Polské skupiny typu SSS, Molesta, Grammatik či Fenomen a solitéři jako O.S.T.R., Noon nebo Łona jsou hvězdami své země, jejichž skutečná jakost a konkurenceschopnost se pozná podle toho, že jsou čím dál větším vývozním artiklem, který se těší uznání i v neslovansky mluvících zemích. Existují-li ovšem postavy, o nichž můžeme s jistotou tvrdit, že jsou tahouny celé scény a díky své nedogmatičnosti v nakládání s hranicemi hip hopu nejsou žádnými slepými nohsledy západních vzorů, tak je to bratrská dvojice Bartka a Piotra Waglewských, kteří se skrývají pod pseudonymy Fisz a Emade.
Polepené zvuky
Fisz a Emade nezvolili své pseudonymy pouze z důvodu přimknutí se k hiphopové tradici, ale také aby se odlišili od jména svého otce Wojciecha Waglewského, který je slavným rockovým hudebníkem ze skupin Ossian nebo Voo Voo. Neznamená to však rozchod s tím, co je otec učil poslouchat – údajně prý i svým synům sehnal první hiphopovou nahrávku. A právě velká hudební kultura jako rodinné dědictví, kterou Fisz a Emade umějí využít pro svou vizi hip hopu smíchaného s elektronikou, reggae, dubem, jazzem a rockem, oba talentované bratry odlišuje od „rozhořčených kluků ze sídlišť“, za něž se většina jejich generačních souputníků vydává. Duo zpěváka-textaře Fisze a elektronika, bubeníka a producenta Emade (tehdy ještě pod značkou M.A.D.) debutovalo před šesti lety albem Polepione dźwięki a od té doby se vytrvale věnuje cizelování svého hudebního jazyka. Co album, to další krok, další překročení ustrnulých hiphopových tradic, které v značné míře připomínají psa okusujícího vlastní ohon.
První deska je sice ještě dílem poměrně rigidního hip hopu, ale vykazuje typické znaky pro tuto muzikantskou dvojici: poměrně složité rytmy a hlavně Fiszovy texty. Jeho básnické univerzum se nezaobírá tématy „těžkého života na ulici a bojůvek či slovních potyček“, ale spíše směřuje k tvaru poezie všedního dne s akcentem na existenci mladého člověka. „Lavička, dvorek... to mohou být skvělé věci a pro mladé lidi to může být jediný způsob, jak se vyjádřit a zároveň se s tím dostat do médií. Ale mně samotnému tam trochu chybí prvek nepředvídatelnosti a osobitého pohledu na ulici – oni bohužel na toto téma nahlížejí velmi šablonovitě. Možná se ale mýlím, sám jsem nikdy dítětem ulice nebyl,“ říká Bartek na adresu agresivnějších rapperů.
Podoby Fiszovy milostné poezie nejsou banálním rapováním o lásce či samotě, ale surrealistickými obrazy plnými jazykových hříček, poetických zákrutů a ironického odstupu. Ale i tak můžeme Bartka považovat za právoplatného dědice „uvědomělé“ větve hip hopu. Ovšem toto odvržení ustáleného textařského idiomu dodnes nemůže část ortodoxního publika přijmout za své. Nutno dodat, že k vlastní škodě, neboť kvalita Fiszových textů roste úměrně s nacházením vlastní hudební suverenity.
Zatímco na první nahrávce Fisz víceméně pouze rapuje a M.A.D. se věnuje typickým hiphopovým beatům a turntablismu, už druhé album Na wylot přineslo jistý posun v morfologii, a to nejen díky přizvání živých hudebníků, ale i větším důrazem na jazz a ambientnější nebo klubovější podobu elektroniky. Triphop à la Tricky nebo Massive Attack zde začíná dominovat nad hip hopem a zdá se, že daleko spíše než na rytmicky výrazné hudbě začíná duo stavět na melodické kombinaci samplerů a gramofonů s živě hraným jazzem, reggae nebo dubem. Hledání osobitého výrazu dovedlo Fisze k odhození rytmicky akcentovaného frázování, což se projevilo značnějším posunem k melodickému zpěvu a poetické baladičnosti. Ale i tak můžeme považovat první dvě alba za předvoj před otřesem, jenž se nejvýrazněji odehrál na dvojici alb F3 a Wielki Ciężki Słoń.
