Neil Gaiman, Dave McKean
Vraždy a housle
Přeložil Viktor Janiš
Netopejr 2006, 48 stran
Tohle není komiks, tedy pokud za komiks považujete staccato políček ve strhujícím akčním příběhu – Vraždy a housle jsou vizualizovaným monologem hlavního hrdiny, který s nepřesností, nostalgií a idealizací vypráví o svých setkáních se starým osteopatem, který léčení prokládá historkami ze svého působení u Ala Caponeho. Původní název Violent Cases je aluzí na „violin cases“, houslová pouzdra – kniha je poctou gangsterkám ještě z dob, než z nich bezectné parodie udělaly vyčpělé klišé. Výraznou atmosféru dodává vyprávění kreslíř Dave McKean, který je kromě obálek ke Gaimanovu Sandmanovi a společného filmového projektu Mirrormask autorem vlastních komiksů, obrazů, přebalů desek a tarotových karet. Jeho technika, volně prolínající kresbu, malbu i asambláže, dodává příběhu okouzlenou atmosféru – hry se světlem, „dětskou“ perspektivou i měnící se stylizací postav doprovází účelně rozvolněná stránková kompozice; symbolistní prvky volně poletují po stránkách, vše se halí do oparu tlumených barev, syžet natěsno propojuje události a pocity napříč desetiletími. Dramatický oblouk spěje k nečekanému, přesto ale konzistentnímu závěru; paralely dětské krutosti s obrazy z mafiánského života ukazují, že i přes raný věk Gaimanových vzpomínek je tahle kniha především dospělá – nejen věkem vypravěčů a čtenářů, ale především kulturou komiksového vyprávění. Dneska už klobouky nikdo nenosí…
Tomáš Hibi Matějíček
Marek Goliáš
Kazatel
Doplněk 2005, 200 s.
Existuje alternativa k rutinní konzumní existenci? Jak se to má s čistotou, altruismem a protikladem běžné člověčí slabosti a mravní liknavosti? Tématem Goliášovy prózy je otázka, „jak žít“ v opozici k pragmatickému řádu, vůle vytvořit a rozšířit trhlinu v (i)racionálním způsobu přežívání. Autor paralelně sleduje život a vývoj několika postav, donucených změnit svůj obvyklý životní stereotyp, přičemž v roli svorníku působí „kazatel“ („anděl, který sem zabloudil z jiného světa“), jakýsi heideggerovský „posel bytí“, probouzející v lidech touhu po opravdovosti a plnosti. Hrdina jako by vypadl z nějakého románu Egona Hostovského (i s tím nevyhnutelným koncem jeho tragického? vytracení), vyprávění plyne s alegorizující rozšafností, připomínající Nikolaje Terleckého (s postmoderním nádechem: v Česku žijí indiáni jako úběžník pozoruhodně krásné jinakosti), a všudypřítomná, poněkud nepřekvapivá moudrost („zkus přijímat věci takové, jaké jsou… teprve potom budeš skutečně žít“) zas ukazuje k jednomu brazilskému mágovi žebříčků prodejnosti. Ale nic ve zlém: Goliášova noetická hrátka se vcelku dobře čte, její naučení jsme ale už slyšeli a styl též nepřesvědčí o bůhvíjakém mistrovství. Ovšem scéna, v níž indiánský náčelník zažene na útěk závistivé Romy (indiánům totiž vyplácejí sociální podpory přímo v rezervaci) zatím v české literatuře asi nemá obdoby.
Jiří Zizler
Jicchak Arad
Belzec, Sobibor, Treblinka – vyhlazovácí tábory akce Reinhardt
Přeložil Luděk Vacín
BB art 2006, 455 s.
