Markéta Hejkalová
Slepičí lásky
Hejkal 2006, 154 s.
Krátký román spisovatelky, překladatelky a nakladatelky Markéty Hejkalové se snaží zachytit současnou dobu ve vší její složitosti a komplexnosti. Na sto padesáti stránkách rozehrává několik příběhů, jejichž protagonisté se začnou postupně prolínat a dotvářet mozaikovitou strukturu celého románu. Autorka se snaží jejich osudy komponovat na základě identických motivů či přinejmenších „problémů“ – hlavním svorníkem se pak stávají nebohé slepice, jež jsou v nelidských podmínkách převáženy po dálnici kamionem. V prazvláštní směsici se setkáme jak s poslancem, jeho ženou, dcerou a pochopitelně milenkou, tak i například zoufalou outsiderkou Věrou, která svůj život jaksi prohrála, nebo ukrajinským řidičem tiráku. Je tu abiturientský večírek, politická kauza, gastarbeitři, paneláková nuzota, počítače, Brusel, nečekané těhotenství jako bod zlomu ve vztahu, zkrátka vše, na co si vzpomenete či s čím jste se za poslední měsíc setkali. Hejkalová je poučená, zručná a zkušená autorka, a tak jí z románu vyšlo příjemné čtení na cesty a na prázdniny – přečtete, zapomenete. Čím to? Možná dokola opakovanými banalitami a klišé, které neurazí, ale nezaujmou. Pečlivě budovaný příběh hledá cesty spíš v přijatelných a všem známých a srozumitelných reáliích, než aby usiloval o nalezení cesty vlastní.
Marta Ljubková
Jarmila Bednaříková, Aleš Homola, Zdeněk Měřínský
Stěhování národů a východ Evropy
Vyšehrad 2006, 560 s.
Stěhování národů začalo kdysi ve třetím a končilo někdy v šestém století. Autorům monografie to ale vůbec nevadí: ač vzděláním historici, uvádějí ve výkladu čtenáře kamsi do století osmého, desátého, ano i do pozdějších časů. Lze potom soudit, že o stěhování národů akademicky nevědí ale vůbec nic. Jak by také mohli, když z tohoto období známe opravdu minimum písemných zmínek! Někde se to ale dohnat musí, a tak výklad nafoukli o epochu raně středověkou, která má s epochou barbarskou souvislost kauzální, nikoli kulturní. Kultura raně středověká je již prvopočátkem současné kultury evropské. Další slabina zmiňované monografie spočívá v naprosté nekritičnosti vůči pramenům: na ukázku stačí důvěřivě zmiňované svědectví o 20 000 Nebulových bojovnících, kteří opustili Byzantince, aby přešli k Arabům; takový počet lidí obnášela celá jedna provincie a kronikář značně nadsadil! Slušelo by historikům více kritičnosti v zacházení s fakty a dobovými svědectvími, a ne jen přejímání a vzájemné opisování. Jistě, jde o práci syntetickou – ale když píšou o začátcích Arabů v sedmém století, kteří ovlivnili evropské dění až v následující době – po stěhování národů –, dopouštějí se anachronie a směšování dat.
Vilém Kozelka
Jan Klíma
Zámořské objevy – Vasco da Gama a jeho svět
Libri 2006, 271 s.
Rozšiřování spektra kulturních, politických, sociálních a ekonomických poznatků Evropy prostřednictvím expanzí na jiné kontinenty na přelomu 15. a 16. století navazovalo na staletí reconquisty iberského poloostrova a křižáckých výprav do Levanty. Nikdy nešlo jen o hospodářské zájmy, i v těch nejutilitárnějších motivech byla skryta touha po poznání cizokrajných kultur. Klímova kniha důstojně navazuje na starší českou literaturu na toto téma, ztělesňovanou Josefem Janáčkem, Josefem Polišenským nebo Simonou Binkovou. Její předností je, že se opírá o bohaté prameny, v české historiografické literatuře je však méně frekventované důmyslné rozvržení látky, zde tvořící tetraptych. První část ukazuje mocenskou krystalizaci Portugalska jako „nejzápadnějšího křesťanského valu“, jeho postupné pronikání do nitra Atlantského oceánu, Indie i k africkému jihu, což je obsahem druhé části knihy. Postupný mocenský vzrůst Portugalska jako velmoci a zrození koloniální říše pak tvoří obsah její třetí části. Čtvrtá část s příznačným názvem Jak udržet svět? se zabývá tématem navýsost aktuálním: je sice obtížné moc vybudovat, ale nesrovnatelně těžší je ji udržet. A je-li v měřítku lidského života umění udržet si moc alespoň po krátkou dobu, je v měřítku dějin obtížné udržet ji několik desetiletí. Ke kompoziční sevřenosti knihy patří i to, že každá kapitola je uvozena verši z eposu Lusovci.
