David Jan Žák
Axe Africa
Labyrint 2006, 149 s.
Prozaický debut nás zavádí do prostředí zlaté mládeže, která většinu času stráví pitím, souložením a zvracením, případně koketérií s různými náboženstvími. Světlana a Jakob prožili zoufalé dětství v rodinách, kde je v zásadě nikdo nechápal a kde měl každý sám se sebou tolik starostí, že si ani nestihl všimnout, že mu znásilnili dceru. Hrdinové se ovšem z tenat maloměsta šťastně dostanou do Prahy, kde začnou studovat atraktivní obory (UMPRUM a medicínu), seznámí se a mohou prožívat krkolomný vztah, plný nevěr a zvracení. Tomu se s oblibou věnují i ostatní postavy, takže když už se čtenář tím vším pročte k předem avizovanému rozuzlení, mohl by v záplavě záchodových mís přehlédnout, že závěr je překvapivě zkázněný, příjemně ambivalentní a podaný s filmovou precizností. Škoda, že se autor více nesoustředil na formu – svůj román dělí do kapitol, pojmenovaných podle ústředního hrdiny toho kterého úseku, přičemž jednotlivé části servíruje kauzálně a chronologicky pomíchané, čímž zvyšuje napětí. Nejde sice o strhující experiment, jak tvrdí obálka, adorující další svazek úmorné edice Fresh, ale autor je evidentně poučen a se svými vzory nakládá docela tvůrčím způsobem. Nad obsahem ale zůstává rozum stát. Po takové dávce banalit a tisíckrát přečteného se chce zvolat: Kdy už nám edice konečně nabídne něco skutečně čerstvého? Zatím to jsou to spíš kusy navoněné levným deodorantem.
Marta Ljubková
Petr Čermáček
Rozhovory běloby
Host 2006, 72 s.
Nelze sedět na dvou židlích – kdo to zkusí, jenom přesedá a nakonec spadne. Proč vsadil Petr Čermáček na poezii, když odborně asistuje na Fakultě lesnické a dřevařské Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, není zřejmé. Snad se mu stýská po lesích, anebo mu zbývají nevyřčená slova. Je to snadné, pane – buďto umělec, anebo vědec; dvěma pánům nelze sloužit, protože potom flinkáte obojí! Může to být relaxace, nebo samohana: slušně řečeno, básník vrhnul hrst veršů do větru, ať si najdou čtenáře. Zda to není jenom akademické pšouknutí za odvanulým jinošstvím, kabinetní echo? Anebo má poeta „svý jistý“ a nyní nastal čas na osmerku vysázet svých „pár veršíků“, jaksepatří vyzrálých? Mám jiný recept – na všechno se vykvajznout, celý život pít a jaksepatří vyspávat do večera, studovat Královnu Poezii, kašlat na pověst, žít současníkům pro vztek a příštím pokolením pro výstrahu, nebabrat se s řádky, jít řádně do věci; jenomže smršť nedělní umělci neumějí, protože by jim uletěl klobouk do roští. Co zbývá dodat: svazeček veršů Petra Čermáčka zdobí dřevoryty taktéž autorovy – ty jsou stejně relaxované jako jeho básně. Zřejmě nastává éra všeumělectví. Fanynky a patrioti budou nasupeni, že Petra Čermáčka pro těch pár stránek nevynáším do nebes až na samý Parnas – ale takhle se tam neleze!
Vilém Kozelka
Anna Freud
Já a obranné mechanismy
Přeložil Petr Babka
Portál 2006, 120 s.
