Červencové číslo měsíčníku Le Monde Diplomatique přineslo tentokrát většinou analýzy a komentáře věnované zahraničním tématům. Jedním z rozsáhlejších článků, který na formátu dvoustrany věnoval pozornost současné situaci v zemích vzniklých rozpadem Jugoslávie, byla reportáž Du Monténégro au Kosovo, la Serbie défiée (Poražené Srbsko – Od Černé Hory po Kosovo) autorů J.-A. Dérense a L. Geslina. Autoři (první je specialistou na situaci v Kosovu a druhý je spjatý s portálem přinášejícím frankofonní přehled tisku z jihovýchodní Evropy Le Courrier des Balkans) se formou odstavcových črt věnují zejména situaci v Srbsku, které se výsledkem černohorského referenda stalo 5. června 2006 samostatnou zemí. „Srbsko je pravděpodobně jedním z mála států planety, které získaly svou samostatnost, aniž by to chtěly.“.
Rok 2006 je prezentován jako „černý rok“ srbských dějin. Jednání o vstupu do Evropské unie byla zmrazena kvůli neschopnosti země vydat Mezinárodnímu soudu v Haagu dvě klíčové osoby obviněné z řady zločinů v průběhu války v Bosně a Hercegovině (BiH). Generál srbských složek v Bosně Ratko Mladić a jeho politický nadřízený Radovan Karadžić se s největší pravděpodobností skrývají právě v Srbsku a jejich potenciální vydání je horký vnitropolitický brambor. V roce 2006 se má navíc rozhodnout o definitivním statutu Kosova, které bylo v roce 1999 dáno do provizorní správy OSN. Ať se rozhodne jakkoli, je už teď jasné, že pro Srbsko a kosovské Srby to nebude výsledek pozitivní.
Porážka Srbska je nejvíce patrná v části reportáže, která se týká Kosova. Zdejší srbské obyvatelstvo, které nebylo vyhnáno Albánci v rámci odvetných akcí, žije v izolaci a pod ochranou zahraničních vojenských misí. Dočasný apartheid OSN vystřídá s největší pravděpodobností nezávislost provincie a definitivní kulturní homogenizace. Kosovští Srbové, roztroušení v diaspoře po všech srbských zbytkových územích, jsou samozřejmě velkou materiální i morální zátěží pro Srbsko i Republiku srbskou (BiH). Pokud je Kosovo v srbském povědomí zapsáno jako nevyvratitelná porážka, je status Republiky srbské (RS, jedné ze dvou částí BiH) jasně chápán jako provizorium. V souvislosti s černohorským referendem se elity RS ozvaly s reklamací práva na referendum o vlastní nezávislosti. Oživila se tak otázka nového dělení Bosny, které je však stále černou můrou západní diplomacie. V BiH se stále většina Srbů jasně identifikuje se Srbskem. Diskuse, které v RS v současné době probíhají, jsou svou radikalitou podle autorů obdobné dikci Karadžiće a dalších bosenskosrbských elit, které dohnaly zemi do tříapůlroční krvavé války.
Týdeník Courrier International se věnuje překladům vybraných článků nefrancouzského tisku. Ve svém třetím i čtvrtém červencovém vydání zaměřil pozornost na mediálně vděčnou událost, jíž se stala porážka Francie ve finále mistrovství světa ve fotbale a obzvlášť hlavička, jíž poslal k zemi kapitán modrých Zidane italského obránce Materazziho. Zinedine Zidane, Zizou, pro Francii a její fotbalovou reprezentaci znamenal příliš mnoho na to, aby událost proběhla bez spekulací a komentářů. Je zajímavé se podívat, co si z referátů zahraničního tisku vybraly noviny pro francouzské čtenáře.
Britský list Financial Times přináší článek pojmenovaný Epický konec postavy epopeje, v němž analyzuje Zidanovu roli zejména ve vztahu k společenskému symbolu, za nějž je často považován. Syn alžírského prodavače, který v zápase s Brazílií na MS 1998 vstřelil pro domácí tým dva góly, přitáhl k televizním vysíláním fotbalu i diváky, pro které fotbal do té doby nic neznamenal. Zizou se za pomoci svého multirasového týmu stal symbolem nové Francie. Vzorový imigrant byl řadou politiků chápán jako klíč, jak integrovat mládež z neklidných předměstí. Trikolora, která pro celou část jedné až dvou generací znamená asi tolik co červený prapor pro rozzuřeného býka, měla s obrázkem Zidana ve svém středu najít konsensus mezi mladými a rozzuřenými a starými a bohatými. Komentátor Simon Kuper však varuje před přeceňováním moci fotbalu. Fotbal sice uvolňuje spoustu emocí, ale i kdyby Francie v letošním finále vyhrála, Zidane by situaci nezaměstnaných z banlieue nezlepšil. Naopak také červená karta v závěru finále jejich situaci nijak nezhorší. Svou reakcí na slovní urážky Materazziho se však stal epickým hrdinou epopejí. Thomas Hűetlin z hamburského deníku Der Spiegel charakterizuje Zidanovu hlavičku v rámci fotbalové „filosofie džungle“. Argentinský Olé jej srovnává s Bohem i ďáblem, kteří odcházejí do důchodu. Simon Hattenstone z britského The Guardian v jeho gestu rozeznává zneklidňující estetiku filmů Michaela Hanekeho. Kubánská spisovatelka Zoé Valdésová píše Zidanovi a jeho týmu v madridském El Mundo zamilovaný dopis, v němž oceňuje epický charakter zápasu. Je třeba znovu zrodit chudého chlapce, znevýhodněného hrdinu, shrnuje situaci francouzského fotbalového týmu Georg Klein ze Sűddeutsche Zeitung.
Ve svém vydání z 24. července přináší Libération zprávu o regularizaci (tedy legalizaci pobytu) 517 000 nelegálních migrantů v Itálii. Le Monde, který o regularizaci referoval v nedělním vydání o den dříve, přitom publikoval výsledky průzkumu, podle kterého souhlasí více než polovina Francouzů s diametrálně odlišnými kroky Sarkozyho legislativy, které jsou zaměřeny na vyhošťování nelegálních migrantů. Dalo by se snad usoudit, že Francie o své sans-papiers nestojí, článek Libération pak upozorňuje, že v Itálii lze hovořit spíše o opaku.
Prodiho levicové uskupení se prostřednictvím regularizace snaží udělat tečku za dosavadní tvrdou pravicovou politikou vůči migrantům (zákon Bossi-Fini). Zároveň se s blízkostí žní a sběru ovoce rozhostilo obecné ticho ve veřejné diskusi o nelegální migraci. Giuliano Amato, Prodiho ministr vnitra, legalizací pobytu dosavadních nelegálních migrantů zabíjí dvě mouchy jednou ranou – legalizace fait accompli se zamlouvá jak italské levici, tak velkým latifundistům na jihu země, kteří nelegální migranty využívají jako levnou pracovní sílu.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.