Zápas se smrtí, který podstupuje předseda izraelské vlády Ariel Šaron, dominoval řadu dní světovým médiím. Vzhledem k závažnosti Šaronova zdravotního stavu bylo možno ve světovém tisku číst analýzy, komentáře a životopisy, jež šlo jen těžko odlišit od nekrologů. Právě tohoto jevu si všiml komentátor listu al-Quds al-Arabí Elias Chúrí v článku nazvaném „Generál míru!“. Chúrí se rozhořčuje nad faktem, že západní, zejména však americká média „postupně přetvořila obraz zuřivého generála, člověka zodpovědného za masakry v palestinských uprchlických táborech Šatíla a Sabra a jednoho z otců kolonizace Gazy a Západního břehu v obraz rozvážného státníka a organizátora stažení z pásma Gazy“. Chúrí si všímá také nerovnováhy mezi referováním o Šaronově nemoci a Arafatově smrti. „Zatímco Arafat, jeden z architektů dohody z Osla, zemřel zatracován jako terorista, Šaron, který jakoukoliv dohodu odmítal, nyní umírá oplakáván jako mírotvorce.“ Stažení z Gazy prý podle Chúrího navíc nelze vnímat jako krok na cestě k míru, ale pouze jako součást plánu na vybudování života neschopných palestinských „bantustánů“ na Západním břehu a v Gaze. Uvedený postup amerických a izraelských médií označil Chúrí za součást politiky těchto dvou zemí vůči Arabům, která prošla radikální změnou zejména po jedenáctém září. Šaron a Bush se prý dokonale shodovali ve svém přístupu k Arabům, v němž už nebylo místo pro vyjednávání, ale pouze pro jednostranné kroky, vedoucí k marginalizaci na mezinárodněpolitické scéně.
V deníku al-Quds al-Arabí byl uveřejněn i rozsáhlý článek Ibrahíma Dervíše pojednávající o nové antologii arabské prózy, kterou ve Spojených státech vydala palestinská badatelka Salmá Chadrá Džajúsí. Tato významná autorka již publikovala několik podobně obsáhlých prací, které se věnují arabské poezii a arabskému divadlu. Podle Ibrahíma Dervíše je kniha polemikou s arabskými literárními vědci, kteří dodnes často protežují poezii a povídky před romány. „Podle mnohých, jako jsou třeba Ahsán Abás, leží základ arabské literatury v povídkách, zatímco romány jsou považovány za import ze Západu,“ píše Dervíš. Právě toto tvrzení prý Salmá Chadrá Džajúsí vyvrací. Nepopírá sice, že by arabská literatura nebyla obohacena literaturou západní, docházelo nicméně i k opačnému procesu: „Klasická díla evropské literatury, jako Don Quijote, Božská komedie či Robinson Crusoe, byla bezprostředně inspirována knihami arabských spisovatelů.“ Román, který prý lépe než poezie vyhovuje potřebám současnosti, je nyní vrcholným útvarem arabské literatury. Podle Dervíše i Edward Sajíd uznal klíčovou roli románu při vytváření národního uvědomění, nicméně ho považoval za cizorodý prvek. Salmá Chadrá Džajúsí však tvrdí, že arabský román se postupně vyvinul z krátkých povídek, jež jsou původním arabským útvarem.
Do popředí zájmu arabských médií se opět dostaly okolnosti vraždy libanonského expremiéra Rafíka Harírího. Důvodem se stal rozhovor bývalého syrského viceprezidenta Abd al-Halíma Chadáma pro satelitní televizi al-Arabíja. Někdejší blízký spolupracovník Háfize al-Asada byl po nástupu nového prezidenta Bašára al-Asada v roce 2000 pomalu odstaven od moci. Po posledním sjezdu Socialistické strany arabské obrody (al-Baath) dokonce rezignoval i na symbolický úřad viceprezidenta. V rozhovoru potvrdil podezření, že Sýrie se podílela na Harírího vraždě. Tomu prý osobně vyhrožoval jak prezident, tak šéf tajných služeb.
Podle nejmenovaného vysoce postaveného představitele, kterého citoval Fathá Mahmúd v egyptském listu al-Ahrám, bylo Chadámovo přiznání naprostým překvapením i pro syrské špičky. „Mnohé nasvědčovalo, že stojí na druhé straně barikády. Že ale zaútočí přímo proti Sýrii, nečekal nikdo,“ citoval Mahmúd svůj tajný zdroj. Syrská vláda se rozhodla spojit potrestání zrádce Chadáma s tažením proti korupci a podle stejného zdroje prý chystá prověření veškerých Chadámových obchodních aktivit za poslední léta. Členové syrské opozice však pro al-Ahrám naznačili, že režim tak jako tak spěje k rozkladu a podle jejich důvěrných informací se podobně jako Chadám zachová více syrských vysoce postavených politiků.
Koncem listopadu vyšel v londýnském listu aš-Šarq al-awsat článek saúdského novináře Mšárího az-Zajidího, ve kterém si vzal na mušku prý velmi rozšířenou nemoc arabských novinářů, jíž je záliba v obviňování ostatních z neštěstí arabského národa. „Někteří Arabové a muslimové jsou přímo posedlí konspiračními teoriemi a vírou, že svět na nás číhá s vystrčenými drápy a nemá snad nic jiného na starosti než spřádat plány a postupy ve snaze zničit islám, muslimy a Araby,“ píše Az-Zajidí, který dokonce sestavil žebříček deseti nejběžnějších konspiračních teorií roku 2005. Mezi nejoblíbenější patří ty, které souvisí s jedenáctým zářím 2001 a se světovládnými plány sionistů. Ze seznamu vyplývá, že konspiračním teoriím se nejlépe daří ve státem ovládaných médiích. Nezávislá média jsou tedy něčeho takového zřejmě většinou ušetřena. Az-Zajidí se ovšem zapoměl zmínit o tom, jak ochotně nezávislá média na Západě šířila zprávy o zbraních hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.