Autor je zástupcem předsedy mezinárodní rady Památníku holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě a v knize podává vyčerpávající popis mašinérie nacistických vyhlazovacích táborů na území Generálního governmentu v okupovaném Polsku. Již tři týdny po zahájení války s Polskem byl vydán zvláštní rozkaz SS z pověření Reinharda Heydricha k soustřeďování Židů do ghett jako přechodové fázi k jejich postupné likvidaci ve vyhlazovacích táborech. Židé byli vystavováni pogromům a diskriminaci, jejich majetek byl konfiskován a postupně byli transportováni do koncentračních táborů. Výsledkem nelidské nacistické doktríny, kladoucí si za cíl vyhlazení všeho židovského lidu, bylo šest milionů zavražděných lidí. Detailní, souvislý výklad, který si nezadá se Solženicynovým Souostrovím Gulag, podrobný výčet dokumentů i svědectví jsou kvalitním faktografickým pramenem k historickému bádání o jedné tragické kapitole druhé světové války. Autor popisuje způsoby transportů židovských a romských obyvatel z evropských zemí, zacházení s vězněnými a způsoby jejich likvidace. Zvláště cenné jsou výpovědi lidí přeživších martyrium koncentračních táborů. Ačkoli se zdá, že aktuálnost holocaustu již pominula a patří dějinám, není tomu tak – dokud trvají genocidní praktiky totalitních vlád, zůstává holocaust mementem i pro dnešek.
Vilém Kozelka
Hans Küng
Po stopách světových náboženství
Přeložili Eva Lajkepová, Pavel Kolmačka
Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, 306 s.
Švýcarský teolog je mnohými vnímám jako kontroverzní osobnost, pro zpochybňování některých dogmat, ale také důrazem na porozumění mezi náboženstvími. Bedekr po světových náboženstvích nejspíš nebude po věcné stránce co platný komparativnímu religionistovi, protože se z něj nedozví nic nového, nicméně pro nezběhlého čtenáře to může být kniha objevná. Příliš didaktická poloha však vede v řadě ohledů k zjednodušením. Některá jsou až příliš křiklavá, Küng například píše: „Co by se stalo, kdyby v roce 1933, po Hitlerově vládním prohlášení, němečtí biskupové nekapitulovali, ale protestovali? Kdyby Vatikán režim prostřednictvím konkordátu nepodpořil, ale naopak varoval před mužem, jehož program a kniha Mein Kampf jasně naznačovaly, jaké jsou jeho cíle?“ Münsterský biskup von Galen však vystupoval téměř po celou dobu svého episkopátu proti nacismu s ostrostí, jaká neměla v Německu obdoby. Když se doslechl o nacistickém projektu eutanazie, podal na odpovědné činitele trestní oznámení. A nebyl zdaleka jediný, kdo poskytl svědectví víry v boji proti novopohanství nacionálního socialismu. Tolik přetřásaný konkordát Pia XI., uzavřený v době, kdy nevěděl o povaze nacistické moci, byl motivován obavami z rudého nebezpečí. Jakmile rozpoznal i hnědou hrozbu, vydal protinacistickou encykliku. Podobných tvrzení je v Küngově průvodci nemálo. Ale dá se vyhnout zjednodušením v tak didakticky pojaté knize?
Michal Janata
Jacob Israël de Haan
Pijpelinky
Přeložila Veronika Havlíková
Tichá Byzanc 2006, 217 s.
Román nizozemského autora vyšel poprvé v roce 1905 a znamenal skandál – byla to první nizozemská próza s otevřeně homosexuální tematikou. Z dnešního hlediska decentní příběh nevyrovnaného partnerství homosexuála a heterosexuála zaujme mnohem méně než líčení tehdejších maloměstských amsterdamských poměrů. Vztah submisivního Joopa, který je neodolatelně přitahován chlapci mladšího věku, a Sama, jenž se vyznačuje prchlivou povahou a sklony k násilí, se odehrává v nájemním domě, kde vládne nezničitelná paní Meksová. Díky ní nahlédneme do života amsterdamské nižší třídy, pohybující se na hraně mezi sympatickou solidaritou a pavlačovým drbáním. Román je rozložen do kratších kapitol, líčících jednak epizodická setkání s dalšími postavami, jednak sinusoidu vztahu obou mužů. Autor byl ve svém psaní ovlivněn dvěma dobovými směry – naturalistická líčení hrůzy a násilí se střídají s impresionistickými popisy, zejména společenských setkání nad obloženými chleby. Překladatelka v doslovu píše, že de Haan výrazně jazykově experimentoval. Českému čtenáři ale zůstanou kvalita a charakter jeho pokusů utajeny, neboť do rukou se mu dostává překlad, jenž z opusu dělá obtížně zvládnutelnou četbu. Nakladatelství tak autorovi udělalo medvědí službu – těžko říct, kolika lidem se bude chtít pátrat, zda byl de Haan tak mizerný autor, nebo zda lze jeho neobratnost připsat na vrub českému převodu.