„Dívce v periodě latence se podařilo natolik vytěsnit závist vůči malému bratříčkovi pro jeho penis, která zcela vyplňuje její život…“ atd. atd., kdo nevěří, ať tam běží. Freud byl bezesporu otec-zakladatel, který geniálním způsobem otevřel většinu psychologických problémů a fenoménů, konstituoval mnoho elementárních pojmů, ale zároveň vytvořil neúprosné a striktně vymáhané schéma, které je v úhrnu pro kritické myšlení i humanistické cítění nepřijatelné. Psychoanalýza je vhodná snad pro racionální a citově oploštělé jedince, senzitivnějšího člověka může zabít. I dílo jeho dcery pochopitelně staví na spekulativních (a někdy obludných) konstruktech typu závist penisu, oidipovský komplex, kastrační úzkost aj. – odpuzující je už ten zvěcňující, děsivě odlidštěný jazyk, vnímající člověka jen jako výslednici hry pudových sil, v jejichž víru je absolutně nesvobodný (snad jediná svoboda spočívá v možnosti bez odporu přijímat analytikovy interpretace) a vše výsostně lidské (víra, naděje, láska, lítost, soucit, obětování) určuje jen jako vedlejší produkt či projekci pudu. To ale neznamená, že v dílech psychoanalytiků nelze eliminovat závažné pravdy, myšlenky a postřehy – pokud se prodereme houštinou analytického vyvozování, vyjmeme je z účelového aparátu a zasadíme do reálných souvislostí, mohou nám být k užitku. Víc pozitivního o knize Anny Freudové napsat nedokážu.
Jiří Zizler
Josef Hrubý
Krážem
Pro libris 2005, nestr.
„Verše z cest“ bývají někdy jen dojmologickými pohlednicemi se spoustou místopisu a zálibného rozkochání. U Hrubého jsou lokality jen odrazištěm pro přemítání a imaginaci, kde nejde o to, jak a zda tam básník přebýval. Odehrává se před námi otevírání energetických center, šířících kolem sebe v soustředných kruzích magnetické vlnění, rozechvívající řeč nitra. Hrubého vždy nejvíce přitahoval významuplný detail, který tady má podobu nesmazatelných kulturních vrypů, pokušení nastražených, jistým způsobem mrtvých emblémů – stojících hodin, jež je třeba uvést pro sebe do chodu. Místo, které básník nalézá a poznává, se skládá z tolika ingrediencí, že jeho nejpravější podobu nelze ani zahlédnout, ani si představit. „Neobyčejné se mění ve všední / a naopak naopak“, ovšem na ono nové a zvláštní lze přiložit jen sebe, svůj jazyk, obrazy, které v něm léta zrály, než se na tomto místě a v tuto chvíli jemně rozpukly. Básně našlapují mezi zvuky a tichem, světlem a stínem, senzualitou a reflexí, vidění nikde nepropadá jalovému exotismu a autor neztrácí ze zřetele základní zásadu – dát básni logický, zákonitý, sevřený tvar.
–jz–
Hledání literárních dějin v diskusi
Editor Jan Wiendl
Paseka, Ústav české literatury FF UK 2006, 144 s.
Publikace volně navazuje na loni v Pasece vydanou teoretickou knihu V. Papouška a D. Turečka Hledání literárních dějin, která problematizovala tradiční přístupy k historii literatury a následně vyvolala bouřlivé ohlasy. Tento sborník přináší hlavně čtyři referáty: Vladimír Papoušek zkoumá klíčové pojmy dnešní historiografie, Dalibor Tureček pak její současnou metodologii, poté Peter Zajac rozebírá konstrukty českého a slovenského romantismu a konečně Jana Pácalová sleduje problémy literárněhistorické reflexe slovenského romantismu. Na druhé úrovni pak publikace přetiskuje čtyři odborné diskuse, které následovaly po referátech a jichž se kromě jmenovaných zúčastnili naši přední literární historikové. Na základě přepisu si lze představit, že diskuse byly živé a pro přítomné přínosné, avšak debata prezentovaná písemně je z podstaty (s výjimkou těch, kteří mluví, jako když píší) spíše nechtěnou školskou demonstrací četby než zachycením myšlení. Vždyť postmodernímu myšlení ani konfrontace psaného textu s mluveným slovem nekonvenuje.
Lenka Jungmannová
Volkmar Braunbehrens
Mozart ve Vídni
Přeložila Vlasta Reittererová
H & H 2006, 376 s.