Rap v pátek třináctého
Tato dvě díla jsou nejen přelomem v tvorbě Fisze a Emade, kteří je vydali pod značkou své živé skupiny Tworzywo sztuczne (Umělá hmota), ale i ikonickými a směrodatnými díly pro celou polskou scénu, a to díky své odvaze propojit různé hudební kontexty. Bez přílišného přehánění lze tvrdit, že se tvůrčí bratrské duo postavilo na úroveň Björk, Davida Sylviana nebo Radiohead v tom smyslu, že umějí zprostředkovat náročné styly širšímu publiku. Do umného propletence zde vstupují kontexty, které náleží k okrajovým (abstraktní elektronika, bastard pop, jazz) a vyloženě mainstreamové trendy (hip hop, klubová scéna). Tento „midcultový“ záběr sám Fisz v jednom ze svých textů přesně popisuje, když říká, že je příliš popový pro underground a naopak. Vehementně se brání být hlasem svého pokolení a lpí na subjektivizaci své výpovědi na rozdíl od dogmatických hudebníků, kteří se stavějí do pozice tribunů lidu.
Obzvlášť album Wielki Ciężki Słoń zůstává dílem, které odsouvá na druhou kolej do té doby stále ještě patrný rytmický hiphopový kánon. Zatímco v Na wylot je jazz užíván jako prvek ozvláštnění, tady je to obráceně. Dominantou je abstraktnější elektronická verze jazzu, k níž je jako koření užíváno struktur s původem v taneční scéně a bestiálnějších podobách soudobé elektroniky. Do jednotlivých skladeb jsou vkomponovány i zvuky reálných prostředí – štěkot psů, dětské broukání a křik, což obohacuje zvuk díla o prvky náhody a pocit čehosi netypického. Komplikovaně vystavěné jazzové rytmy bubeníka a sampleristy Emade se zde setkávají s trumpetovými sóly a dubovým groovem. Sám Fisz si bere inspiraci z různých hudebních stran: „Poslouchám mnoho elektroniky – od berlínského dubu přes chraptivý zvuk Harco Prosta až k tanečním podobám jako např. LCD Soundsystem, Herbert, Brooks či Soft Pink Truth… čím dál více se navracím k improvizované ,živé‘ hudbě… ale především nehodlám uzavírat hudbu do hermetických škatulek.“
Není proto divu, že další album Na rzywo w Mózgu je živým záznamem koncertu ze slavného bydhošťského klubu, který představuje Tworzywo sztuczne jako jazzrockovou kapelu, jež své písně překládá do kytarových podob, bez akcentu na onu tak charakteristickou studiovou preciznost a aranžérskou bohatost. Celá stavba předchozích počinů se pod punkovým náporem a rockovou jednoduchostí zredukovala, což však prověřilo nosnost a životnost jednotlivých písní, z nichž oproti původní verzi zůstal jen pouhý pulsující skelet. Na rzywo w Mózgu předvádějí muzikanti s rockovou manýrou dřívější díla v tak radikální proměně, že se jedná téměř o nové skladby.
Nový singl Nie bo nie vznikl pod novým kostýmem bratrů Waglewských s názvem Fiszemade a předchází očekávanému podzimnímu albu Piątek 13. Nevypočitatelnost dua se zde odráží v nové podobě: návrat k čisté elektronice s jemným nánosem kytarových ploch. Hlavní inspirací je klubová scéna s prostými basovými formulemi, minimalistickými klávesovými melodiemi a hiphopovou rytmikou. Fisz se dokonce vrací k rapu jako hlavnímu prostředku vyjádření.
Ačkoli oba bratři již dávno zavrhli hiphopové idiomy a překročili je za pomoci pestřejších hudebních kontextů, stále jsou svému „rodnému“ stylu věrni. Emade vydal (připomeňme i jeho sólový opus Album producencki) v duu s freestylovým MC O.S.T.R. projekt pod hlavičkou POE, v němž se věnuje takzvaným oldschoolovým hiphopovým a funkovým vzorcům. Fisz se zase spojil s elektronikem Envee, aby stvořili výtečné album Fru! s ozvuky taneční scény, funku, nu-jazzu a abstraktní elektroniky. Ovšem posledním velkým dílem této produktivní dvojice je deska, kterou natočili dohromady s freejazzovým saxofonistou Mikołajem Trzaskou, bubeníkem Macio Morettim, baskytaristou Wojtkem Mazolewským a elektronikem Buniem v projektu Bassisters Orchestra, který je unikátní směsí freejazzu, rocku, elektroniky a hip hopu. Ale to už je jiná historie, o níž se vyplatí publikovat samostatný text.
Autor je redaktor časopisu HIS Voice.