Marta Ljubková
Kari Hotakainen
Na domácí frontě
Přeložil Vladimír Piskoř
Dybbuk 2006, 294 s.
Jaké je aroma „rodinné pohody“? Mísí se v něm pach čerstvě posekané trávy a vůně grilovaného masa. Hlavní hrdina, opuštěný manželkou i dcerou, si pravidelně kontroluje tep, běhá, pracuje ve skladu, kouří, po večerech si přivydělává erotickými masážemi a stává se překupníkem kradeného zboží. Jedinou touhou, z níž se postupně stává posedlost, je obnova vlastní rodiny, kterou má zajistit vysněný domek. Stává se z něj pozorovatel šťastlivců vlastnících rodinný dům a uniká tak realitě, jež ho pomalu konzervuje do samoty čtyř stěn dvoupokojového panelového bytu. Nazývá se mužem na domácí frontě, válčí za rodinu a ženskou emancipaci. V této satiře se autor zabývá současnými problémy finské společnosti, jimiž jsou rozpad rodiny a krize tradičního vymezení ženské a mužské role. Postavy v knize vystupují v ich-formě: autor nabízí čtenáři jejich prostřednictvím reflexi, dává mu možnost vidět hrdinu z více úhlů pohledu a konfrontuje ho se situací, v níž se nachází. Román začíná i končí stejným textem, na konci však již slova vystupují v ostrých konturách deníkové formy a definitivně tak spojují protagonistu a čtenáře, který už jejich vnitřní smysl chápe: „Sedím na zahradní houpačce pod jabloněmi a bosýma nohama kloužu po trávě. Je srpnové odpoledne, sauna roztopená. Za chvíli vystoupí z auta ony a společně půjdeme do páry. Ještě předtím dám najíst tomu, kdo mi dal všechno, co měl…“
Klára Libertová
Astrid Lindgrenová
Emilovy další skopičiny
Přeložila Dagmar Hartlová
Albatros 2005, 128 s.
I když v povědomí čtenářů zaujímají z tvorby královny dětského příběhu přední místa tituly jako Děti z Bullerbynu anebo Pipi Dlouhá Punčocha, za pozornost stojí i ostatní její knihy, příběhy o chlapci Emilovi ze statku Kocouří nevyjímaje. Jestliže se o Lindgrenové říká, že zbavila dětský příběh moralizování a mentorování, o Emilovi to platí dvojnásob, a tak jistě česká čtenářská obec přivítá další vyprávění o klukovi, který tak zlobí, že vlastně spěje se slávě. Od začátku se ví, že až Emil vyroste, stane se z něj vážený člověk a uvědomělý občan, úspěšný muž a předseda obecního zastupitelstva, jenže než se tak stane, Emil musí ještě vyvést tolik kousků, že se zdá až s podivem, jestli z něj vůbec může kloudný člověk vyrůst. Hlavní hrdina Emil, jeho sestra Ida, maminka Alma anebo tatínek Anton sice nevlastní jediný počítač a život na statku je opravdu už záležitost minulého století, rozdíl však plně vyváží poměr a rozložení sil dobra a zla anebo humor, který přechází ke crazy s lehkostí a samozřejmostí, jaké není schopen leckterý současný autor.
Magdalena Wagnerová
František Musil, Miroslav Plaček, Jiří Úlovec
Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945
Libri 2005, 416 s.