Letošní 250. výročí Mozartova narození přináší vedle nahrávek jeho děl také řadu knih různého zaměření. Jednou z nejpozoruhodnějších je právě kniha Mozart ve Vídni (1986). Zajímavá je z několika hledisek: nenapsal ji muzikolog, ale kulturní a literární historik, soustřeďuje se na posledních deset let Mozartova života po odchodu ze služeb u salcburského arcibiskupa a skladatelovu osobnost, život a tvorbu v kulturně historickém kontextu, na pozadí všedního, společenského i politického života Vídně. Vše je podáno velmi živě a čtivě, se spoustou nových informací a mnohdy nečekaných souvislostí i bořením zavedených mýtů. Autor se detailně zabývá Mozartovým soukromým životem a vedením domácnosti, zaujmou např. rozbory jeho příjmů a hospodaření, které bedlivě střežila prakticky založená manželka Konstance. Právě v pohledu na ni spočívá další přínos knihy: autor se snaží dívat se na Konstanci objektivně, nelíčí ji nesympaticky jako většina jiných autorů. Dostatek místa je samozřejmě věnován i skladatelovým největším dílům, vynechány nejsou ani obě pražské premiéry oper Don Giovanni a La clemenza di Tito, podrobně je rozebrána Kouzelná flétna z hlediska Mozartovy příslušnosti ke svobodným zednářům či samotný závěr jeho života, předčasná smrt a neslavný pohřeb. Trochu jiný pohled na Mozarta tak může zaujmout širokou čtenářskou obec.
Milan Valden
René Goscinny, Jean-Jacques Sempé
Nové Mikulášovy patálie – Sváteční oběd
Přeložila Tamara Sýkorová
Albatros 2006, 138 s.
Téměř třicet let po Goscinnyho smrti našla jeho dcera dosud nevydané příběhy ze série Mikulášových patálií a vzhledem k jejich celosvětové oblibě je pochopitelné, že je předala nakladatelům. Mikuláš je francouzskou obdobou postav z Poláčkova románu Bylo nás pět nebo Steklačových knih ze série Bořík a spol. Humorné situace tu pramení ze střetu světa dětí a dospělých: když například tatínek učí Mikuláše kroket při hře se sousedem Durdou, dojde mezi sousedy k bitce, kterou Mikuláš považuje za hru samotnou, a příběh pak končí slovy „Pokusím se sehnat nějaké palice a zítra ve škole kluky kroket naučím... A o přestávce se senzačně pobavíme.“ Těžko říct, zda podobný druh humoru pobaví i dospělé, na děti však docela funguje. Nedílnou součástí Goscinnnyho textů jsou Sempého ilustrace, které najdete na každé stránce. Příběh tak nejen doplňují, ale také usnadňují malým čtenářům četbu, což jistě ocení. V rámci knihy mi trochu vadilo neustálé představování některých postav, které sice může být důležité při přechodu z jedné knihy do druhé, v rámci jednoho souboru však mohlo být klidně vynecháno, protože v půli knihy už víme, že Vendelín je Mikulášův kamarád, nebo že pan Durda je jeho soused. Děti to však asi ani nepostřehnou a Mikulášova dobrodružství (nemusí to být zrovna ta nová) mohou být veselým zpestřením smutného konce prázdnin.
Jiří G. Růžička
Michal Valenčík
Ohrožené památky
Baset 2006, 293 s.
Zesnulý komik Josef Kemr měl svého času zajímavého koníčka: v kraji, kde žil na chalupě u lesa, opravoval poničené kapličky. Seznam poškozených kostelů, kaplí a kapliček obsahuje cca 1200 staveb. Tolik Josefů Kemrů dnes těžko pohledat; lidé civějí na televizi, válejí se na zahradě anebo nasávají pivo a dumají, co dělat. Ruiny se hroutí a v sutinách se prohánějí chřestýši, ještěrky a další plazi. Je to národní občanská povaha republikánská – mít svůj hovniválský dům co hrad a nekoukat dál než na zápraží a kde co šlohnout. Možno takovou státní asocializaci pochopit – po roce 1918 padla tíže péče o církevní památky na bedra církvi, republika se zajímala pouze o stavby reprezentativní. Po květnu 1945 a vysídlení Němců již nestálo cílené devastaci památek nic v cestě, a jak vidno, pokračuje cestou živelnou. Zřejmě jde o daň pohodlnosti, konfekčnímu myšlení, tuposti, prázdnotě a lenosti konzumentů. Asi tomu nynější vesničané přestali rozumět, když prožili valnou část života v ateistickém kolektivismu, kde je všechno všech, a kdo si co ukradne, to má. Není to hamounské jako prodeje zemědělské půdy na stavbu hypermarketu anebo pokácení veřejné zeleně k vyuzení vepříků načerno. Autoři soupis vybavili fotografiemi každé památky s krátkou legendou a popisem jejího stavu.