Michal Janata
René Goscinny, Albert Uderzo
Velký příkop – Asterixova dobrodružství, díl 25
Přeložil Milan Lázňovský
Egmont 2006, 48 s.
Sešitová řada Asterixových dobrodružství jako by v posledním roce chytla druhý dech. Předtím vycházel nanejvýš jeden díl ročně, po loňském Nebe mu padá na hlavu, který byl u nás vydán souběžně se západními zeměmi, se letos objevil sešit číslo dvacet pět a brzy poté i šestadvacítka. Asterixova dobrodružství v sobě vždy spojovala humor a mnoho odkazů na současné společenské problémy a ani Velký příkop se této koncepci nevymyká. Asterix s Obelixem tu mají dát dohromady vesnici, která se rozdělila na ty z pravého a ty z levého břehu příkopu, který je odděluje (údajná inspirace berlínskou zdí). Vládce levé strany, Sveřepix, nabízí svým vesničanům „mír, práci a placenou dovolenou“, pravičák Separatix pak mluví o svých stoupencích jako o „lidových masách“. Proti společnému nepříteli, Římanům, se ale nakonec oba tábory spojí. Tentokrát však příběh není tak vtipný, jak jsme u Asterixe zvyklí, a komiks byl pro mne spíše zklamáním. K nejlepším okamžikům patří stávkující římští legionáři: nejprve proti pracím, které musí v táboře vykonávat („Dost praní špinavého prádla!“ nebo „Sloužit Římu ano! Dělat služky ne!“), a poté proti marnému boji s Galy („Překovejte meče v pánvice!“ nebo „My se nechcem prát, ale zašívat!“). Je také vidět, že byl sešit připravován ve spěchu, v některých bublinách totiž zůstaly zbytky původních francouzských slov, někde dokonce zřetelně vystupují celé texty.
Jiří G. Růžička
Holger Kalweit
Platonská kniha mrtvých
Přeložil Miroslav Korbelík
Eminent 2006, 154 s.
Německý transpersonální psycholog (u nás už vydal Germánskou a Keltskou knihu mrtvých a knihy k výzkumu šamanismu a léčitelství) napsal nyní spis o Platónových a Sókratových názorech na zázrak bytí a smrti. K těmto fenoménům se lze přibližovat ve výjimečných (hraničních) okamžicích, a tak se dostat i k Platónovým idejím. Autor ukazuje, že je možné zakoušet v naší vlastní duši takové stavy soustředění, v nichž lze dospívat k čistým formám (idejím). Velkým pomocníkem k tomu je uvědomování si sféry eróta v sobě. Osvětlení této sféry je tím nejzajímavějším na celé knize. Erós je láskou, a to nejen tělesnou. Na vyšší úrovni, která zajímá autora, je erós jako princip duše cestou k uvědomění si nesmrtelnosti v nás; cestou je očista duše, překonávání tělesnosti v tom smyslu, aby nás neovládala, aby se člověk mohl konečně přiklonit ke kráse, pravdě a dobru. Autor si dále všímá sféry mezi pozemským a božským, kterou nazývá plazmou či éterem a která se rovná starším představám o světové duši (duchu). Celá kniha sugeruje, že existuje vyšší svět, ke kterému se lze vztahovat. Odpovídající vztah k tomuto bytostnému světu (světu bytí či prabytí) umožňuje, že se můžeme dobře vztahovat nejen k sobě, nýbrž i k celku přírody. Pěkně ilustrovaná kniha stojí za přečtení.
Jiří Olšovský
Julia Navarrová
Bratrstvo turínského plátna
Přeložil Vladimír Medek
Mladá fronta 2006, 424 s.