Kniha je systematicky uspořádaným přehledem zaniklých objektů, cenných jednak jedinečnou historií, jednak svým umístěním v krajině. Je mementem těžko omluvitelného nezájmu příslušných institucí, který zavinil jejich současný chatrný stav nebo úplný zánik. Obrazová dokumentace spolu s textovým doprovodem dostatečně podrobně seznamuje s historií jednotlivých památek. Doplňkem jsou snímky katastrálních map daného území z období využívání objektů. U významnějších staveb je zobrazeno půdorysné uspořádání místností, v některých případech se zakreslením kleneb stropů. U každého hesla je navíc odkaz na příslušnou literaturu. I když autoři označují publikaci za „slovník“ a hrady, zámky a tvrze jsou řazeny podle abecedy, chybí přehledný rejstřík, uspořádaný s odvoláním na oblast nebo kraj, kde se památka nachází. Také zcela jednoduchá orientační mapka s vyznačením polohy staveb zahrnutých do publikace by čtenářům značně usnadnila práci. Je-li naším zájmem rozšířit v únosné míře turistický ruch i do oblastí mimo velká města a nejznámější památky, je renovace těchto objektů cestou, jak seznámit veřejnost nejen s hodnotami historickými a architektonickými, ale i s půvaby české krajiny.
Jiřina Vitáková
Alexandra Kohoutová
Praha s dětmi na krku aneb Výlety pro malé nožky
Mladá fronta 2006, 165 s.
Sympatická knížka slibuje více, než nabízí. Průvodce pro maminky s kočárem nebo s malými dětmi, informující o místech s bezbariérovým přístupem, dětských hřištích nebo příhodných restauracích, přijde jistě mnohým vhod. Pro samotný výčet těchto míst by však stačila mapa. S knihou se můžete vypravit na sedm míst, mimo historické centrum ještě do Stromovky a do zoo, nepočítejte ale s tím, že byste se toho z ní moc dozvěděli. Ve větší části knihy se autorka obrací k rodičům a vypráví (velmi) stručnou historii navštívených míst, v každé kapitole je ale také pasáž věnovaná dětem, která má zaujmout formou příběhu, navíc je vždy připojeno i pár otázek, na něž mohou děti odpovídat. Příběhy jsou krátké, polopatické a podle mého pro děti docela nudné, bez vtipu. Kohoutová také jako by zapomínala, že mluví k rodičům, a oslovuje děti i v textu. Nejtrapnější jsou pasáže, v nichž se autorka snaží se čtenářem žertovat – například když mluví o Bílé hoře, dodává v závorce: „Bílá hora, 1621, rodiče, vybavujete si školní vědomosti?“ Objevuje se tu také jeden z trendů patřící spíše do soukromé korespondence – text je vyzdoben několika smajlíky, snad aby autorka ty pomalejší upozornila na nadsázku. Ani ediční práce se příliš nepovedla, protože několik vět v knize je nedokončených. Prostor pro průvodce určeného rodičům s dětmi tak na knižním trhu zůstává volný.
Jiří G. Růžička
Florence Moncorgé-Gabin
Když už mít otce, ať je to Gabin
Přeložil Dušan Provazník
Mladá fronta 2006, 168 s., obr. příl.
Zřejmě vás při četbě memoárů dcery Jeana Gabina potká něco vskutku milého – neodoláte a půjdete zhlédnout nějaký film s ním! Vyprávění se line od seznámení autorčiných rodičů až do současnosti, a jak už to u pamětí bývá, více je nevyřčeno a dáno čtenáři v potaz, autorka má však literární ambici; co zde naznačuji, může být vyřčeno naplno: ano, inspiroval ji „nový román“ a stala se jeho součástí prolnutím fikce se skutečností. Pokud chcete přijít na kloub otázce, co že je to vlastně ten „nový román“, potažmo a venkoncem literatura vůbec, sáhněte po téhle knize a dle metody názornosti vám bude ujasněno!!! Má to vkus, šarm, dá se to i číst a něco si lze představit, doplněno je reprodukcemi fotografií, gabinovskými přílohami i poděkováním přítelkyním a kavárnám Café de Flore a Café de l´Alma. Nu, pokud jste kdy zabrousili do nějakého pařížského café, víte, o čem je řeč. V přiložené filmografii Jeana Gabina je k seznání sestava zvučných jmen, jež se nesmazatelným způsobem zapsala do kulturního povědomí a světové filmotéky za 46 roků Gabinova hereckého působení. V retrospektivě zachycuje fenomén Alain Delon, nástup „jé-jé“ kultury a její přínos ke společenskému obohacení, sladkobolná 70´s, …a jestli hledáte občasný bonmot, hledejte a naleznete.
–vk–