Ústavní referendum, které se konalo v Itálii 27. června, mělo mimo jiné závazně změnit kompetence regionů, a to zejména v oblasti fiskální. Takzvaná federalizace nebo také „devoluce“ byla projektem předáka populistické Ligy Severu Umberta Bossiho. Dále mělo dojít k velkým změnám ve funkci prezidenta, respektive k jeho posílení směrem k prezidentskému systému, ale také k výraznému posílení pravomocí premiéra a změnám v italském parlamentu (redukce počtu poslanců i senátorů, konec dokonalého bikameralismu a dvojí čtení jen pro nejdůležitější legislativu). Ústavní změny, které navrhla ještě bývalá vláda Silvia Berlusconiho, však padly. Ačkoli účast v referendu byla tentokrát poměrně vysoká – nejvyšší za posledních deset let, reforma neprošla, protože vyhrálo „ne“ s 61,7 % hlasů. „Ne“ převládlo i v samotném Severu, kromě Lombardie a Benátska.
Jako reakci na výsledek referenda navrhl Umberto Bossi, předák separatistické Ligy Severu a koaliční partner Berlusconiho pravice ustanovit na Severu makroregion. Motto zní: „S Lombardií a Benátskem, kde by referendum uspělo, to uděláme jako s Katalánií.“ V Itálii by to znamenalo návrat ke koncepci tří makroregionů (Sever, Střed a Jih), prosazované Ligou Severu již v devadesátých letech. Tato myšlenka, kterou nechal později Bossi padnout, se však zamlouvá jen některým z Ligy. Vlažnější postoj k této myšlence zaujímají především sami Benátčané.
K problémům v Lize Severu se přidalo napětí i v další velké straně bývalé vládní koalice, Unii křesťanských demokratů, UDC, která s Bossiho projektem devoluce nesouhlasila a nyní chce bývalou koalici opustit a utvořit stranu umírněného středu. Podle levicového listu La Repubblica byla v referendu poražena nedemokratická kulturní osa, která je cementem pravice, Berlusconi-Bossi. Protože tato osa neuspěla, padlo i těžiště pravicové koalice. Současná vláda Romana Prodiho pád reformy uvítala jako posílení vlády a bude usilovat o otevření vážné debaty o budoucnosti země, která by se měla týkat právě nového federativního uspořádání. Prodiho levicová koaliční Jednota má ale už dnes jisté problémy s nejednotnými stanovisky, mimo jiné zejména v zahraniční politice. A komunikace s opozicí o budoucnosti, nemluvě o prosazování reforem, bude ještě větší oříšek...
Kulturní týdeník Il Sole 24 ore přinesl v článku Emilia Gentileho úvahu nad historickým vývojem Itálie. Po parlamentních volbách, které se konaly 10. dubna, se v italském tisku píše o tom, že je země podle volebních výsledků rozdělena na dvě Itálie, které na sebe vzájemně pohlížejí jako dva nepřátelé. Skončila volební bitva a válka pokračuje. Totéž řekl i generál Pietro Badoglio 25. července 1945: národní stát byl otřesen, země se rozdělila na dvě části a Italové spolu válčili v nelítostné občanské válce. Zlověstné události, které následovaly, tak podle některých, podobně jako po dubnových parlamentních volbách, podporují teorii historické obdoby a prognózy, zakládající se na příkladech z minulosti.
Od doby sjednocení Itálie se hovoří stále o tomtéž – o teritoriálním dualismu. Jako by sjednotitel Itálie Mazzini přinesl tímto činem zároveň zemi jisté prokletí. V roce 1901 hlásal sociolog pozitivismu Alfredo Niceforo rasové rozdělení sjednocené Itálie: Itálie Severu a Itálie Jihu, Itálie občanská a Itálie barbarská: „odlišnosti mezi nimi jsou ve zvycích, ve stupni občanského vývoje a v rase...“. Tři roky poté, v období giolittiánském (progresivní liberál Giovanni Giolitti byl italským premiérem v letech 1892–1921, rezolutně bojoval proti zapojení země do první světové války), vyhlásil nacionalista Giuseppe Prezzolini existenci „dvou Itálií“, odlišných nikoli rasově či geograficky, ale chováním. „Je Itálie činů a Itálie slov, Itálie akční a druhá jen tlachající a v konstantním polospánku, Itálie, která vytváří, a druhá, která jenom pohlcuje, jedna, která jede, druhá, která zemi blokuje.“
V roce 1912 antinárodovec Edoardo Cimbali otupil euforii mladé Itálie prohlášením rozporu mezi „dvěma Itáliemi, z nichž jedna je evropská a druhá africká“. Téhož roku Adolfo Omodeo a mnoho mladých této generace volalo po občanské válce v oportunistické a zkorumpované Itálii a po vytvoření nových ideálů.
Občanská válka přišla. A byla to válka mezi dvěma Itáliemi: Itálií neutrální a reakční. Opět jsou tu dvě Itálie – fašistická a antifašistická. Po této válce následovalo další půlstoletí „studené války“, která se promítla do dělby Itálie na komunistickou a nekomunistickou.
Na začátku nového tisíciletí stojí země znovu před prokletím „dvou Itálií“. Soupeření mezi „dvěma Itáliemi“ byla připsána příčina stálého chvění italské politické scény – balancování systému mezi diktaturou a anarchií.
List Corriere della Sera se 7. července věnoval soudnímu vypořádání s Berlusconiho érou. Kromě bývalého premiéra Silvia Berlusconiho a bývalého prezidenta obří společnosti Mediaset ohlásil ještě dalších 12 obviněných. Fabio Paparella, soudce úvodní části přelíčení v případu prodeje televizních a kinematografických práv Mediasetu (který patří holdingu Fininvest rodiny Berlusconiových) se rozhodl odložit vyhlášení rozsudku nad bývalým premiérem a vlastníkem uskupení Silviem Berlusconim a ostatními obžalovanými z trestných činů z finanční zpronevěry, ze zfalšování financování, z přechovávání a praní špinavých peněz. Proces by měl začít 21. listopadu. Fakta přelíčení se týkají prodeje televizních a kinematografických práv americké společnosti za 470 milionů eur; tato transakcce byla pravděpodobně realizována Fininvestem, holdingovou společností, která ovládá 35,5 % Mediasetu, a s pomocí dvou off-shore společností v letech 1994–1999.
Prokuratura se domnívá, že některé majoritní americké společnosti prodaly televizní práva dvěma off-shore společnostem. Ty je měly poté prodat s velkým navýšením ceny Mediasetu, a vyhnout se tak daňové povinnosti. Obžalovaní i Mediaset tato obvinění odmítají.
Z italskojazyčného tisku vybírala Martina Rozsívalová.