Zdánlivě patří kniha Julie Navarrové k podobné sortě jako Da Vinciho kód; ale není tomu tak, Navarrová je lepší! V historické detektivce ze současnosti vypráví příběh o turínském plátně Síndone, na němž je otisk lidského těla, připisovaný Ježíšovi. Pomiňme fakt, že slovy jedné z postav jsou plátna dvě, a zcela identická, což je již autorčina literární ironie a skrytý řád příběhu; ví více ze španělské katolické tradice. Zároveň vypráví příběh z Apokryfů i ze současnosti se všemi náležitostmi – tajemná bratrstva s odřezanými jazyky a vypálenými papilárními liniemi, postavy v kápích třímající v rukou pistolety s tlumičem, tajné vchody a východy v katedrále, karabiniéři, spleť tunelů v turínském podzemí, ústící na hřbitovech anebo jinde, požár způsobený vadou elektroinstalace, to vše ještě řádně okořeněné milostným pracovním příběhem policistů-historiků umění = Bratrstvo turínského plátna je skutečná literární nálož, jíž strčila Julia Navarrová Da Vinciho kód s přehledem do kapsy! Uměleckým ztvárněním apokryfického příběhu o prvních křesťanech a králi Abgarovi ze starověké Edessy, jehož uzdravil dotek Ježíšova pohřebního rubáše z malomocenství, dosáhla jistě na úroveň historických románů Miky Waltariho. Pěkně v klídku, nehoní se za lacinými novinkami, a svět spatřil prima románek jako vyšitý!
–vk–
Elizabeth Kostova
Historička
Přeložila Veronika Volhejnová
Ikar 2006, 712 s.
Autorčin debut se loni stal bestsellerem na angloamerickém knižním trhu. Kostova, jejíž rodiče pocházeli z Ruska, si vybrala známý příběh krvelačného hraběte Drakuly, který má původ v osobě krutého valašského tyrana Vlada Tepese „Narážeče“, vládnoucího v 15. století. Po stopách této legendy se vydává vypravěčka obsáhlého románu, šestnáctiletá dcera amerického diplomata. Děj je rozprostřen mezi léta 1930 a 1972: v roce 1930 začíná profesor Rossi své nebezpečné pátrání po Drakulovi a později záhadně zmizí. V pátrání pokračuje jeho žák Paul, vypravěččin otec, a to za pomoci studentky a své lásky, vypravěččiny matky Heleny. V roce 1972 pak otec vypráví dceři, k čemu dospěl, a o svém přesvědčení, že Vlad Tepes stále žije. Kostova je dobrá vypravěčka, těžící nejen z atraktivní a známé látky: za jejím románem jsou také obsáhlé historické rešerše, až kniha místy působí jako průvodce historií Rumunska a dalších zemí východní Evropy. Román občas připomene slavného Drakulu Brama Stokera; také tím, že jsou zde obsáhle citovány dopisy, deníky či kroniky a mnohé části knihy vypráví hrdinčin otec. Rozsah knihy je však nadměrný a zkrácení alespoň o čtvrtinu by jí rozhodně prospělo: byla by napínavější a čtivější. Nicméně tato směs historického románu a hororu se vcelku vydařila a jako oddechové i poučné čtení s víceméně logickými a nepříliš vyspekulovanými vývody snad nezklame.
Milan Valden
Jacques Renoir
Milostný obraz
Přeložil Tomáš Kybal
Nakladatelství Lidové noviny 2006, 208 s.
Pierre-Auguste Renoir patří k těm osobnostem, které provází řada nejrůznějších „důkazních materiálů“, počínaje seriózními publikacemi a konče niternými bláboly, jejichž autoři spoléhají na fakt, že cokoli o slavném umělci musí být zajímavé už jen proto, že se to týká slavného umělce. Není třeba přidělovat knize Milostný obraz konkrétní místo v tomto pomyslném žebříčku hodnot, je však třeba zdůraznit, že jde o subjektivní a víceméně nahodilé nahlédnutí do soukromí francouzského impresionisty, který byl shodou okolností autorovým pradědečkem. Kdyby šlo o člověka méně významného, kdyby byl pradědeček kupříkladu pekař, s největší pravděpodobností by žádná kniha nevznikla. S hrdým vědomím existující popularity svého předka dává Jacques Renoir nahlédnout do soukromí malíře na sklonku života, který trávil v Provence na rodinném sídle Collettes poznamenán těžkou chorobou a upoután na pojízdné křeslo. Autor se v úvodu odvolává na slova Borise Viana: „Tohle všechno je pravda, protože jsem si to vymyslel“ a přetváří je k obrazu svému: „Tohle všechno je pravda, a co není pravda, to jsem si vymyslel.“ A tak můžeme jen doufat, že všechny ty drobné maličkosti, které tvoří základ knihy – pletené šály madam Renoirové, prostírání k rodinné večeři anebo oblíbené jídlo umělcova prostředního syna Jeana –, jsou pravdivé alespoň někdy. V opačném případě by vyprávění Renoirova pravnuka bylo zbytečné.
Magdalena Wagnerová