Svůj vrozený důvtip totiž používali zásadně k tomu, aby zašli až na hranici, ale nikdy ji nepřekročili.
Majitelé otroků vynaložili spoustu energie na to, aby své otroky udrželi v dobré náladě, a zjevně nedocenili ironický půvab toho, že oni, vlastníci, jsou stejně nesvobodní jako jejich majetek.
Po celou historii vedla pasivita otroka pokaždé k rozkladu systému, který otrocké práce využíval. Jakýkoli argument v tom smyslu, že otroctví je efektivnější způsob organizace práce než feudální zřízení i práce za mzdu, platí jedině tehdy, když otrok produkuje stejný přebytek jako nevolník i stejně tolik jako dělník, který dře za mzdu v hotovosti. Každý, kdo se někdy snažil uživit nějakým druhem chovatelství, ale ví, že maximálního zisku lze dosáhnout jedině tehdy, když jsou chovná zvířata zdravá, spokojená a mají chuť do života.
Rozdíl mezi vědomým a bezděčným chovatelstvím otroků spočíval v tom, jestli všem otrokyním na plantáži dávali, nebo naopak nedávali cíleně k dispozici kvalitní „chovní samci“ (kromě těch příbuzných).
(...)
Nikdo nemá rád práci jako takovou, a zbytečná práce, pokud ji člověk jako užitečnou vnímá, je pro něj k nesnesení. V nemechanizované otrokářské společnosti nicméně nikdo neměl na šetření námahy zvláštní zájem, protože vyčerpaní otroci nedělali po západu slunce tolik problémů. Tak jako mula nebo kůň i otrok se musel dřít tak dlouho, dokud únava nevytěsnila všechny myšlenky na odpor. A pokud vykonal nějakou práci rychle, dostal ještě druhý a pak třetí úkol.
Jen málo černochů si připomnělo, ať už v roce 1850, nebo v roce 1960, že otrok nebo bývalý otrok na Jihu na tom byl za všech okolností lépe než jeho příbuzní v Africe. Tento argument nikdy nezapůsobil, a pro otroka bylo těžké přijmout svůj úděl – vždyť běloši kolem něj žili v zemi, jež v 19. století pravděpodobně nabízela lidem více možností než celý zbytek pevně strukturovaného a kastovnictvím prosáklého Starého světa.
(...)
Henry Hobhouse (1924) se v roce 1948 stal prvním ředitelem zpravodajské stanice CBS.
Henry Hobhouse: Šest rostlin, které změnily svět (1. vydání 1985). Přeložila Zuzana Šťastná.
Vypisovala Soňa Remešová, novinářka.