Po stopách G. M. Hopkinse a D. Egana v hrabství Kildare
Do irského městečka Monasterevin v hrabství Kildare se každoročně – letos po devatenácté – sjíždějí poslední týden v červenci akademici, umělci a literáti z celého světa (letos až z Jamajky či Japonska) na Hopkinsovu mezinárodní letní školu, která se koná na počest viktoriánského katolického básníka Gerarda Manley Hopkinse (1844–1889).
Vyslána na festival českou ambasádou v Dublinu, čtením anglických překladů svých básní jsem tu reprezentovala Českou republiku. Zastoupila jsem tak původně ohlášeného Miloše Doležala, který svou účast kvůli zdržení překladů svých básní odložil na příští rok. Z českých umělců se loni a předloni na festivalu představili básníci Pavel Kolmačka a Tomáš Míka, v roce 2003 grafik a ilustrátor Jiří Votruba; nejčastější účastnicí pak zde byla překladatelka Ivana Bozděchová. Základním zážitkem pro mne bylo setkání s Desmondem Eganem, uměleckým ředitelem festivalu, uznávaným irským básníkem, jehož básně máme v češtině právě zásluhou I. Bozděchové (Volvox Globator vydal průřez jeho tvorbou Smiluj se nad básníkem, 1997, CARPE DIEM knihu s nahrávkami DESpektrum, 2002, zastoupen je i v antologii irské poezie Vzdálené tóny naděje, Host 2000).
Na týdenní festival, pořádaný v druhé polovině července, jsem odlétala s obavami, aby jeho organizátoři – neboť je pořádán na počest jezuitského kněze – nebyli znepokojeni záblesky ateismu v mém pohledu (tím spíš, že výše zmínění Kolmačka i Doležal jsou na rozdíl ode mne autory poezie křesťansky orientované). Ranní mše se však odbyla v době, kdy jsem ještě seděla v letadle, a krátké modlitby pak následovaly už jen před zahájením recepcí.
Odpověď na otázku, proč je irský festival zasvěcen básníku anglickému, lze najít v pozoruhodné osobnosti Gerarda Manley Hopkinse, jenž je mnohými považován za vůbec nejvýznamnějšího básníka Anglie (v češtině vyšel v Torstu výbor jeho poezie Zánik Eurydiky v překladech Ivana Slavíka a Rio Preisnera) – v Monasterevinu se setkání konají proto, že tu byl Hopkins častým hostem v období před svou smrtí. Tématem letošního ročníku byl duch Hopkinsův a vztah jeho tvorby k tvorbě Johna Henryho Newmana, dalšího anglického katolického básníka. Na programu tedy byly dopolední přednášky (například na téma Newmanův vliv na Hopkinse, Hopkins a Yeats, Hopkinsův spirituální symbolismus, Hopkinsovy úkryty, Hopkinsovy vlivy, Newmanův Dublin a další), přednesené pedagogy univerzit a vědci z Irska, Polska, Ameriky či Japonska.
Přehopkinsováno
Během festivalu se předčítaly Hopkinsovy sonety, otevíraly vernisáže, křtila se kniha Hopkinsových dopisů ve francouzském překladu Bruna Gauriera, pořádal workshop básnický i překladatelský, naslouchalo se koncertům klasické i tradiční irské hudby (výtečné vystoupení skupiny Comhaltas, složené z mladých hudebníků a tanečníků), americká tanečnice Alice Blochová vyjádřila své zaujetí Hopkinsem kuriózním tancem za recitace jeho básně Mír. Spolu s Desmondem Eganem všichni účastníci zasadili strom v Hopkinsově zahradě a navštívili hrob irského sochaře a Eganova přítele Jamese McKennyho, který zemřel v roce 2000 a je mimo jiné autorem Hopkinsova pomníku v Monasterevinu.
Jeden den všichni strávili v univerzitním městečku Maynooth v prostorách Irské národní univerzity, další den je čekala slavnostní večeře ve společnosti na výrobu stříbrného nádobí a šperků Newbridge Silverware, hlavního sponzora letošního ročníku. Proslovy pronášeli například čerstvě zvolená starostka hrabství Kildare či irský ministr zdravotnictví. K jídlu se podávaly lahůdky jako krevety, losos a šampaňské, ale i hovězí v listovém těstě jakožto tradiční jídlo irské kuchyně.
Čtení poezie probíhala až pozdě večer (po večeři i po hlavním programu) v příjemné irské hospůdce, pojmenované jak jinak než Manley Hopkins. První večer, během nějž Američanka Margaret Smithová četla báseň inspirovanou setkáním s Pavlem Kolmačkou, byl věnován básnířkám (ke své radosti jsem byla zařazena až další dny mezi básníky – spolu s Japonkou Shizue Ogawa, Walesanem Diarmudem Johnsonem, který od svého příjezdu kromě čtení básní nepřestával dout na příčnou flétnu, Rusem Anatolijem Kudrjavickým a gaelsky píšícím Irem Mícheálem O Conghailem).
Protože jsem byla ubytovaná v nedalekém městečku Kildare, ráno jsem místo časného odjezdu na přednášky objevovala v okolí krásy irského venkova – pastviny se stády ovcí a chovy nejlepších koní na světě (díky trávě živené půdou bohatou na vápenec, jenž jim posiluje kosti). S nasazením života jsem vyšplhala na druhou nejvyšší věž v Irsku (nejvyšší z těch, na něž je možné vylézt) a vydala se i po stopách zmínky v Eganově básni Blízko St. Brigid´s Well, tedy k pramenu svaté Brigity.
Zdaleka nejsilnějším zážitkem byla chvíle, kdy Irové v noci po oficiálním programu v hospodě začali zpívat. Patří to prý k jejich tradici, každý Ir umí alespoň jednu píseň, kterou na požádání zazpívá, a jsou i oblasti, kde jich zná každý desítky. Nejde však o žádné hromadně vyřvávané hospodské halekačky typu Co jste hasiči, ale o jímavé melodické písně, které každý zpívá sám před ztišeným publikem. Zpívali členové Whispers of the West, americké country kapely, zpíval Desmond Egan, zpívala studentka archeologie, koordinátorka Elaine Murphyová i profesí zpěvák Conor Mahony, a nedalo se nic dělat – posilněna několika pintami guinnesse, nakonec jsem zpívala i já.