Ředitel jeruzalémské nemocnice Hanassa Šlomo Mor-Josef stojí jako každý den před lesem mikrofonů a tváří se vážně. Kamera ho zabírá od pasu nahoru, zbytek těla kryje stůl s nahrávací technikou. Národní „margia“, jak ho přezdívají média, tedy „těšitel“ národa, je už druhý týden hlavní hvězdou televizního zpravodajství v Izraeli. „Premiér dýchá bez větších problémů, dnes pohnul levou nohou a…“ zbytek věty zanikne ve zvonění mého telefonu. Než ho vyřídím, usměvavá moderátorka už hovoří o íránském jaderném programu. Jsem rozladěná, vadí mi, že nevím, co se děje. V posledních dnech je ředitel nemocnice nejčastějším námětem všech hovorů. Někteří ho nenávidí, jiní se mu dokonce smějí, ale pořád je ještě dost těch, kteří si ho okamžitě zamilovali. Každé jeho slovo je váženo a tisíckrát propíráno. „Ariel Šaron se už do politiky pravděpodobně nevrátí,“ řekl třeba ředitel na Tři krále a způsobil tím izraelským občanům značný šok. Málokdo počítal s tím, že by Šaron už nestál v čele státu. Dokonce i průzkumy veřejného mínění ho viděly jako premiéra i po březnových volbách.Vedl zemi pět let. Pro izraelskou společnost se přes svou minulost stal jistou nadějí na „klidný“ život. Co přijde teď, si málokdo troufá odhadnout. Přepínám z jednoho kanálu na druhý, hledám známou obrýlenou tvář. Konečně. Šlomo Mor-Josef se nadechne: „Premiér dýchá bez větších problémů, dnes pohnul levou nohou a spal dál,“ řekne a mně se, i když nevím pořádně proč, hned trochu uleví.
Martina Křížková
Nejsilnější opoziční strana ČSSD a Syndikát novinářů vyjádřily nesouhlas s tím, že aktivistovi hnutí za lidská práva a novináři Stanislavu Pencovi byl odepřen vstup na tiskové konference pořádané státními úřady se zástupci čínské delegace. To bylo 8. dubna 1997 a mluvčí tehdejšího ministra zahraničí Zieleniece se poté omluvil, že šlo o nedorozumění. Úřad tehdejšího ministra Dlouhého trval na tom, že je správné obtížného Pence vyhazovat. Dnešní premiér mu dává jednoznačně za pravdu. Dokonce se přímo před televizními kamerami zuřivě osopuje na své podřízené, aby vyčinil těm, kteří nebyli dost bdělí a nezajistili ho před nepříjemnými otázkami. Ministr vnitra k tomu dodává, že je možné, když už se Penc na nějakou tiskovou konferenci dostane a položí nějaký svůj provokativní dotaz, rovnou jej zažalovat. „Vždyť se přece ptal třikrát,“ vysvětlil ministr Bublan reportérům ČT a Hospodářským novinám důvod, proč souhlasí s rozhodnutím policie obvinit Pence z trestného činu pomluvy. Ministři a vlády se mění, nadutost ale zůstává. Penc toho za ta léta, kdy chodí na tiskové konference, moc nenapsal. Ani nemusí. Stačí, když se občas na něco zeptá. Ukáže tím nejen na nemoci moci, ale i na běžnou otupělost médií, která se na brilanci jeho otázek nezmohou. Tentokrát však jeho otázky dokázaly hned dvě další pozitivní věci. Česká televize výjimečně dostála své veřejnoprávní úloze a v pořadu Reportéři ČT ukázala, co nestranní novináři ukazovat mají, a státní zástupkyně Ivona Horská hned druhý den po odvysílání pořadu Pencovo obvinění zrušila.
Filip Pospíšil
V pátek 13. 1. si jistí lidé navzájem předávali diplomy a peníze. Nic proti tomu, proč ale ve Státní opeře, za účasti premiéra a ministra, a proč večírek vysílala ČT v přímém přenosu? Jelikož hlavou a srdíčkem dobročinného setkání byl podnikatel v kultuře Miroslav Smolák, mj. autor nápadu pražského muzea S. Dalího. Ceny Trebbia, resp. Evropské ceny Galerie Miro Trebbia, se předávaly už pošesté, počet oceněných se však příliš nezvyšuje. Dostávají je především ti, kdo už od Smoláka a jeho věrného soudruha, historika umění Miroslava Klivara, nějaké to ocenění na kredenci mají, třeba cenu Salvadora Dalího, Franze Kafky, Františka Kupky, Gustava Mahlera či prostě Evropskou cenu pro umění. Všem společnostem tyto ceny udílejícím dělá prezidenta, předsedu či ředitele Klivar (a rozdává se hlavně v sídle Smolákovy Galerie Miro). Oceňuje se spřízněnost se Smolákem a zásluhy při realizaci jeho projektů. Návrhářka oděvů Blanka Matragi už od dvojice Smolák-Klivar dostala ceny tři, v pátek tedy předala další podnikateli Zdeňku Grondolovi – za to, že pomáhal Smolákovi počátkem 90. let vozit do Česka blíže neurčené umění za blíže neurčeným účelem; Jarmila Grondolová za okamžik předávala další z cen. Sošku si odnesl i její autor, sochař Amri Aminov. Ministr kultury pak předal 100 000 korun katolické farnosti v Třeboni na restaurování barokního oltářního obrazu. S „nápadem“ opravit obraz za ním prý přišel hned v září Smolák. Jandákovi podřízení dostali brzo po ministrově nástupu za úkol bleskově vytipovat NĚCO, co by se dalo za 100 000 korun opravit. A povedlo se. Nedaleko Třeboně má ministr srub a v jižních Čechách bude letos kandidovat. Jihočechům se kulturní úroveň jistě na čas pozvedne. Na výši večera v opeře však asi nevystoupá.
Terezie Sladká