příčné linie. nalinkuje, zamřížuje. pod ním se vzdouvají
vzorky na tapetách. viditelně se vzduly, všechny ty květiny,
stvoly, šlahouny. je tu i jiné mřížoví. opěradlo proutěné
židle má hustší pletivo, na zdi pak připevněná klec,
drátěné mřížky. dvě ptačí hlavy v ní, sotva patrné. dívá-li
se kdo na fotografii, vpouští snad, zpětně, do ztemnělého pokoje
světlo skrz jiné okno, zhušťuje, prosvětluje mřížoví. nestojí
na straně žaluzií. zamilován zas do paní, jež píše u stolu
krytého kobercem, v popředí. široký klobouk, vlasy má
pečlivě upnuté, lze ji však vymazat. na proutěném křesle je
patrná tíha sametových šatů, jen paní, fotografova
žena, už tady není, pouze nedopsaný dopis a
portrét v týchž bílých šatech, v klobouku. zarámovaný
za kalamářem, bez rámu vedle klece, na stěně,
ten, s lokty opřenými o křeslo, s oknem dokořán,
vznikl, když vládla zcela jiná světelnost.
*
odstíny černé a bílé odhalují také zanikající
poměry mezi barvami. jako by předměty
očekávaly, kdy budou zproštěny svých barev,
kdy už, vystaveny jen světlu, obléknou svůj
skutečný rozměr, formu, tak, jak je to
s mraky, prostými věcmi před námi.
*
jak z koní stoupá v zimě pára. tělo, jehož bych se teď
tolik chtěl dotknout, přimknout se k němu hrudníkem
a tváří. přistoupit k němu přes někdejší závěje,
v té chvíli, kdy mu kočí stahuje deku ze hřbetu,
kdy z druhé strany začne přitahovat ohlávku.
kočí chodili v pláštích po kotníky, v kloboucích
s úzkou krempou. byly to časy, kdy jsem věděl, jak
se pouhýma očima dotknout těl. večer jsem
zacházel k nádraží a pozoroval koně, stojící,
jak potřásají šíjí, dupou, zahaleni v živý žár.
*
z fotografie jsem začal vymazávat detaily. to, co zrak
pro věčné opakování směl odstranit. k mému údivu
předmětů, které zůstaly, moc nebylo. kobercem přikrytý
stůl, mřížoví na koberci, na stěně, které by teď
snad mohlo přinést osvětlení brzkého podzimu,
jediné odpoledne z poloviny září. zůstalo
i otevřené okno. veškeré zvuky zvenčí, veškerá
hnutí, i vzduchu, zcela neviditelného. potom jsem
umístil všechno zpátky. nezamýšlel jsem víc,
výlučně povrch, v jeho různých odstínech.
*
pohyby za deštivých dnů jsou zvláčnělé.
mezi slovy mží zmrzlé mlčení, těla teď
nesnesou svoji blízkost. za takových dnů
se snažím pohybovat, aniž bych narušil
klid předmětů. z balkónového zábradlí
nestírám krůpěje, a pokud vyjdu ven,
neroztahuji deštník, nejezdívám tramvají.
brouzdám se v parcích, vídám světla, rozmytá
na hladině vody, jež vtekla do rýh asfaltu.
(dvě křídla)
*
i nazpátek snad totéž uplývá.
kruh uplynulých časů posune
v maličkém těle pohyb zaniklý
do sotva vzbuzeného, a jak písnička,
jež hledá zmlklou melodii, na věky
se hýbe paže, noha, připomíná si,
jak byla, jenže první okamžik
vměstnává do odlitku pokaždé
odlišného. kdo si tedy troufne nazývat
bratrem či otcem kohokoliv zde? jak
potok s proměnlivým korytem,
vždy však nezměněně hluboký,
čas projde těly, jedním po druhém,
nedotčen smrtí ani vzkříšením.
*
nedotčen smrtí ani vzkříšením.
přesto se, obraz od obrazu, kazí víc.
zmrtvělost, když se chystá vstát,
zalitá vlnou dálky nesena je zpět,
na dávné místo, s vypětím všech sil
vzpírá se větru věků. všechno, co
je přitom upuštěno, střádá, každý pád.
přece se znova řine. střádá beznaděj,
kdo zplodil syna: přemílá se dál
týž hněv ve dvojím těle, jedinou
hořkostí jsou oba spalováni, naslepo
jen vykročí snad k sobě, hledají
zmlklou melodii, neodpustí si
svou odlišnost, svou zřejmou podobu.
Přeložila Lucie Szymanovská.
Gábor Schein (1969) je básník, spisovatel, literární historik a kritik, překladatel, redaktor nábožensko-filosoficko-literárního benediktinského časopisu Pannonhalmi Szemle a časopisu Nagyvilág (obdoba někdejší Světové literatury). Od roku 1995 přednáší na katedře maďarské literatury na filosofické fakultě Univerzity Loránda Eötvöse. Je spoluautorem syntetizujících Dějin maďarské literatury I (2004). V poezii inspirován Heideggerovou filosofií. Jeho novější texty, vystavěné často na přirovnání, obsahující apokryfické prvky, spojují filosofickou, dějinnou, literárněhistorickou a hluboce osobní reflexi. Básník střídmé, jemné, přitom však překvapivé obraznosti, převážně náznakově vázané formy. Současná maďarská literární kritika se o jeho básnické i prozaické práci vyjadřuje velmi uznale, recepce jeho tvorby je ovšem v poměru k záběru, kvalitám a hloubce neproporcionálně zdrženlivá.
Autor dvou románových novel: Mordecháj könyve (Kniha Mordechajova, 2002) a Lázár! (Lazare!, 2004, vydáno současně i v německém překladu) a šesti básnických sbírek. Nejvýznamnější básnické sbírky: Üveghal (Skleněná ryba, 2001), (retus) (retuš, 2003), Panaszénekek (Teskné písně, 2005).
–ls–