Bylo to jako scéna z Formanova filmu Taking off. Na terase muzea hraje rocková skupina Spektrum unyle Hendrixe, zatímco škrobené publikum místních osmašedesátníků ukusuje vernisážové chlebíčky a po každé písni decentně tleská. Je horký červnový večer. Mluví se o tom, jak se kouřila tráva, ale špeka si nikdo nezapálí. Autor výstavy Zdenek Primus v úvodním slovu žoviálně vzpomíná na šedesátá a sedmdesátá léta jako na výjimečnou dobu, kdy „kluci poslouchali hodně rockovou muziku, pili pivo, kouřili marihuanu a všude s sebou brali krásný holky…“. V Muzeu moderního umění Olomouc právě probíhá vernisáž výstavy Rock love flash down (…a papež kouřil trávu), výběr ze sbírky gramofonových desek, plakátů a časopisů Zdenka Primuse, premiérově uvedená Galerií hlavního města Prahy. A je přece co vystavovat, vždyť nespokojit se tenkrát s chraplajícímí kopiemi na kotoučích Sonet Dua a pořídit originál desky ze Západu byla hotová frajeřina!
Teoretik umění Hans Belting k dnešnímu provozu muzeí umění napsal: „Hlavním úkolem instituce, jež se svým proměnlivým repertoárem stále více podobá divadlu, se stává originální inscenace. Zboží nejrůznějšího původu zde nachází (…) zónu volného obchodu, v níž se provozuje symbolický obchod, jehož cílem je získat uznání na umělecké scéně.” (H. B.: Konec dějin umění) Zdenek Primus patří k našim nejtalentovanějším obchodníkům s takovým zbožím. Nyní je k vidění další z jeho „originálních inscenací” toho, kterak pilný sběratel a odborník na půdě prestižní galerie představuje veřejnosti důležitý výsek umění, který ukazuje cosi nového a jedinečného, případně něco starého, tradičního přehodnocuje a obrací. Z jeho předešlých projektů Umění je abstrakce – Česká vizuální kultura 60. let a Vladimír Boudník – Mezi avantgardou a undergroundem jsme se skutečně dozvěděli mnoho nového a dosud neznámého. Výstava Rock love flash down však není ničím jiným než prezentací jedné rozsáhlejší diskotéky, potažmo jejího majitele. Zcela nepatřičně je výstavě, jíž by slušely spíše stěny nějakého Rock Café, vyčleněn velkorysý výstavní prostor Trojlodí olomouckého muzea, které jako by nevědělo, čím zacpat dramaturgickou díru okurkových letních měsíců. Nezbývá než dát ještě jednou hořce za pravdu Hansi Beltingovi: „Muzea do sebe vděčně a poníženě pojímají ty nejnevhodnější soukromé sbírky, jejichž použití diktuje pouze dárce.“