–vk–
Petr Pokorný a kol.
Hermeneutika jako teorie porozumění
Vyšehrad 2005, 508 s.
Učebnice hermeneutiky je vlastně sborníkem příspěvků. Petr Pokorný přizval další teoretiky, aby mohl vzniknout co nejkomplexnější pohled na hermeneutiku jako metodu porozumění a výkladu textů. Důraz je kladen na výklad biblických textů. Jsou zde zmíněny výkony filosofů, jako je P. Ricoeur, M. Heidegger, H.-G. Gadamer, kteří tvarovali pojetí hermeneutiky ve 20. století. A. Kliková se zabývá zakladatelem hermeneutiky F. D. E. Schleierma-cherem; E. Husserlem, zakladatelem fenomenologie, jež se významně promítla do hermeneutické filosofie, se zabývá příspěvek Z. Mathausera. Fenomenologie vede k vnitřnímu naladění na zkoumaný předmět, je s to vidět důležitost vnitřní zkušenosti hermeneuta, z níž se má ukázat pravda zkoumaného předmětu, a proto je vhodné, že v knize byl přiblížen i moravský rodák, na něhož měl určující vliv T. G. Masaryk. Podobně J. Čapek dobře vyhmátl ve svém příspěvku o Heideggerovi umění hermeneutiky zprostředkovat původní smysl textu a jeho pravdu, kdy k porozumění můžeme dojít jedině skrze pochopení sebe samých, skrze filosofické zamyšlení. Postmoderní hermeneutikou se zabývá I. Noble: J. Derrida je tu nazřen se svou provokativní dekonstrukcí, která umí podkopávat stávající konvence a dogmata.
Jiří Olšovský
Haruki Murakami
Kafka on the shore
Knopf 2005, 448 s.
Vyprávění na první pohled spolu nesouvisející, hrdinové, jejichž obyčejný život se stává neobyčejným, nebo nevysvětlitelné události, k jejichž pochopení vede pouze čtenářova představivost, jsou základními pilíři většiny Murakamiho románů. Totéž lze říci i o vzájemné návaznosti některých motivů nebo scén v nich. Motiv v jedné knize nedokončený se objevuje v románu jiném, kde vyústí v pointu. Tato návaznost pomáhá čtenáři nejen v jejich interpretaci, ale také k poznání murakamiovského světa, který je definován řadou opakujících se motivů a jehož základním kamenem je fantazie. Kafka on the shore není výjimkou a sebemenší událost tu má svou úlohu, jež se dříve nebo později projeví jako podstatná část celku. Čtenář, který zná pouze přeložené romány Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce, bude překvapen, neboť ty jsou v rámci Murakamiho tvorby atypické. Kafka on the shore se liší nejen tematikou, ale i stylem psaní – popisy jsou tajemnější a jejich dokončení je ponecháno na představivosti. Za zamyšlení stojí, je-li vhodné začínat čtení Murakamiho knih právě tímto románem. Důvodem jsou zmíněné odkazy na jiná díla nebo komplikovanost, která způsobuje, že lze lehce ztratit přehled o tom, co je v mysli hrdinů a co v přímé linii příběhu. V českém překladu (2006) tak bude moci čtenář poprvé nahlédnout za oponu murakamiovského světa, kde sen souvisí s realitou a ryby padají z nebe.
Jakub Hankiewicz